20 C 312/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Jiráskem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 13 439 Kč s příslušenstvím

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 13 439 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 155,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 364,85 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 7 474,81 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 28 % z částky 7 474,81 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 13 439 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela se společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 21. 12. 2016 smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti při podpisu uvedené smlouvy. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutou zápůjčku v 60 týdenních splátkách společně s poplatkem ve výši 8 807 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 724 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 620 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 463 Kč; dohodnutá úroková sazba činila 28 % ročně. K posouzení úvěruschopnosti žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně využity žalovanou poskytnuté údaje o zaměstnání a výši příjmů a výdajů žalované, pracovní smlouva, výplatní pásky. Žalovaná svůj dluh řádně a včas nehradila - do podání žaloby na svůj dluh zaplatila pouze částku 5 368 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou ze dne 18. 12. 2020 postoupila pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky dopisem ze dne 6. 1. 2021.

2. Žalovaná při jednání uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává a že vznáší námitku promlčení.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 21. 12. 2016 soud zjistil, že byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Právní předchůdkyně žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 8 807 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 724 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 620 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 463 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách. Poslední splátka měla být zaplacena dne 14. 2. 2018. Ve smlouvě žalovaná svým podpisem potvrdila, že zapůjčenou částku převzala v hotovosti při uzavření smlouvy. Ze smluvních podmínek, jež tvořily součást smlouvy, vyplývá, že výpůjční úroková sazba byla v posuzovaném případě stanovena jako pevná pro celou dobu trvání smlouvy ve výši 28 % ročně.

4. Ze zákaznické karty právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá, že totožnost žalované byla ověřena občanským průkazem, že příjem domácnosti žalované činí 12 500 Kč, běžné měsíční výdaje činí 5 000 Kč a použitelný příjem představující rozdíl mezi žalovanou uvedenými příjmy a výdaji činí 7 500 Kč. V části nazvané ověřené dokumenty právní předchůdkyně žalobkyně zaškrtla možnosti pracovní smlouva, výplatní pásky.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a z přehledu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 a z podacího lístku vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni a požádala o uhrazení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z předžalobní výzvy a z podacího lístku soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě dlužné částky v dodatečné lhůtě. Z tabulky umoření ze dne 12. 1. 2021 soud zjistil přehled splácení žalovanou.

6. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalované částku 10 000 Kč, kterou si žalovaná převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala dlužnou částku vrátit ve splátkách spolu s poplatkem ve výši 8 807 Kč, který byl tvořen kapitalizovaným úrokem za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 724 Kč, administrativním poplatkem za zpracování zápůjčky ve výši 2 620 Kč a částkou za splácení v hotovosti ve výši 4 463 Kč. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce ověřila právní předchůdkyně žalobkyně totožnost žalované a žalovaná jí sdělila své příjmy, výdaje a disponibilní částky. Podle zaškrtnutých políček v kartě zákazníka byly k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou využity právní předchůdkyní žalobkyně i další zdroje, a to pracovní smlouva, výplatní pásky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovanou v dosud neuhrazené výši na žalobkyni. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhů před podáním žaloby. Do podání žaloby žalovaná na svůj dluh z uvedené smlouvy zaplatila pouze částku 5 368 Kč.

7. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (Úř. věst. L 133, 22. 5. 2008, s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

8. Transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 609 o.z. právo se promlčí, pokud nebylo vykonáno v promlčecí lhůtě. Dlužník v takovém případě není povinen plnit. Pokud dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, pak se nemůže domáhat toho, co plnil. Podle § 621 o.z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Podle § 629 odst. 1 o.z. činí délka subjektivní promlčecí lhůty 3 roky. Podle § 629 odst. 2 se majetkové právo promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

12. Soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, neboť právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná v rámci tohoto právního jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách www.nsoud.cz. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a [číslo] Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008/48/ES, která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) pak již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z https:curia.europa.eu/jcms/jcms/P_106311/cs) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.

13. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalované ohledně výše příjmů a výdajů. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovanou byly právní předchůdkyní žalobkyně využity i další zdroje, a to pracovní smlouva, výplatní pásky, soudu nijak neprokázala, neboť tato skutečnost bez dalšího nevyplývá z pouhého zaškrtnutí příslušných kolonek v kartě zákazníka. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaná jako spotřebitel takovou námitku uplatnila. Tuto a navazující otázky závazně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] OPR-Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí). Soudní dvůr v prvé řadě navázal na svou dlouholetou judikaturu (jak byla shrnuta v rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C [číslo] [příjmení] a [příjmení], elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, body 62 – 67) a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit (body 18 až 23 rozsudku). Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky že sankce je účinná, přiměřená a odrazující (bod 24 rozsudku). Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 českého zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřená závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek (bod 30 rozsudku). Soudní dvůr však shledal podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí době, za rozpornou se zásadou efektivity (body 34 a 36 rozsudku). Lze tak shrnout, že podmínka obsažená v § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neslučitelná se směrnicí 2008/48/ES.

15. Jelikož se v nyní projednávané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne 26. 2. 1986 ve věci [číslo] [příjmení], Recueil, s . 723, a ze dne 14. 7. 1994 ve věci C [číslo] [příjmení] [příjmení], Recueil, s . I [číslo]). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 7. 2006 ve věci C [číslo] Adeneler a další, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 113, podrobně viz Bobek, M., [obec], P., [příjmení], J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). K tomuto postupu ostatně české soudy výslovně vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci OPR-Finance (viz body 41 až 45 rozsudku). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 4. 1984, ve věci [číslo] Von Colson a [příjmení], Recueil, s . [číslo], body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C [číslo] až C [číslo] [příjmení] a další, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 115).

16. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též občanským zákoníkem jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008/48/ES (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na http:nalus.usoud.cz), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.

17. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008/48/ES a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008/48/ES. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 4. 2008 ve věci C [číslo] Impact, Sb. rozh. s . I [číslo]).

18. Na právě uvedeném závěru soudu ničeho nemění žalobkyní odkazovaná rozhodnutí jiných soudů (zejm. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020). Okresní soud v Jihlavě se nemůže ztotožnit s názorem, že zaškrtnutí políček s názvy jednotlivých dokumentů na zákaznické kartě prokazuje, že věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) měl tyto dokumenty k dispozici v době uzavírání smlouvy. I kdyby však soud připustil tuto skutečnost za prokázanou, pak žalobkyně tímto způsobem stále nijak neprokazuje, že před poskytnutím úvěru došlo k odbornému posouzení způsobilosti žalované splácet spotřebitelský úvěr. [jméno] skutečnost, že v době uzavírání smlouvy měl věřitel k dispozici dokumenty obsažené v zákaznické kartě, totiž nijak neprokazuje jejich obsah, tj. zda skutečně příjmy, výdaje a další majetkové poměry žalované odpovídají vyplněným kolonkám. Nadto mohou být součástí těchto údajně předložených dokladů pro věc podstatné informace, např. zda jsou na žalovanou vedeny exekuce (strhávány srážky ze mzdy), které vůbec nemusí být v zákaznické kartě uvedeny. Soud po věřiteli přitom nepožaduje„ hluboké až detektivní prověřování pravdivosti dlužníkem sdělených informací“, nýbrž pouze to, aby byl schopen před soudem prokázat obsah dokumentů, které dle vlastního tvrzení využil pro posouzení úvěruchopnosti dlužníka, tj. např. předložením jejich fotokopií. Soud je přitom toho názoru, že pořízení těchto kopií při sjednávání půjčky není v současné době chytrých telefonů ničím obtížným; ostatně řada věřitelů soudu v jiných případech takové dokumenty bez jakýchkoli potíží poskytuje (a činí tak v některých případech i sama žalobkyně). Jestliže věřitel do dokladů předložených dlužníkem před uzavřením smlouvy o půjčce pouze nahlédne a jejich kopie si nepořídí, musí být pak srozuměn s tím, že jeho důkazní situace v případě budoucího soudního sporu bude v tomto ohledu obtížnější, jak se stalo i v projednávané věci.

19. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, z nichž žalovaná zaplatila pouze částku 5 368 Kč. Tuto úhradu žalované by soud s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaná by měla vrátit částku 4 632 Kč. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Celý závazek měl být splněn do 14. 2. 2018 (splatnost poslední splátky). Následujícím dnem tak mohla žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) své právo uplatnit u soudu. Tříletá promlčecí lhůta tak uplynula dnem 15. 2. 2021 a dnem 16. 2. 2021 by byl nárok promlčen. Žaloba byla ve věci podána až 30. 7. 2021, a tudíž je předmětný nárok promlčen. Z tohoto důvodu tak soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v řízení zcela úspěšná a měla by tak nárok na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalované žádné náklady řízení nevznikly, tak soud náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.