24 C 56/2021

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr et Mgr Bc Milanem Boháčkem, M.A., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 2 000 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 474 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 000 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Zamítá se žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 425,22 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 7. 2019 do 31. 8. 2019.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“).

2. Podáním doručeným soudu dne 3. 5. 2021 vzala žalobkyně svůj návrh částečně zpět co do kapitalizovaného úroku ve výši 2 474 Kč. Soud respektoval dispoziční oprávnění žalobkyně a postupem podle ustanovení § 96 odst. 2, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) řízení v uvedené části zastavil.

3. Z provedeného dokazování soud zjistil, že v dokumentu ze dne [datum] nazvaném„ Smlouva o úvěru [číslo]“ je právní předchůdkyně žalobkyně označena jako„ věřitel“ a žalovaný, identifikovaný jménem a příjmením, adresou trvalého pobytu, doručovací adresou, datem narození, rodným číslem, číslem občanského průkazu, telefonním číslem, e-mailem, číslem bankovního účtu a číslem zákazníka, jako„ klient“. Uvedený dokument obsahuje závazek věřitele poskytnout klientovi úvěr ve výši 2 000 Kč a závazek klienta splatit tento úvěr do 8. 11. 2016 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 380 Kč. Předmětnou smlouvu měl žalovaný uzavřít poté, co se zaregistroval na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně do svého osobního účtu klienta, jehož prostřednictvím požádal o předmětný úvěr. Dne 25. 10. 2016 byla na účet žalovaného č. [bankovní účet] od právní předchůdkyně žalobkyně připsána částka 2 000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22. 7. 2019 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému bylo postoupení pohledávky oznámeno dopisem ze dne 19. 8. 2019, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu; toto oznámení bylo odesláno žalovanému dne 20. 8. 2019. Dne 13. 11. 2020 vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu do 23. 11. 2020.

4. Na základě právního posouzení zjištěných skutečností soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru [číslo] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně v podobě předložené soudu. Ačkoli se dle obsahu jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle ustanovení § 2 písm. e) ve spojení s § 3 písm. k) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016, se na ni tento zákon nevztahuje. Podle předložených listin a žalobních tvrzení byla uvedená smlouva o úvěru uzavřena mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně v písemné formě, přičemž za písemnou formu se dle ustanovení § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. podepsána. Zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění účinném od 19. 9. 2016, přitom rozlišuje tři druhy elektronických podpisů, a to zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis a tzv. prostý elektronický podpis (ten připouští i čl. 3 bodu 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. 7. 2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice č. 1999 /93/). Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení §§ 5 a 6 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese www.nsoud.cz). V projednávané věci měla být smlouva mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní uživatelského profilu žalovaného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaný smlouvu o úvěru nepodepsal. Z ostatních okolností kontraktačního procesu (zejména z výpisu z účtu žalovaného), které časově souvisí s tvrzeným sjednáváním uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru, lze dospět k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným skutečně jednala. Žalobkyně však soudu předložila znění předmětné smlouvy ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku jejího přijetí žalovaným bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k její následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou zvolila její právní předchůdkyně, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít smlouvu o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato nebyla žalovaným vůbec podepsána, a tudíž nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tak sice podařilo prokázat, že v říjnu 2016 jednala její právní předchůdkyně s žalovaným, avšak nepodařilo se jí prokázat, že výsledkem tohoto jednání bylo uzavření smlouvy o úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání předmětné smlouvy nebyla prokázána vůle žalovaného tuto smlouvu uzavřít v soudu předloženém znění, a tudíž se jednalo o zdánlivé jednání podle ustanovení § 551 o. z., k němuž se podle ustanovení § 554 o. z. nepřihlíží. Soud proto uzavírá, že v řízení nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy o úvěru mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným v podobě předložené soudu.

5. Žalobkyně však soudu prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 2 000 Kč a že tento nárok na vrácení těchto prostředků žalovaným byl platně a v souladu s ustanovením § 1879 a násl. o. z. postoupen na žalobkyni. V řízení přitom nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaný tyto poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátil. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní, respektive její právní předchůdkyní, a žalovaným nebyla platně a účinně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť obdržel plnění bez právního důvodu, a ve smyslu ustanovení § 2993 věty první o. z. má žalobkyně právo na vrácení toho, co žalovanému plnila její právní předchůdkyně. Žalovaný je proto povinen vydat žalobkyni to, oč se obohatil. Soud tudíž rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni poskytnutou částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky dle ustanovení § 1970 o. z. ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., neboť žalovaný je podle ustanovení § 1968 věty první o. z. v prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalovaný byl povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, co jej o to žalobkyně požádala, k čemuž došlo výzvou obsaženou v oznámení o postoupení pohledávek, podanou k poštovní přepravě dne 20. 8. 2019 s lhůtou splatnosti do 10 dnů po obdržení výzvy. Tato výzva mohla být žalovanému doručena nejdříve následující den a lhůta k plnění mu tak uplynula dne 31. 8. 2019 a teprve následujícím dnem po uplynutí této lhůty se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu. Proto soud žalobkyni přiznal požadovaný úrok z prodlení z dlužné částky 2 000 Kč až od 1. 9. 2019 do zaplacení. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalovanému, aby žalovanou částku s příslušenstvím zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku, neboť pro jinou lhůtu k plnění neshledal důvod.

6. Zbývající část žaloby ohledně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 425,22 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 Kč od 25. 7. 2019 do 31. 8. 2019 soud zamítl. Z provedeného dokazování totiž vyšlo najevo, že výzva k zaplacení byla žalovanému odeslána dne 20. 8. 2019, doručena mu mohla být nejdříve následující den, lhůta k plnění žalovanému uplynula dne 31. 8. 2019 a teprve následujícím dnem po uplynutí této lhůty se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu, a tudíž je prvním dnem jeho prodlení den 1. 9. 2019 a nikoliv již 25. 7. 2019.

7. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. Žalobkyně se v řízení domáhala ke dni vyhlášení rozsudku (včetně úroku z prodlení kapitalizovaného k tomuto dni) částky 5 278,17 Kč, úspěšná však byla pouze co do částky 2 362,19 Kč, tj. ze 45 %, zatímco žalovaný byl úspěšný co do zamítnuté částky 441,98 Kč a částky 2 474 Kč, ohledně níž bylo řízení zastaveno z důvodů na straně žalobkyně, tj. z 55 %. Míra úspěchu žalovaného tudíž dosáhla 10 % a v tomto rozsahu mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.