4 C 85/2022

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Cejpkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 23 842 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 900 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 15 900 Kč od 25. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení částky 8 198 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 443,81 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 3 301 Kč a s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 15 900 Kč od 15. 6. 2021 do 24. 6. 2021.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 842 Kč s příslušenstvím. V podrobnostech žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) dne 24. 10. 2019 smlouvu o úvěru [číslo]. Původní věřitel poskytnul žalovanému částku 15 900 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit částku 19 051 včetně příslušenství do 17. 11. 2019 Smlouva byla uzavřena distančně. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli verifikační platbu, na stejný účet byl vyplacen úvěr. Žalovaný se nejprve zaregistroval na webových stránkách věřitele, zaslal kopii občanského průkazu, zaslal verifikační platbu a tím byla ověřena jeho identita. Žalovaný odesláním verifikační platby souhlasil s obchodními podmínkami původního věřitele. Úvěr byl žalovanému poskytnut poté, co původní věřitel ověřil jeho úvěruschopnost nahlédnutím do databáze [příjmení]. Žalovaný úvěr nesplatil a vznikla mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 15 900 Kč od 18.11.2019 do 31. 3. 2021. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu ve výši 7 942 Kč. Tato pokuta byla sjednána ve čtvrtém odstavci na třetí straně smlouvy. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni dne 11. 6. 2021, tuto skutečnost se žalovaný dozvěděl z přípisu ze dne 25. 6. 2021. Žalobkyně požadovala za upomínání žalovaného částky 150 Kč a 256 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

4. Podle ustanovení § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

5. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zejména ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není narušeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Podle ustanovení § 1968 o.z. platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Především soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru mezi původním věřitelem a žalovaným v podobě předložené soudu. Smlouva o spotřebitelském úvěru musí být podle zákona uzavřena v písemné formě a rovněž musí být poskytnuta v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat spotřebiteli. Za písemnou formu přitom zákon považuje i jednání elektronickými prostředky za podmínky, že tyto prostředky umožňují zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Pro dodržení písemné formy musí být písemnost podepsána. Zákon [číslo] Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, přitom rozlišuje elektronický podpis a zaručený elektronický podpis. Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru nepatří mezi kategorie jednání s osobou veřejnoprávního charakteru podle ustanovení § 5 a 7 zákona č. 297/2016 Sb., je možné k jejímu podepsání využít kterýkoliv typ elektronického podpisu. Zároveň však platí, že podpis jednajícího (vlastnoruční i elektronický) plní dvě funkce: jednak prokazuje, že jednala skutečně podepsaná osoba, a jednak zabezpečuje nezměnitelnost podepsané listiny. Obě uvedené funkce přitom splňuje pouze zaručený elektronický podpis (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, dostupný na adrese [webová adresa]). V projednávané věci měla být smlouva mezi účastníky uzavřena elektronicky prostřednictvím webového rozhraní klientského účtu žalované na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, přičemž žalovaná smlouvu o úvěru nepodepsala. Žalobkyně soudu předložila znění předmětné smlouvy ve formátu elektronického souboru.pdf, tedy v jiném formátu, než v jakém měla být smlouva v prostředí webového rozhraní uzavřena. Z této skutečnosti nelze dospět k závěru, že znění této smlouvy v okamžiku její akceptace žalovaným bylo totožné se zněním poskytnutým soudu, tudíž že nedošlo k jeho následné změně. Není totiž zřejmé, kdo, kdy a jak tyto dokumenty vytvořil. Žalobkyně tudíž neprokázala, že forma jednání, kterou její právní předchůdkyně zvolila, umožnila zachycení obsahu a jeho nezměnitelnost. V takovém případě je však nutno uzavřít, že nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít předmětnou smlouvu o úvěru v podobě předložené soudu, neboť tato smlouva nebyla žalovaným podepsána, a že současně nebyla dodržena písemná forma smlouvy. Žalobkyni se tudíž nepodařilo prokázat, že výsledkem jednání se žalovaným bylo uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v podobě předložené soudu a že tato smlouva byla uzavřena v písemné formě. S ohledem na tyto skutečnosti má soud za to, že při uzavírání uvedené smlouvy nebyla prokázána vůle žalovaného uzavřít předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru v soudu předloženém znění.

8. V druhé řadě soud dospěl k závěru, že na závazkový vztah mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným by se vztahoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla zápůjčku v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaný při tomto právním jednání nevystupoval v rámci podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání. Podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterým se podle ustanovení § 1 zákona o spotřebitelském úvěru rozumí i půjčka, respektive zápůjčka podle terminologie užívané o. z., je povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele zápůjčku splácet. Součástí odborné péče věřitele při ověřování schopnosti spotřebitele splácet zápůjčku je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení, a to například potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele a podobně (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, dostupný na stránkách [webová adresa], a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na stránkách [webová adresa]). Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se v tomto případě spokojila s pouhým tvrzením žalovaného. Žalobkyně svá tvrzení, že k ověření správnosti údajů poskytnutých žalovaným byly původním věřitelem využity i další zdroje soudu nijak neprokázala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak nesplnila řádně svoji zákonnou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalované splácet zápůjčku, a proto by soud posoudil obě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou jako absolutně neplatné dle ustanovení § 86 odst. 1 o spotřebitelském úvěru. Soud by k neplatnosti smluv přihlédl přesto, že žalovaná jejich neplatnost v řízení sama nenamítla, neboť soud je k takovému postupu povinen s ohledem na aktuální judikaturu Soudního dvora EU týkající se ochrany spotřebitele. Soud by proto i z tohoto důvodu posoudil předmětná právní jednání jako neplatná pro jejich rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.

9. Žalobkyně soudu nicméně prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 15 900 Kč. Žalovaný neuhradil nic. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebylo prokázáno uzavření předmětné smlouvy a mezi stranami není jiné platné smluvní ujednání, má soud za to, že se žalovaný na úkor předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť právní předchůdkyně žalobkyně mu plnila bez právního důvodu. Soud tak žalobě částečně vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 15 900 Kč tj. zbývající neuhrazenou jistinu. Jelikož byl žalovaný v prodlení s plněním peněžitého závazku, tak soud žalobkyni přiznal i úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. z částky 15 900 Kč, avšak teprve od 25. 6. 2021 do zaplacení. Žalovaný byl prokazatelně vyzván k vrácení bezdůvodného obohacení až výzvou v oznámení o postoupení pohledávky.

10. Soud zamítl zbývající část žaloby týkající se kapitalizovaného úroku z prodlení, zákonného úroku z prodlení. Soud dále zamítl žalobu ohledně kapitalizovaného úroku ve výši, smluvní pokuty a nákladů na vymáhání. Žalovaný je povinen zaplatit svůj dluh ve lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), neboť pro uložení jiné lhůty soud neshledal důvod.

11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Úspěch žalobkyně představoval přiznaná částka ve výroku I. (15 900 Kč), naopak úspěch žalovaného představovaly zamítnuté částky ve výroku II. (13 942,81 Kč). Znamená to, že oba účastníci řízení dosáhli podobného výsledku a žádnému z nich proto nenáleží náhrada nákladů řízení.