3 C 70/2026

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl soudkyní Mgr. Michaelou Kubrickou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 24 030 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 24 030 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 030 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 24 030 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 24 030 Kč od 27. 1. 2021 do zaplacení s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 3. 12. 2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala zaplatit společně s poplatkem ve výši 40 900 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 515 Kč. Žalovaná dosud zaplatila pouze částku 66 870 Kč, kterou žalobkyně započetla na úhradu nákladů na vymáhání, sjednaných smluvních pokut, poplatků za prodlení se splácením, poplatku za zpracování úvěru a hotovostní inkaso splátek, a poté na jistinu. Při hodnocení toho, zda bude žalovaná schopna úvěr splácet, žalobkyně kontrolovala žalovanou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, dálkovým systémem společnosti , právnická osoba, , náhledem do insolvenčního rejstříku, telefonickou kontrolou zaměstnání, kontrolou aktuální finanční situace žalované podle vyplněných podkladů a kontrolou předložených dokumentů. V doplňujícím podání ze dne 4. 2. 2026 žalobkyně zopakovala, jak kontrolovala schopnost žalované úvěr splácet.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání dne 6. 5. 2026 se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila, soud proto jednal podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků.

3. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 12. 2019 soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 50 000 Kč v hotovosti, zatímco žalovaná se zavázala vrátit tuto částku společně s úrokem v celkové výši 9 900 Kč, poplatkem za zpracování úvěru ve výši 15 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 000 Kč a zápůjční úrokovou sazbou 70,89 %. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 90 900 Kč. , adresa, 000 Kč byla žalované poskytnuta v hotovosti při podpisu smlouvy.

5. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil informace o úvěru; tento formulář rekapituluje podmínky poskytnutí částky 50 000 Kč.

6. Z evidenční karty klienta soud zjistil, že žalovaná ke svým poměrům uvedla, že bydlí ve vlastním bydlení, má vyšší odborné vzdělání, je vdaná a pečuje o jedno nezaopatřené dítě. Žalovaná uvedla, že v minulosti měla úvěr. Jako zaměstnavatele žalovaná uvedla , adresa, , přičemž její měsíční příjem činí 33 535 Kč. Ke svým výdajům uvedla částku 6 661 Kč jako náklady na bydlení, částku 6 050 Kč jako životní minimum na ověření a částku 2 626 Kč jako „nebankovní závazky“. Celkové měsíční výdaje domácnosti mají činit 15 337 Kč a disponibilní zůstatek částku 18 198 Kč. Shodné údaje o příjmech a výdajích vyplývají také z listiny označené jako „finanční údaje o klientovi“.

7. Z výplatních pásek žalované soud zjistil, že za měsíc září 2019 činil příjem žalované 33 447 Kč a za měsíc říjen 2019 částku 33 022 Kč.

8. Z výpisu čerpání a splátek (listina označená jako „informace o smlouvě č. , hodnota, ) soud zjistil, že žalovaná celkem žalobkyni zaplatila za celou dobu splácení úvěru částku 66 870 Kč.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení částky 24 030 Kč; tato výzva byla žalované odeslána dne 4. 3. 2025.

10. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované částku 50 000 Kč v hotovosti. Při sjednávání smlouvy žalovaná uvedla údaje o svých příjmech a výdajích, přičemž žalobkyně si příjem žalované ověřila z předložených výplatních pásek. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni celkovou částku 90 900 Kč formou měsíčních splátek. Žalovaná žalobkyni dosud uhradila částku 66 870 Kč. Výzvou ze dne 4. 3. 2025 žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 24 030 Kč.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 4. 1. 2019 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Podle § 3 odst. 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí věřitelem poskytovatel nebo osoba, která nabyla pohledávku za spotřebitelem ze smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru pro účely tohoto zákona se rozumí poskytovatelem ten, kdo jako podnikatel poskytuje spotřebitelský úvěr. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

13. Podle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Na základě provedeného dokazování a s přihlédnutím ke shora citovaným zákonným ustanovením soud dospěl k následujícím právním závěrům. Na závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou je plně aplikovatelný zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně žalované poskytla úvěru v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaná při tomto právním jednání nevystupovala v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet úvěr je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, které jsou oba aplikovatelné i ve vztahu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

15. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalobkyně neprověřila schopnost žalované splácet úvěr dostatečně. Žalobkyně vycházela z údajů o příjmech a výdajích, které jí sdělila sama žalovaná, přičemž přestože žalobkyně ověřila příjem žalované z předložených výplatních pásek, již se dostatečně nezabývala výdajovou stránkou žalované. Žalovaná přitom uvedla, že pečuje o jedno nezaopatřené dítě a má výdaje na „nebankovní závazky“ ve výši 2 626 Kč. I přes tato tvrzení počítala žalovaná s částkou životního minima na ověření ve výši 6 050 Kč. Z údajů uvedených žalovanou přitom není zřejmé, jak vysoké náklady žalovaná fakticky vynakládá na péči o dítě (zda se jedná o dítě např. školního věku, zda hradí nějaké kroužky apod.), jaké jsou její skutečné měsíční výdaje na stravu, ošacení, hygienu apod. Žalobkyně se tak spokojila, pokud jde o výdajovou stránku žalované, pouze z údajů, které jí sdělila sama žalovaná. Úvěruschopnost spotřebitele je však potřeba hodnotit porovnáním zjištěných příjmů se zjištěnými skutečnými výdaji dlužníka; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stejně tak nepostačuje, že žalobkyně kontrolovala, zda žalovaná neprochází dostupnými databázemi či insolvenčním rejstříkem. Skutečnost, že žalovaná není např. v úpadku, může být indicií o tom, že žalovaná bude schopna úvěr splácet, nicméně ani tato skutečnost nepřináší žádná zjištění o tom, jaké jsou reálné výdaje žalované. I když má tedy věřitel využívat veřejně dostupné informace, tyto informace musí porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). V opačném případě se totiž z posuzování úvěruschopnosti stává pouze formální postup vycházející v zásadě ze statistických údajů. Žalobkyně neposkytla bližší údaje o zkoumání úvěruschopnosti žalované ani na základě výzvy soudu učiněné usnesením ze dne 30. 1. 2026, č. j. 3 C 70/2026-10. Jednání dne 6. 5. 2026 se žalobkyně nezúčastnila, proto již nemohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o neunesení důkazního břemene.

16. S ohledem na výše uvedené učinil soud závěr, že žalobkyně nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet úvěr, a proto soud posoudil uzavřenou smlouvu mezi žalobkyní a žalovanou jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Byť v době uzavření smlouvy zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. 1 stanovil, že soud k neplatnosti přihlédne k námitce spotřebitele, úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru představuje implementaci předpisů Evropské unie vydaných na ochranu spotřebitele, přičemž podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES věřitele stíhá povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele. V případě nesplnění této povinnosti jsou soudy povinny dovodit absolutní neplatnost sjednané smlouvy (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci sp. zn. C-679/18). Právě tato úprava se promítla do znění zákona o spotřebitelském úvěru, který s účinností od 29. 5. 2022 stanoví, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Je-li pak neplatná smlouva, jsou neplatná i ujednání o smluvených úrocích, poplatcích a pokutách vyplývajících ze smlouvy.

17. Vzhledem k tomu, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla platně a účinně uzavřena smlouvy a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že poskytnutá jistina představuje bezdůvodné obohacení žalované, neboť žalobkyně jí plnila bez právního důvodu. Žalobkyně by tak měla právo na vrácení toho, co žalované plnila. V řízení však bylo prokázáno, že žalovaná dosud žalobkyni zaplatila částku 66 870 Kč, tedy že bezdůvodné obohacení, které představovala částka 50 000 Kč, již žalobkyni vrátila. Z tohoto důvodu soud neshledal podanou žalobu důvodnou. Žalovaná již není povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, neboť veškeré bezdůvodné obohacení již žalobkyni uhradila. Soud proto podanou žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V řízení byla zcela úspěšná žalovaná (podaná žaloba byla zamítnuta), proto by měla oproti žalobkyni právo na náhradu nákladů, které v souvislosti s tímto řízením vynaložila. Avšak s ohledem na skutečnost, že žalované fakticky žádné náklady nevznikly (k podané žalobě se nevyjádřila a k jednání se nedostavila), rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).