24 C 192/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Milanem Boháčkem, M.A., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 9 795 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 6 000 Kč od 9. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 795 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 511,91 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 6 000 Kč od 10. 4. 2021 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 297,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokátky.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 795 Kč s příslušenstvím, zahrnující jistinu úvěru ve výši 6 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 211 Kč a smluvní pokutu ve výši 1 584 Kč, jako dluhu ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní a žalovaným.

2. Jelikož žalovaný je státním občanem [anonymizována dvě slova], zabýval se soud nejprve svou příslušností vést řízení a použitelným rozhodným právem. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) může smluvní partner spotřebitele v případě sporů ze spotřebitelských smluv podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis je možné se od ustanovení tohoto oddílu odchýlit pouze dohodou uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná. Podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Spotřebitelem je v tomto sporu žalovaný, jeho smluvním partnerem je žalobkyně, která s žalovaným uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou přílohou jsou smluvní podmínky, v jejichž článku X.2. si smluvní strany ujednaly, že jsou oprávněny podat žalobu k věcně a místně příslušnému soudu České republiky. Žalovaný měl v době podání žaloby obvyklý pobyt v České republice na adrese [adresa žalovaného]. Soud neshledal důvod, proč by dohoda o příslušnosti soudu uzavřená pro rozhodování sporů ze smlouvy o spotřebitelském úvěru nebyla podle českého práva přípustná, a proto s ohledem na bydliště žalovaného dospěl k závěru, že soudem příslušným k rozhodnutí věci je český soud, a to Okresní soud v Jihlavě podle ustanovení § 84 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 85 odst. 1 o. s. ř. Podle čl. 6 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), si mohou strany spotřebitelské smlouvy zvolit v souladu právo rozhodné pro takovou smlouvu, přičemž v důsledku této volby nesmí být spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit a jež by se v případě neexistence volby práva jinak použila. V tomto případě si smluvní strany v záhlaví předmětné smlouvy ujednaly, že se tato smlouva uzavírá podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tj. rozhodným právem je zde právo české, které zároveň poskytuje žalovanému coby spotřebiteli požadovanou míru právní ochrany.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu nazvaném„ Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo]“ ze dne [datum] je žalobkyně označena jako„ úvěrující“ a žalovaný jako„ úvěrovaný“ a identifikován je jménem a příjmením, rodným číslem, adresou bydliště, telefonním číslem, emailovou adresou, poštovní adresou a číslem bankovního účtu. Úvěrující se měl zavázat poskytnout úvěrovanému bezhotovostní úvěr ve výši 6 000 Kč s dobou trvání úvěru 28 dnů. Poplatek za poskytnutí úvěru měl činit 2 211 Kč. K uzavření smlouvy mělo dojít za užití prostředků komunikace na dálku, a to po registraci úvěrovaného na webové stránce úvěrujícího, zadání požadovaných údajů, ověřením identity úvěrovaného zadáním SMS kódu zaslaného na jeho mobilní telefon a zaslání kopií dvou průkazů totožnosti. Podle čl. IX. odst. 1 písm. a) uvedeného dokumentu si měly smluvní strany sjednat, že v případě prodlení úvěrovaného je tento povinen zaplatit úvěrujícímu i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Na poslední straně předmětného dokumentu byl v místě pro podpis úvěrovaného uveden údaj o datu a čase uzavření smlouvy ([číslo] [rok] [anonymizováno]), jméno a příjmení úvěrovaného a elektronický kód zaslaný pomocí SMS ([číslo]). Žalobkyně měla při uzavření smlouvy rovněž k dispozici fotografii žalovaného, jeho občanský průkaz a potvrzení o jeho přechodném pobytu. Schopnost žalovaného splácet úvěr žalobkyně posoudila na základě nahlédnutí do dostupných registrů a na základě předloženého výpisu z účtu žalovaného. Dne [datum] byla z účtu žalobkyně převedena platba ve výši 6 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] s poznámkou:„ Úvěr dle smlouvy [číslo] [webová adresa]“. Emailovou zprávou ze dne [datum] měla žalobkyně vyzvat žalovaného k úhradě jeho dluhu, přičemž detaily úhrady měly být uvedeny v přiloženém.pdf souboru obsahujícím předžalobní výzvu. Touto předžalobní výzvou vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu ze smlouvy o úvěru ve lhůtě do sedmi dnů od doručení této výzvy.

4. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo 681845“ ze dne 4. 5. 2020 mezi žalobkyní a žalovaným v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být podle ustanovení § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, uzavřena v písemné formě a rovněž musí být podle ustanovení § 105 odst. 1 téhož zákona poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu se přitom podle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném od 19. 9. 2016, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. 7. 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999/93/ES). Jelikož uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení §§ 5 a 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na www.nsoud.cz). V projednávané věci měla být předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní na internetových stránkách žalobkyně, přičemž žalovaný smlouvu o úvěru vlastnoručně nepodepsal. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z výpisu z účtu žalovaného, ze zaslání fotografie a kopie dvou průkazů totožnosti žalovaného), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy, lze dospět k závěru, že žalobkyně s žalovaným skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku její akceptace žalovaným bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tento dokument vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nesplňuje požadavky kladené na podpis žalovaného a současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž sice podařilo prokázat, že v květnu 2020 jednala s žalovaným, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalovaného tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se dle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi žalobkyní a žalovaným v podobě předložené soudu.

5. Žalobkyně soudu nicméně prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že poskytnuté prostředky žalobkyni vrátil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. to, oč se obohatil. S ohledem na výše uvedené soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 6 000 Kč, a to z titulu trvajícího bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Pokud jde o příslušenství, má žalobkyně podle ustanovení § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení z přisouzené částky ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalovaný byl povinen závazek splnit poté, co jej o to žalobkyně požádala, k čemuž došlo doručením předžalobní výzvy žalovanému e-mailovou zprávou dne 1. 12. 2020 s lhůtou k zaplacení do sedmi dnů od doručení této výzvy, tj. do 8. 12. 2020. Žalovaný se tak dostal do prodlení dne 9. 12. 2020 a od tohoto dne do zaplacení soud žalobkyni přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky. Soud uložil žalovanému zaplatit přisouzenou částku s příslušenstvím ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty k plnění neshledal důvod.

6. Zbývající část žaloby ohledně požadovaného poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty soud s ohledem na výše uvedenou neplatnost smlouvy zamítl. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení z přisouzené částky za období předcházející den [datum], neboť z provedeného dokazování vyšlo najevo, že žalobkyně odeslala žalovanému předžalobní výzvu e-mailem dne 1. 12. 2020, téhož dne mohla být tato výzva doručena žalovanému, sedmidenní lhůta k plnění uplynula dne 8. 12. 2020 a prvním dnem prodlení žalovaného je 9. 12. 2020 a nikoliv již 2. 6. 2020. Soud žalobkyni nepřiznal ani úrok z prodlení z přisouzené částky za období, kdy již byl žalovaný v prodlení, v části převyšující zákonnou sazbu úroku z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v sazbě 1,75 % ročně, neboť zatímco zákonná výše sazby úroku z prodlení činila ke dni 9. 12. 2020, kdy započalo prodlení žalovaného, 8,25 % ročně, žalobkyně požadovala úrok z prodlení v sazbě 10 % ročně.

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně úroku z prodlení kapitalizovaného k tomuto dni) částky 10 961,94 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 6 486,86 Kč, tj. z 60 %, zatímco žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 4 375,08 Kč, tj. ze 40 %. Míra úspěchu žalobkyně tudíž dosáhla 20 % a v tomto rozsahu jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená podle ustanovení § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 14b odst. 1 bodu 1. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 9 795 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby) v celkové výši 600 Kč a náhrady hotových výdajů s těmito úkony spojených v celkové výši 300 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a z náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrady hotových výdajů podle § 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 189 Kč Celkem tedy žalobkyně vynaložila náklady ve výši 1 489 Kč, z nichž jí náleží náhrada v rozsahu 20 %, tj. částka 297,80 Kč. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. soud žalovanému uložil zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení jiné lhůty k plnění neshledal důvod.