20 C 7/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Jiráskem, Ph.D., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 178 120,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 130 218 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 47 902,87 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 788,89 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 148 541,07 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 16 171 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 178 120,87 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo financování [značka automobilu] [anonymizováno] (5K) Diesel 2.0 TDI [anonymizováno], [VIN kód] (dále jen předmět financování). Ve smlouvě bylo sjednáno, že úvěr bude poskytnut přímo dodavateli předmětu financování tj. [právnická osoba] Žalobkyně poskytla částku 143 100 Kč přímo dodavateli dne [datum]. Strany současně uzavřely i smlouvu o zajišťovacím převodu práva s rozvazovací podmínkou, kterou převedli vlastnické právo k předmětu financování na žalobkyni až do úplného splacení předmětného úvěru. Žalovaný se ve smlouvě zavázal hradit úvěr prostřednictvím 48 pravidelných měsíčních splátek ve výši 4 079 Kč, a to nejpozději do 19. dne příslušného měsíce. První splátka byla splatná dne [datum]. Ve smlouvě byl dále sjednán úrok ve výši 16,32 % ročně. Dále uvedla, že žalovaný neuhradil čtvrtou splátku splatnou dne [datum], a v takovém případě byla žalobkyně podle smlouvy oprávněna zesplatnit celý úvěr. K zesplatnění došlo dne [datum] a dlužná částka ke dni [datum] činila 157 430,07 Kč. Dlužná částka obsahuje splatné neuhrazené splátky (částečně uhrazená splátka 3 649 Kč splatná dne [datum], šest splátek po 4 079 Kč od [datum] do [datum]), jistinu ve výši 120 418,07 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 678 Kč, poplatky na zaslání upomínky ve výši 450 Kč (tři upomínky), účelně vynaložené náklady za oznámení o okamžité splatnosti úvěru ve výši 200 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužných splátek ve výši 7 561 Kč a smluvní pokuty za prodlení se splněním povinnosti podle čl. 2 odst. [číslo] smlouvy ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne [datum] odstoupila od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva, neboť žalovaný neodevzdal předmět financování. Žalovanému byla dne [datum] zaslána předžalobní upomínka. Ohledně smluvních pokut žalobkyně dále uvedla, že z důvodu prodlení se splátkami má právo na smluvní pokutu podle čl. 5 odst. 5.2 obchodních podmínek ve výši 10 % z dlužných splátek (podle sazebníku). Smluvní pokuta byla vyčíslena jako 0,1 % denně z dlužných částek v celkové výši 28 123 Kč od [datum] do [datum] částkou 2 897,47 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za nedoručení velkého technického průkazu. Žalobkyně dále požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 120 418,07 Kč od [datum] do dne podání žaloby vyčíslenou částkou 20 832,33 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného byly právní předchůdkyní žalobkyně využity žalovaným poskytnuté údaje o výši jeho příjmů a výdajů, lustrace v bankovních i nebankovních registrech, registru [příjmení], insolvenční rejstřík, databáze neplatných dokladů apod.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum] a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně se měla zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši 143 100 Kč formou úhrady kupní ceny zboží ([anonymizována tři slova] (5K) Diesel – 2.0 TDI [anonymizováno]). Uvedenou částku tak žalobkyně převedla přímo prodejci. Žalovaný se zavázal uhradit předmětnou částku spolu s úrokem ve výši 16,32 % ročně v 48 měsíčních splátkách po 4 079 Kč. První splátka měla být uhrazena dne [datum]. Ve smlouvě je uvedena výše příjmu žalovaného částkou 15 133 Kč. Měsíční příjem domácnosti žalovaného má činit 15 133 Kč, výdaje na bydlení 4 000 Kč, splátky ostatních úvěrů 0 Kč a ostatní měsíční výdaje 500 Kč. Účastníci si dohodli smluvní pokutu za prodlení s úhradou ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, se kterou je žalovaný v prodlení (čl. 1). Součástí úvěrové smlouvy byla i dohoda o zajišťovacím převodu vlastnického práva ke zboží. Žalovaný se zavázal odevzdat technický průkaz k předmětu financování do 30 dnů od provedení zápisu změny v registru vozidel, přičemž v případě porušení této povinnosti byl žalovaný povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč (čl. 2). Podle připojeného sazebníku ze dne [datum], činí náklady vynaložené v souvislosti s odesláním upomínky částku 150 Kč.

4. Dodatkem ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] strany opravily platnost občanského průkazu z 1. 1. [číslo] na [datum]. Z protokolu o předání/převzetí automobilu ke smlouvě [číslo] soud zjistil, že dne [datum] žalovaný převzal automobil se specifikovanou výbavou.

5. Z přehledu plateb pro smlouvu soud zjistil, že žalovaný zaplatil částku 12 882 Kč. Z dopisu„ zesplatnění pohledávky“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl informován o zesplatnění celkové částky 157 430,07 Kč, a to ke dni [datum]. Z odstoupení od dohody o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně od této dohody odstoupila, neboť žalovaný nesplnil povinnost předání předmětu financování žalobkyni. Současně byl žalovaný vyzván k úhradě částky 157 631 Kč nejpozději do [datum].

6. Z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně odeslala dne [datum] částku 143 100 Kč na účet prodejce. Z předpisu splátek a přehledu plateb soud zjistil způsob placení a započítávaní splátek.

7. Ze smlouvy o obchodním zastoupení [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně v ní vystupuje jako zastoupená a [právnická osoba] s.r.o. jako obchodní zástupce. V rámci této smlouvy se obchodní zástupce mimo jiné zavazuje za zastoupenou uzavírat úvěrové smlouvy, jejichž předmětem bude poskytnutí finančních prostředků za účelem úhrady kupní ceny.

8. Z předžalobní upomínky ze dne [datum] a podacího archu soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě částky 192 256,27 Kč nejpozději do [datum].

9. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého obchodního zástupce uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 143 100 Kč, kterou žalobkyně převedla prodejci na úhradu kupní ceny zboží. Žalovaný se zavázal dlužnou částku vrátit ve splátkách spolu se sjednaným úrokem. Žalovaný se dále zavázal platit poplatky a smluvní pokuty. Při uzavírání smlouvy ověřila žalobkyně totožnost žalovaného a na základě jeho prohlášení zjistila, jaké jsou jeho příjmy, výdaje a disponibilní částky. Tyto údaje žalobkyně nijak neověřovala, resp. údajné prověřování žalovaného v bankovních a nebankovních registrech, insolvenčním rejstříku, registru [příjmení] a v dalších interních databázích zůstalo pouze v rovině obsáhlých tvrzení žalobkyně. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhů před podáním žaloby.

10. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] (Úř. věst. L 133, [datum], s. 66—92) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle odst. 2 téže směrnice členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. Podle čl. 22 odst. 1 a 2 této směrnice platí, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice. Členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími. Podle čl. 23 téže směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

11. Transpozice uvedené směrnice do českého právního řádu je obsažena v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 1 písm. d) a e) téhož zákona je poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr, a zprostředkovatelem ten, kdo jako podnikatel zprostředkovává spotřebitelský úvěr. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

12. Podle § 588 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

13. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Soud dospěl k závěru, že na závazkové vztahy mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, neboť žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný v rámci tohoto právního jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost úvěrujícího posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče úvěrujícího při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách www.nssoud.cz, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách www.nsoud.cz. I když tyto rozsudky vykládají dříve účinnou právní úpravu posuzování schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů), jsou plně použitelné i na právní vztahy řídící se úpravou zákona č. 257/2016 Sb. Z hlediska rozsahu povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele totiž v nové právní úpravě nedošlo k žádné obsahové změně. Nadto oba zákony (č. 145/2010 Sb. a [číslo] Sb.) jsou transpozicí směrnice 2008 [číslo], která rovněž z hlediska požadavků na prověření úvěruschopnosti spotřebitele nedoznala od svého přijetí žádných změn. Soudní dvůr Evropské unie (dále jen„ Soudní dvůr“) pak již v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] CA Consumer Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí dostupné z https:curia.europa.eu/jcms/jcms/P_106311/cs) vyložil čl. 8 odst. 1 směrnice tak, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (bod 37 rozsudku), s čímž jsou citované rozsudky českých nejvyšších soudů zcela v souladu.

15. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalovaného ohledně výše příjmů a výdajů. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovaným byly využity i další zdroje, a to bankovní a nebankovní registry a jiné interní databáze, soudu nijak neprokázala. Soud přitom zdůrazňuje, že důkladné prověření příjmů a výdajů žalovaného bylo zcela na místě již na základě jeho tvrzení, že jeho příjem činí 15 133 Kč měsíčně a jeho výdaje jsou tvořeny pouze částkou 4 000 Kč na bydlení a částkou 500 Kč na ostatní výdaje. Podle názoru soudu nelze mít tvrzení o ostatních výdajích (tj. na stravu, oblečení, léky apod.) ve výši necelých 17 korun denně za realistické. V takovém případě je poskytnutí úvěru s měsíční splátkou 4 079 Kč (tj. 27 % tvrzeného a neověřeného příjmu žalovaného) před soudem neobhajitelné. Ostatně nepravdivé je i tvrzení žalobkyně, že žalovaný řádně splatil první tři splátky – jak vyplývá z přehledu plateb, žalovaný uhradil jednorázově částku 12 882 Kč dne [datum], tj. v době, kdy již byl v prodlení s prvními dvěma splátkami. Žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Předmětnou smlouvu o zápůjčce by tak bylo možno posoudit jako neplatnou ve smyslu § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda lze na projednávaný případ bez dalšího aplikovat § 87 odst. 1 větu druhou zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda ke konstatované neplatnosti úvěrové smlouvy může soud přihlédnout pouze k námitce spotřebitele vznesené v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. V projednávané věci totiž nebylo zjištěno, že by žalovaný jako spotřebitel takovou námitku uplatnil. Tuto a navazující otázky závazně vyřešil Soudní dvůr v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance (publikováno v elektronické Sbírce rozhodnutí – obecné Sbírce rozhodnutí). Soudní dvůr v prvé řadě navázal na svou dlouholetou judikaturu (jak byla shrnuta v rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] [příjmení] a [příjmení], elektronická Sbírka rozhodnutí – obecná Sbírka rozhodnutí, body 62 – 67) a konstatoval, že vnitrostátní soud je povinen zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, jinak by nebylo možno spotřebitele efektivně chránit (body 18 až 23 rozsudku). Pokud vnitrostátní soud z úřední povinnosti konstatuje porušení této povinnosti, má povinnost vyvodit veškeré důsledky, které z takovéhoto porušení podle vnitrostátního práva vyplývají, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, za podmínky že sankce je účinná, přiměřená a odrazující (bod 24 rozsudku). Soudní dvůr se dále zabýval sankcí obsaženou v § 87 odst. 1 českého zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že spotřebitel je povinen vrátit věřiteli toliko jistinu v době přiměřené jeho možnostem) a dospěl k závěru, že taková sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky se jeví přiměřená závažnosti porušení a má skutečně odrazující účinek (bod 30 rozsudku). Soudní dvůr však shledal podmínku, podle níž musí spotřebitel neplatnost smlouvy namítnout v tříleté promlčecí době, za rozpornou se zásadou efektivity (body 34 a 36 rozsudku). Lze tak shrnout, že podmínka obsažená v § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru je neslučitelná se směrnicí 2008 [číslo].

17. Jelikož se v nyní projednávané věci jedná o horizontální právní vztah mezi účastníky řízení, nepřichází v úvahu užití přímého účinku směrnice (rozsudky Soudního dvora ze dne [datum] ve věci [číslo] [příjmení], [anonymizováno], s . 723, a ze dne [datum] ve věci C [číslo] [příjmení] [příjmení], [anonymizováno], s . I [číslo]). Podle názoru soudu lze však výše uvedený nesoulad české právní úpravy se směrnicí vyřešit nepřímým účinkem směrnice – eurokonformním výkladem českého práva (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Adeneler a další, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 113, podrobně viz Bobek, M., [obec], P., [příjmení], J. Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie. Vydání 1. Praha: C. H. Beck, 2011, s . 147 a násl.). K tomuto postupu ostatně české soudy výslovně vybídl i Soudní dvůr v rozsudku ve věci OPR-Finance (viz body 41 až 45 rozsudku). Podle doktríny nepřímého účinku je vnitrostátní soud povinen vykládat své vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice tak, aby bylo dosaženo výsledku, který směrnice sleduje (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum], ve věci [číslo] Von Colson a [příjmení], [anonymizováno], s . [číslo], body 25 – 28). Povinnost výkladu vnitrostátních předpisů v souladu s právem Evropské unie se přitom neomezuje jen na ustanovení přijatá k provedení příslušné směrnice, nýbrž vyžaduje, aby vnitrostátní soud vzal v úvahu celé vnitrostátní právo za účelem posouzení, nakolik může být uplatněno způsobem, který nevede k výsledku, jenž je v rozporu s výsledkem zamýšleným směrnicí (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve spojených věcech C [číslo] až C [číslo] [příjmení] a další, Sb. rozh. s . I [číslo], bod 115).

18. Právní vztah mezi účastníky tohoto řízení se kromě zákona o spotřebitelském úvěru řídí též občanským zákoníkem jako normou obecnou. Výše citovaný § 588 věta první o. z. ukládá soudu povinnost přihlédnout z moci úřední k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru nepochybně odporuje zákonu. Současně má soud za to, že toto porušení zákona zjevně narušuje veřejný pořádek reprezentovaný nejen výše uvedenou judikaturou Soudního dvora na ochranu spotřebitele a cíli směrnice 2008 [číslo] (vysoká a rovnocenná úroveň ochrany všech spotřebitelů v Evropské unii), ale též nálezovou judikaturou Ústavního soudu Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný na http:nalus.usoud.cz), dospívá k závěru, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury – jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (…) to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Z toho nelze než dovodit, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, které je poskytovateli úvěru uloženo zákonem o spotřebitelském úvěru, zasahuje do jednoho z obecných principů právního státu, a je tudíž zjevným narušením veřejného pořádku. Ostatně, ve světle uvedeného nálezu by bylo možné konstatovat i to, že neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele je rozporné s dobrými mravy.

19. Při řešení konfliktu norem tak soud dospěl k závěru, že před aplikací sice speciálního, ale se směrnicí 2008 [číslo] a judikaturou Soudního dvora a Ústavního soudu rozporného § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba upřednostnit použití § 588 věty první o. z., který povede k výsledku předvídanému čl. 8, 22 odst. 1 a 2 a čl. 23 směrnice 2008 [číslo]. Jestliže tedy – tak jako v projednávaném případě – poskytovatel úvěru porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je uzavřená úvěrová smlouva absolutně neplatná podle § 588 věta první o. z., k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Tento eurokonformní výklad § 588 o. z. není dle názoru soudu výkladem contra legem, neboť sám zákon o spotřebitelském úvěru stanoví jako důsledek neposouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr neplatnost úvěrové smlouvy; pouze tuto sankci v rozporu s unijním právem váže na další podmínku (rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Impact, Sb. rozh. s . I [číslo]).

20. Pokud jde o důsledky konstatované neplatnosti smlouvy, ty jsou stanoveny v § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v této souvislosti prokázala, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 143 100 Kč, z nichž žalovaný uhradil 12 882 Kč. Tuto úhradu žalovaného soud s ohledem na neplatnost smlouvy o zápůjčce započetl na dlužnou jistinu, a tudíž žalovaný dluží na jistině částku 130 218 Kč. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že tuto zbývající část poskytnuté jistiny zápůjčky bez souvisejících poplatků vrátil. Z provedeného dokazování má soud dále za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně platně a účinně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. V souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru tak soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 130 218 Kč.

21. Zbývající část žaloby ohledně požadovaných smluvních úroků a poplatků soud s ohledem na výše uvedenou absolutní neplatnost smlouvy zamítl. Pokud jde o úrok z prodlení, ani na něj žalobkyni právo nevzniklo. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je třeba považovat za speciální ve vztahu k obecným důsledkům neplatnosti smlouvy (§ 2993 o. z.), totiž hovoří pouze o vrácení jistiny, a to ještě v době přiměřené možnostem spotřebitele. Kromě toho podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení,„ (s ) ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet“ (tisk [číslo] Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, digitální repozitář, www.psp.cz, podtržení doplněno soudem). Jestliže se dle záměru zákonodárce spotřebitel nemá dostat do prodlení při splácení jistiny po rozhodnutí soudu, logicky se nemohl dostat do prodlení ani předtím. Konečně § 1970 o. z. podmiňuje mimo jiné nárok věřitele na úrok z prodlení tím, že věřitel řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, v projednávané věci žalobkyně neprokázala, že by věřitel splnil svou zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, a proto nárok na úrok z prodlení vzniknout nemohl.

22. Závěrem se soud zabýval tím, v jaké lhůtě či splátkách by měla být žalovanému uložena platební povinnost. Z § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že soud by měl při řešení této otázky vzít v potaz možnosti spotřebitele, spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran a přihlédnout k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z povahy věci je zřejmé, že možnosti, příjmy a poměry spotřebitele by měly být posuzovány k okamžiku rozhodování soudu, přičemž v souladu se zásadou kontradiktornosti procesu by měl příslušná tvrzení předložit soudu sám spotřebitel, případně by měla plynout ze soudního spisu. Ze zákonné úpravy, směrnice, ani judikatury Soudního dvora nelze dospět k závěru, že by měl soud tyto okolnosti zjišťovat sám z úřední povinnosti. V projednávané věci ovšem zůstal žalovaný jako spotřebitel v řízení před soudem zcela pasivní a ani ze soudního spisu nelze nic k aktuální situaci žalovaného zjistit. Za takových okolností je posledním zákonným vodítkem pro stanovení lhůty a způsobu plnění spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran. Dle citované důvodové zprávy by se spotřebitel neměl v souvislosti s povinností vrátit jistinu dostat do problémů v důsledku nutnosti urychleně si opatřit peníze z již utraceného spotřebitelského úvěru. Vůli zákonodárce tak zjevně neodpovídá, aby soud aplikoval § 160 odst. 1 část věty před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“), který stanoví povinnost plnit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Soud proto aplikoval § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. a s přihlédnutím k výši vracené jistiny dospěl k závěru, že spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky odpovídá, pokud žalovaný vrátí dlužnou jistinu do 3 měsíců od právní moci rozsudku.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně zákonného úroku z prodlení) částky 197 874,18 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 130 218 Kč, tj. z 66%, zatímco žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 67 656,20 Kč tj. ze 34 %. Úspěch žalobkyně převýšil úspěch žalovaného o 32 procentních bodů, a tudíž má žalobkyně nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 32 % Náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 7 126 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 178 120,87 Kč sestávající z částky 8 260 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, návrh ve věci samé, účast při jednání [datum]) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.. Dále mezi náklady náleží náhrada cestovného podle § 13 odst. 1 a. t. ve spojení s vyhláškou č. 589/2020 Sb. za jízdu osobním automobilem Hyundai i30, [registrační značka], k jednání soudu dne [datum] v trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 184 km, s průměrnou spotřebou paliva 4,5 litru motorové nafty na 100 km při vyhláškové ceně 27,20 Kč (§ 4 písm. c) vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a při sazbě základní náhrady za 1 km jízdy osobním silničním motorovým vozidlem ve výši 4,40 Kč (§ 1 písm. b) vyhlášky č. 589/2020 Sb.) v celkové výši 1 034,82 Kč, náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 3 a. t. v rozsahu 6 započatých půlhodin po 100 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 21 % z částky 35 874,81 Kč ve výši 7 533,72 Kč. Celkově tak náklady řízení činí 50 534,53 Kč. Žalobkyně ovšem náleží pouze jejich část odpovídající 32 % z celku tj. částka 16 171 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty k plnění neshledal důvod.