3 C 60/2026

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci žalobkyně: B2 Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 315 529,58 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 257 397,11 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v jaké se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 58 132,47 Kč s úrokem 7,37 % ročně z částky 293 954,04 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 295 854,04 Kč od 24. 9. 20225 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 315 529,58 Kč s úrokem ve výši 7,37 % ročně z částky 293 954,04 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 295 854,04 od 24. 9. 2025 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „banka“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Před poskytnutím úvěru banka prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet, a to na základě pokročilých scoringových a sociodemografických modelů, lustrací v insolvenčním rejstříku a centrální evidenci exekucí a interních databázích, přičemž banka neshledala žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla mít pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Banka tak žalovanému poskytla částku 332 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách s úrokem z úvěru ve výši 7,37 % ročně. V průběhu trvání úvěru žalovaný uhradil částku 38 045,96 Kč, na jistině úvěru tak zbývá uhradit částku 293 954,04 Kč. Žalovaný se dále zavázal uhradit poplatky spojené s úvěrem, a to poplatek za prohlášení úvěru za splatný, za vedení úvěrového účtu, za zaslané upomínky. Úvěr banka prohlásila za splatný ke dni 2. 5. 2025. Smlouvou ze dne 18. 9. 2025 banka postoupila pohledávku z úvěru za žalovaným na žalobkyni. Žalovaná částka se tak skládá z nesplacené jistiny ve výši 293 954,04 Kč, úroku z úvěru, která ke dni 23. 9. 2025 činí částku 7 524,18 Kč, úroku z prodlení, který činí ke dni 23. 9. 2025 částku 12 151,36 Kč, a neuhrazených poplatků ve výši 1 900 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z úvěru ve výši 7,37 % ročně z částky 293 954,04 Kč od 24. 9. 2025 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 295 854,04 od 24. 9. 2025 do zaplacení. V doplňujícím podání ze dne 3. 2. 2026 žalobkyně uvedla, že informace o příjmech žalovaného banka čerpala z tvrzení žalovaného obsažených v žádosti o úvěr ze dne 28. 5. 2023 a z veřejně dostupných databází. Žalovaný v žádosti uvedl, že příjem domácnosti činí 50 000 Kč. Banka rovněž ověřila tvrzení žalovaného o jeho příjmech od zaměstnavatele Svět SHOPAHOLIKŮ s.r.o., který potvrdil, že příjem žalovaného za poslední tři měsíce činil alespoň 67 011 Kč. Žalobkyně zdůraznila, že banka provedla kontrolu žalovaného ve veřejných databázích (insolvenčním rejstříku, bankovního a nebankovního registru klientských informací) a ověřila platnost průkazu totožnosti. Banka také ověřila příjem žalovaného z jeho běžného účtu, přičemž při posuzování výdajů zohlednila skutečnosti uvedené žalovaným, částku životního minima, částku normativních nákladů na bydlení a jeho měsíční splátky dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází. Z těchto informací banka vypočítala maximální měsíční splátku. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 16 C 247/2019 a stanovisko generálního advokáta ve věci vedené u Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-449/13. Před podpisem smlouvy měl žalovaný prostor prostudovat si veškeré dokumenty, ochrana spotřebitele však nemá chránit spotřebitelovu nedbalost, nezájem či lhostejnost při uzavírání smluv.

2. Žalovaný k podané žalobě uvedl, že s žalobkyní jednal o možnosti uzavřít smír. Ke dni 20. 5. 2026 však k žádné dohodě mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo.

3. Na základě provedeného dokazování soud zjistil následující skutečnosti.

4. Z žádosti o poskytnutí úvěru č. , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný v žádosti o úvěr uvedl celkový příjem domácnosti ve výši 50 000 Kč, jako svého zaměstnavatele uvedl společnost , Anonymizováno, , u kterého má pracovní poměr na dobu neurčitou a jako čistý měsíční příjem uvedl částku 22 500 Kč za poslední tři měsíce. Žalovaný dále uvedl, že vlastní řidičský průkaz, bydlí ve vlastním domě/bytě a má střední vzdělání. Náklady na bydlení uvedl ve výši 0 Kč, stejně jako jiné nezbytné náklady na klienta. Žalovaný žádal o poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 28. 5. 2023 soud zjistil, že banka (, Anonymizováno, ) se s žalovaným dohodla na poskytnutí částky 332 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit ve 120 měsíčních splátkách ve výši 3 918,41 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 3 636,56 Kč. Žalovaný tak měl celkem zaplatit částku 469 927,35 Kč, která zahrnovala také roční úrokovou sazbu ve výši 7,37 %. Smlouva byla sjednána prostřednictvím internetového bankovnictví banky, ve kterém žalovaný smlouvu elektronicky podepsal.

6. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 24. 5. 2023 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za posledních 12 měsíců činil částku 268 044 Kč, přičemž za poslední 3 měsíce činil průměrný čistý měsíční příjem žalovaného částku 67 011 Kč.

7. Z výpisu z úvěrového účtu č. , Anonymizováno, ze dne 18. 9. 2025 soud zjistil, že konečný zůstatek na jistině po splatnosti činí k uvedenému dni částku 293 954,04 Kč.

8. Z upozornění před prohlášením úvěru za splatný ze dne 8. 3. 2025 soud zjistil, že banka upozornila žalovaného na skutečnost, že ke dni 8. 3. 2025 neuhradil měsíční splátku úvěru z důvodu nedostatečných peněžních prostředků na běžném účtu.

9. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 6. 5. 2025 soud zjistil, že banka prohlásila úvěr za splatný ke dni 2. 5. 2025, přičemž neplacená jistina činila částku 293 954,04 Kč.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 9. 2025 a připojeného seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Pohledávka žalovaného je označena číslem úvěrového účtu, na který měl žalovaný podle sjednané smlouvy o úvěru úvěr splácet. Z potvrzení ze dne 18. 9. 2025 soud zjistil, že žalobkyně uhradila částku za postoupení pohledávek bance dne 18. 9. 2025.

11. Z listiny ze dne 21. 11. 2025 označené jako „platební historie“ soud zjistil, jakým způsobem žalovaný poskytnutý úvěr hradil. Žalovaný úvěr splácel od 26. 6. 2023, kdy uhradil první splátku ve výši 3 918,41 Kč. Žalovaný úvěr splácel formou splátek v nepravidelné výši až do února 2025, přičemž z celkového součtu uhrazených splátek vyplývá, že na úvěr uhradil celkem částku 74 602,89 Kč.

12. Z výpisu datové zprávy (ID zprávy , Anonymizováno, ) soud nezjistil žádné pro věc rozhodné skutečnosti. Tato listina neobsahuje označení odesílané zprávy, lze z ní vyčíst toliko to, že z datové schránky třetího subjektu (společnosti , právnická osoba, ) byla dne 9. 10. 2025 dodána zpráva neznámého obsahu do datové schránky žalovaného.

13. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalovaný se s bankou dne 28. 5. 2023 dohodl prostřednictvím internetového bankovnictví na poskytnutí částky 332 000 Kč, kterou se zavázal vrátit formou 120 měsíčních splátek; celkem se žalovaný zavázal vrátit částku 469 927,35 Kč na účet č. , č. účtu, . Žalovaný úvěr splácel v období od června 2023 do února 2025, a to ve splátkách v nepravidelné výši, přičemž celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 74 602,89 Kč. Banka prohlásila úvěr za splatný ke dni 2. 5. 2025. Pohledávku za žalovaným postoupila banka na žalobkyni smlouvou ze dne 18. 9. 2025.

14. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (tj. i ke dni podpisu smlouvy dne 28. 5. 2023), dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Spotřebitelem je podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení a výši úroku z prodlení s placením pohledávky výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

17. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně – banka žalovanému poskytla úvěr v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, oba uvedené rozsudky jsou aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

18. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně dostatečným způsobem neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně především tvrdila, že banka při posuzování úvěruschopnosti vycházela z údajů uvedených žalovaným, tj. z jeho příjmu ze zaměstnání, přičemž jako výdaje žalovaného zohlednila částku životního minima, částku normativních nákladů na bydlení a dosavadní splátky žalovaného zjištěné z interních databází. Byť žalobkyně doložila příjem žalovaného ze zaměstnání potvrzením o příjmu, nezabývala se dostatečně především výdajovou stránkou žalovaného. V této části vycházela banka fakticky pouze ze statistických údajů, aniž by měla jakkoli zjištěny skutečné výdaje žalovaného na bydlení, stravu, ošacení apod. Bance byl znám údaj o tom, že žalovaný splácí měsíčně částku 7 160,13 Kč, tedy měla údaj o tom, že žalovaný je zatížen dalším závazkem. A i když banka tuto částku do výdajů žalovaného zahrnula, s tím, o jaký závazek se jedná, zda nejde např. o splátku jiného spotřebitelského úvěru, však již při posuzování úvěruschopnosti žalovaného neoperovala. Přesto banka žalovanému poskytla poměrně vysokou částku (332 000 Kč) za situace, kdy o skutečných výdajích žalovaného neměla v podstatě žádné informace. Sám žalovaný v žádosti o úvěr ke svým výdajům uvedl, že bydlí ve vlastním domě/bytě a nemá žádné náklady na bydlení ani jiné nezbytné výdaje. Za této situace, kdy žalovaný ke svým výdajům nesdělil fakticky vůbec nic konkrétního, při vědomosti o existenci splátky jiného závazku žalovaného, se banka měla skutečnými výdaji žalovaného zabývat důkladněji a měla po žalovaném minimálně vyžadovat konkrétnější údaje, případně jako výdaje zkoumat např. důkladným prověřením pohybů jeho finančních prostředků na účtu. To však banka neučinila a namísto toho se spokojila se získanými údaji a počítala fakticky pouze se statistickými údaji, pokud jde o výdaje žalovaného. S ohledem na tyto skutečnosti učinil soud závěr, že žalobkyně, resp. banka jako její právní předchůdkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu mezi bankou a žalovaným jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu, jak stanoví zákon. Je-li pak absolutně neplatná smlouva, jsou absolutně neplatná i ujednání o smluveném úroku a poplatcích vyplývajících ze smlouvy.

19. Na závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy nemění ničeho ani odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 16 C 247/2019 a stanovisko generálního advokáta ve věci vedené u Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-449/13. Žalobkyně těmito odkazy zdůrazňovala, že pokud banka měla příjem žalovaného ověřen potvrzením zaměstnavatele a zohlednila částku životního minima a normativních náklad na bydlení za současného prověření žalovaného v dalších databázích, pak svou povinnost posuzovat úvěruschopnost s odbornou péčí splnila. Zákon sice nestanoví konkrétní hierarchii informací, které musí mít poskytovatel úvěru k dispozici, či přesný postup nutný k posuzování úvěruschopnosti. Zákon o spotřebitelském úvěru však vyžaduje zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Samotné zohlednění čistě statistických údajů však nepostačuje, neboť o faktické výdajové stránce spotřebitele tyto údaje ničeho neříkají. Stejně tak nepostačuje, že banka kontrolovala, zda žalovaný neprochází např. insolvenčním rejstříkem. Skutečnost, že žalovaný není např. v úpadku, může být indicií k tomu, že žalovaný bude schopen úvěr splácet, nicméně ani tato skutečnost nepřináší žádná zjištění o tom, jaké jsou reálné výdaje žalovaného – ty jsou z hlediska posuzování úvěruschopnosti žalovaného v porovnání s příjmy rozhodující. A pokud banka ke skutečné výdajové stránce neměla od žalovaného žádné informace a tyto informace nezjistila ani z jiných zdrojů (např. z bankovního výpisu), pak svou povinnost posuzovat úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí nesplnila.

20. Žalobkyně však prokázala, že žalovanému poskytla finanční prostředky v celkové výši 332 000 Kč, jakož i to, že žalovaný dosud uhradil žalobkyni částku 74 602,89 Kč. Stejně tak žalobkyně prokázala, že banka svou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní (resp. bankou) a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva a není mezi nimi jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť banka mu plnila bez právního důvodu. Žalobkyně tak má právo na vrácení toho, co banka původně žalovanému poskytla. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vydat to, oč se obohatil, resp. ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru vrátit poskytnutou a dosud neuhrazenou jistinu. Rozdíl mezi získanou a již vrácenou částkou činí 257 397,11 Kč, což je částka, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit.

21. Pokud se jedná o úrok z prodlení a s tím související dobu přiměřenou možnostem žalovaného k vrácení dlužné části jistiny ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, toto ustanovení je speciálním ustanovením k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení obsažené v o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli úvěru teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Splatnost poskytnuté jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele je tak určena až rozhodnutím soudu a do té doby se spotřebitel s úhradou poskytnuté jistiny do prodlení dostat nemůže.

22. S ohledem na skutečnost, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením sloužícím k ochraně spotřebitele, je to spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. V nyní řešené věci byl však žalovaný pasivní, jednání dne 20. 5. 2026 se nezúčastnil. O této své procesní povinnosti proto nemohl být poučen. Ani ze spisu nevyplynuly skutečnosti svědčící o aktuálních majetkových možnostech žalovaného. Soud proto určil lhůtu k vrácení poskytnuté jistiny v délce 30 dnů, neboť má za to, že jde o lhůtu dostatečnou pro případné obstarání finančních prostředků a současně jde o lhůtu přiměřenou z hlediska oprávněných zájmů žalobkyně (výrok I.).

23. S ohledem na vše výše uvedené soud ve výroku II. zamítl zbývající část žaloby, tj. vše nad rámec poskytnuté a žalovaným dosud neuhrazené jistiny, včetně požadovaných úroků z neplatné smlouvy, poplatků, jakož i úroků z prodlení (ať už vyjádřených kapitalizovanou částkou či procentní sazbou).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně požadovala zaplacení celkové částky 352 962,14 Kč, vyhověno jí však bylo jen do částky 257 397,11 Kč. Žalobkyně tak byla úspěšná co do 72,9 %. Oproti tomu procesní úspěch žalovaného představuje zamítnutá část žaloby, což činí 27,1 %. Čistý úspěch žalobkyně (při zohlednění celého předmětu řízení včetně příslušenství ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015; či ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1492/2017) tak činí 45,8 %. Žalobkyně však nedoložila, že žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslala na adresu pro doručování výzvu k plnění. Žalobkyně sice předložila výpis datové zprávy (ID zprávy 1589743787), z této listiny však nebylo možné učinit žádné pro věc rozhodující zjištění (viz výše). Jde o výpis z datové zprávy odeslané z datové schránky společnosti , právnická osoba, adresované dne 9. 10. 2025 žalovanému, aniž by však bylo zřejmé, jaká zpráva byla žalovanému do datové schránky dodána a jaký je vztah mezi žalobkyní a odesílající společností. Za této situace žalobkyně, byť byla v řízení úspěšná co do 45,8 %, právo na náhradu nákladů řízení nemá.