20 C 100/2024

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudcem Mgr. Igorem Petreckým ve věci žalobců: a) Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce , 2790 Little Hartley, Australské společenství b) Annette Pongrass, narozená 26. 9. 1958 bytem Adresa žalobce , 2022 Queens Park, Australské společenství oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Statutární město Jihlava, IČO 00286010 sídlem Masarykovo náměstí 97/1, 586 01 Jihlava o určení vlastnictví nemovitosti I. Určuje se, že , jméno FO, , narozená , datum, , posledně bytem , Anonymizováno, , , jméno FO, , Australský svaz, byla v okamžiku své smrti dne , datum, vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, , jehož součástí je dům č.p. , Anonymizováno, , zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo , hodnota, vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště , adresa, , pro obec a katastrální území , adresaII. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce , částka, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobci se proti žalovanému domáhali, aby bylo určeno, že jejich právní předchůdkyně , jméno FO, byla ke dni své smrti (, datum, ) vlastnicí pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , jehož součástí je dům č. p. , Anonymizováno, v , adresa, . Uvedli, že pozemek s domem (společně dále též jen „dům“) patřil podle smlouvy z , datum, , jméno FO, , která byla tchyní jejich právní předchůdkyně. , jméno FO, s manželem Ernestem (, jméno FO, ) , jméno FO, měli jediné dítě, syna , jméno FO, (Jiřího) , jméno FO, . , jméno FO, uzavřel , datum, manželství s žalobkyní. , jméno FO, zemřel , datum, . , jméno FO, jako Židovka byla donucena , datum, převést vlastnické právo k domu na město , adresa, , přičemž jí nikdy nebyla zaplacena kupní cena. Před nacisty emigrovala až do Austrálie, kde zemřela , datum, . Žalobkyně pokládá kupní smlouvu ze , datum, za neplatné právní jednání. Kupní smlouva postrádala tzv. pravé přivolení jako jednu z náležitostí takového právního jednání. Smlouva byla neplatná též podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945, neboť byla uzavřena po , datum, pod tlakem okupace, když bylo , jméno FO, vyhrožováno, že pokud nepodepíše smlouvu dobrovolně v Praze, bude odvezena k podpisu do , adresa, . , jméno FO, s manželem se vždy hlásili k židovské národnosti, nikdy se nezpronevěřili československým zájmům a těšili se dobré pověsti. , jméno FO, proto do své smrti nepřestala být vlastnicí domu. , jméno FO, její smrti dům zdědil , jméno FO, a po něm ze závěti přímá právní předchůdkyně žalobců , jméno FO, . , jméno FO, se domáhala restituce v roce 1949, o žádosti však bylo rozhodnuto za totalitního režimu, který nedodržoval základní lidská práva. Žalobkyně se po roce 1989 nemohla domoci restituce, neboť , jméno FO, nebyla československou či českou občankou a nedopadaly na ní restituční předpisy. Právní předchůdkyně žalobců , jméno FO, sama jako občanka Austrálie též nebyla osobou oprávněnou k restituci a dlouho netušila, že rodina může mít majetek na druhé zemské polokouli. Žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a určením nebude zasažena právní jistota třetích osob, jelikož jako vlastník domu je zapsán žalovaný, který dům druží již od neplatného převodu v roce 1939.

2. Žalobci zdůraznili, že se nedomáhají určení vlastnického na podkladě restitučních předpisů, nýbrž v důsledku imperfektního právního jednání – městem nepodepsané smlouvy.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Připustil, že kupní smlouva ze , datum, byla neplatná, a to jak podle dekretu presidenta republiky, tak podle zákona č. 128/1946 Sb. Křivda způsobená takovým převodem však mohla být napravena jen ve vymezené lhůtě a ve zvláštním řízení, nikoliv obecným postupem vlastnickou žalobou. Nebyl-li takto úspěšně uplatněn restituční nárok, nelze uplatňovat ani dědické nároky., právnická osoba, průběhu řízení pak žalovaný vznesl též z procesní opatrnosti námitku vydržení, kterou odůvodnil tím, že mu bylo v roce 1996 zapsáno vlastnické právo a až do roku 2018 byl v dobré víře, že je skutečným vlastníkem nemovitostí.

5. Pravomoc českých soudů k rozhodování o věcných právech k nemovitým věcem nacházejícím se na území České republiky ve vztazích mezi českými a australskými subjekty je stanovena v § 68 zákona č. 91/2012 Sb.

6. Soud důkazy hodnotil jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Z rodných listů , jméno FO, a , jméno FO, soud zjistil, že oba byli zapsáni do knihy narození židovské náboženské obce. Z oddacího listu soud zjistil, že , jméno FO, s , jméno FO, (Ernestem) , jméno FO, uzavřeli manželství , datum, . Z rodného listu Jiřího (, jméno FO, ) , jméno FO, soud zjistil, že je synem manželů , jméno FO, a , jméno FO, . Z pozemkové knihy soud zjistil, že , jméno FO, se kupní smlouvou z , datum, stala vlastnicí pozemku čísla katastrálního , Anonymizováno, s domem č. , hodnota, . Z popisného archu ze sčítání lidu v roce 1930 soud zjistil, že , jméno FO, se svým manželem a synem se hlásili k židovské národnosti a židovskému náboženství. Z kupní smlouvy ze , datum, soud zjistil, že , jméno FO, měla prodat dům tehdejšího č. p. , Anonymizováno, s pozemkem č. , hodnota, v k. ú. , adresa, -město do vlastnictví města , adresa, za cenu 145 000 korun. Z kupní ceny měla být částka 70 000 K vyplacena úvěrující záložně a 75 000 K na vázaný účet , jméno FO, . Smlouva nebyla ze strany města podepsána. Z oddacího listu soud zjistil, že , jméno FO, (Jiří) , jméno FO, se žalobkyní uzavřeli manželství , datum, . Z úmrtního listu , jméno FO, soud zjistil, že zemřela , datum, jako vdova. Z úmrtního listu , jméno FO, soud zjistil, že zemřel , datum, , kdy jeho manželkou byla , jméno FO, . Z úmrtního listu a ověření závěti Ernesta (, jméno FO, ) , jméno FO, , prohlášení , jméno FO, k úmrtí , jméno FO, a prohlášení notáře , jméno FO, , soud zjistil, že veškerou pozůstalost po , jméno FO, dědil , jméno FO, , dědil též část pozůstalosti po , jméno FO, . , jméno FO, dědila , jméno FO, , která zanechala závěť a rovným dílem tak po ni ke dni , datum, dědili žalobci.

7. Podle § 1460 císařského patentu č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský (dále jen „ABGB“), platilo, že k vydržení je potřebí kromě způsobilosti osoby a předmětu: aby někdo byl ve skutečném držení věci nebo práva, jichž tímto způsobem má nabýti; aby jeho držení bylo pořádné, poctivé a pravé a aby v něm bylo pokračováno po všechen čas, vyměřený zákonem (§ § 309, 316, 326 a 345).

8. Podle § 1461 ABGB platilo, že každé držení jest pořádné a k vydržení postačující, zakládá-li se na takovém právním důvodu, který by postačil k převzetí vlastnictví, kdyby bylo náleželo převodci. Takové jsou např. odkaz, darování, zápůjčka, koupě a prodej, směna, placení atd.

9. Podle § 1463 ABGB platilo, že držení musí býti poctivé. Nepoctivost předchozího držitele nevadí však bezelstnému zástupci nebo dědici, aby počal vydržení ode dne jeho držení (§ 1493).

10. Podle § 1464 ABGB platilo, že držení musí býti pravé. Zmocní-li se někdo věci násilím nebo lstí, nebo se v držení potajmu vplíží, nebo věc jen jako výprosu drží; nemůže ji vydržeti ani on sám, ani jeho dědicové.

11. Podle § 115 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník (dále jen „SOZ“), platilo, že vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.

12. Podle § 116 odst. 1 SOZ platilo, že práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po tři léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby desetileté.

13. Podle § 145 odst. 1 SOZ platilo, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným.14. , adresa, nemohlo být nejméně ke dni , datum, v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, když se vůči němu , jméno FO, prostřednictvím svého zástupce domáhala vrácení věci. Tento svůj závěr opírá soud o důkaz veřejnou listinou rozsudkem Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , kde se konkrétně v bodě 14 odůvodnění uvádí skutkové zjištění „do protokolu uvedl , jméno FO, , synovec , jméno FO, , že byl přítomen na podzim 1939 tomu, kdy dva , adresa, pohrozili, že pokud , jméno FO, nebude chtít kupní smlouvu podepsat, odvezou oba manžele , jméno FO, do , adresa, , kde smlouvu už podepíše; od , jméno FO, měl mít informaci, že kupujícím byla vyplacena hypotéka, , jméno FO, ale žádnou část kupní ceny neobdržela.“ Je přitom nerozhodné, že tehdejší lidový soud rozhodl o zamítnutí restituční žádosti , jméno FO, , neboť v aktuálně posuzované věci nejde o revizi tehdejšího rozhodnutí v restituční věci, nýbrž o posouzení, zda došlo či nedošlo k takové právní skutečnosti (vydržení), která by znamenala originární způsob nabytí vlastnictví k nemovitosti ze strany města. Nadto je historickou notorietou, že se na , jméno FO, , jakožto na neměcky mluvící židovku vztahovalo nejen protektorátní, nýbrž také říšské právo včetně norimberských rasových zákonů. Ty zapovídaly židům vlastnit majetek. Z toho důvodu je třeba hodnotit držení věci jako nepravé, neboť postavit účastníka smluvního vztahu před otázku, zda věc prodá nebo mu věc bude násilně odebrána, je samo o sobě nutno považovat za zmocnění se věci násilím. Dobrověrnost držby je tedy vyloučena a jelikož tehdy platný občanský zákoník dobrou víru k vydržení bezpodmínečně vyžadoval, není pochyb o tom, že právo nebylo městem vydrženo.15. „(…) držba musela být vždy oprávněná ve smyslu § 145 SOZ, takže neoprávněný držitel nemohl nikdy vydržením nabýt vlastnického práva. Oprávněný držitel musel být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleželo, přičemž v pochybnostech se mělo za to, že držba byla oprávněnou (§ 145 odst. 2 SOZ). Jestliže by tedy nastala situace, kdy by se oprávněný držitel stal v průběhu doby neoprávněným, pak účinky vydržení nemohly nastat, neboť v dobré víře musel být držitel po celou dobu vydržení, (…)“. (, adresa, . Kapitola I. [Obecně k vydržení za platnosti tzv. středního občanského zákoníku]. In: , adresa, . Vydržení v českém právu. 2. vydání. , adresa, : , právnická osoba, . Beck, 2008, s. 35, marg. č. , hodnota, .)

16. Posuzovat odlišně právní skutečnosti, které se odehrály v totalitních obdobích lze s odkazem na povahu totality. V takovém případě je namístě též stanovit zvláštní postup pro restituce včetně restituční tečky.

17. Avšak pokud se účastník právního jednání nedomáhá posouzení svého případu s odkazem na totalitu, nýbrž s odkazem na standardní právní instrumenty podle (tehdy) platného práva, potom není důvod jej znevýhodnit pouze proto, že daná právní jednání proběhla v totalitních obdobích.

18. Vždyť pokud by totalitního období vůbec nebylo, pak nebylo ani restitučního zákonodárství. Pokud by tedy byla upřena právní ochrana standardnímu případu pouze proto, že se odehrál v období nesvobody, nestal by se takový postup soudu ničím jiným než extenzí doby nesvobody. Neboť existence zvláštních restitučních pravidel umožňujících nápravu křivd zde nemá být plnou náhradou někdejšího právního řádu. Je tomu právě naopak, jelikož všechna právní jednání jsou v mezích platného práva považována za platná, pokud nevyplývá z restitučních pravidel jinak. Restituční právo je tedy vždy speciálním ve vztahu k běžnému právu.

19. Soud v tomto případě tedy odhlédl od povahy doby a právní věc posuzoval podle práva platného v příslušných obdobích. V této souvislosti soud rovněž podotýká, že otázku vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného neposuzoval ke dni rozhodnutí, nýbrž ke dni úmrtí , jméno FO, . Nemohl tedy přihlédnout k tomu, že vlastnické právo bylo současnému městu zapsáno v roce 1996. Pro pořádek soud dodává, že kontinuitu města jako subjektu posuzoval s přihlédnutím k významným právním a historickým milníkům. Konkrétně považoval , adresa, od narození , jméno FO, (1919) do nabytí účinnosti SOZ (1951) za první subjekt, , adresa, od roku 1951 do úmrtí , jméno FO, (1969) za druhý subjekt a současnou , adresa, žalovanou za třetí subjekt. K tomuto dělení soud přistoupil v zásadě povrchně, jelikož cílem bylo alespoň orientačně posoudit, v jakých milnících je třeba znovu posuzovat dobrou víru držitele věci za účelem splnění podmínek vydržení.

20. Výsledkem právního posouzení pak bylo to, že k platnému uzavření trhové smlouvy nedošlo pro nedostatek vůle na straně kupujícího, a jelikož podle tehdy platného právní řádu nedošlo k vydržení věci, vlastnictví věci na žalovaného nikdy legálně nepřešlo ani mu originárním způsobem nevzniklo. Ke dni svého úmrtí tedy , jméno FO, byla stále vlastnicí předmětné nemovité věci.

21. Naléhavý právní zájem na tomto určení pak soud shledal zejména proto, že nebýt totalitní minulosti, naléhavý právní zájem na tomto druhu určení by zde bezpochyby byl. Opět na tomto místě musí soud konstatovat, že pokud by byl tento případ posuzován odlišně od jiných jen proto v jaké době se odehrál, šlo by o extenzi samotné totality.

22. Soud se v první řadě domnívá, že projednání žaloby nebránila překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. O restitučním návrhu dotýkajícím se práva , jméno FO, bylo sice již rozhodnuto v řízení vedeném Okresním soudem v , adresa, pod sp. zn. V 253/49. Předmětem rozhodnutí však bylo právo , jméno FO, na vydání neplatně převedeného majetku, nikoliv právo žalobců na ochranu vlastnického práva získaného děděním. Posuzována tedy byla majetková křivda v podobě vynuceného právního jednání, nikoli to, zda vlastní právní jednání bylo perfektní.

23. Neuspokojivý výsledek řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., není možné nově revidovat obecnou vlastnickou žalobou. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, : „Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., i zákon č. 128/1946 Sb. nastolily právní stav, který vylučuje určení vlastnického práva zůstavitele ke dni úmrtí ohledně věci, kterou zůstavitel pozbyl v době nesvobody za podmínek v nich uvedených, a na jejíž vydání neuplatnil (příp. uplatnil neúspěšně) restituční nárok podle těchto předpisů. Ohledně takové věci nyní nelze uplatňovat údajné dědické nároky po tomto zůstaviteli, nebyl-li úspěšně uplatněn nárok restituční.“ V nynějším případě je ale soud toho názoru, že , jméno FO, nepozbyla vlastnické právo způsobem, který by naplňoval hypotézu restitučního předpisu.

24. Shodně jako v řízení sp. zn. , spisová značka, je soud přesvědčen, že vlastnické právo , jméno FO, nebylo po roce 1946 obnoveno. Z důkazů v tomto řízení provedených totiž vyplývá, že , jméno FO, vlastnické právo nikdy nepozbyla, aniž by bylo za potřebí uchylovat se pro tento závěr k restitučním předpisům.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobcům, jež byli v řízení zcela úspěšní, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, žaloba, 2 x účast na jednání soudu, vyjádření ze dne ) a z částky , částka, za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně šesti paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t. a cestovní náhrada v celkové výši , částka, , a to v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada , částka, za 280 ujetých km v částce , částka, (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne , datum, náhrada , částka, za 280 ujetých km v částce , částka, (, částka, za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6 l/100 km a , částka, /km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce , částka, podle § 14 a. t.