9 C 8/2026

Plný text

Okresní soud v Jihlavě rozhodl samosoudcem Mgr. Milanem Vařekou ve věci žalobce: Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený Jméno žalobce B, advokátem sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená Jméno Zástupce, advokátem sídlem adresa o žalobě z rušené držby

I. Žalovaná je povinna zdržet se rušení držby žalobce k vozidlu značky jméno FO, registrační značka SPZ, VIN VIN kód, rok výroby 2021, zejména tím, že mu bude zatajovat místo, kde se vozidlo nachází, nebo mu bude jiným způsobem bránit jeho užívání.

II. Žalovaná je povinna obnovit původní stav držby vozidla značky jméno FO, registrační značka SPZ, VIN VIN kód, rok výroby 2021, a to tak, že žalobci sdělí místo, kde se vozidlo nachází, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.

III. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované obnovit původní stav držby vlastnického a užívacího práva žalobce, a to tak, že mu vydá vozidlo značky jméno FO, registrační značka SPZ, VIN VIN kód, rok výroby 2021.

IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení 7 455 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou podanou 3. 8. 2026 domáhal ochrany držby vozidla uvedeného ve výroku tohoto usnesení (dále jen „vozidlo“). Tvrdil, že žalovaná je jeho bývalá manželka, vozidlo nabyli společně koupí za trvání manželství, a vozidlo je tak součástí jejich zaniklého a nevypořádaného společného jmění manželů. Po ukončení soužití v květnu 2025 fungovalo spoluužívání vozidla na základě konkludentní dohody tak, že žalobce vozidlo dlouhodobě držel, zajišťoval jeho servis, hradil náklady na jeho provoz a údržbu a žalovaná si zpravidla vozidlo půjčovala na základě ad hoc ústní dohody. Poté co vozidlo užila, jej vždy vrátila do držby žalobce. Žalovaná má navíc pro svou potřebu k dispozici jiné vozidlo, které je ve výlučném vlastnictví žalobce. Tento režim byl po dobu více než 12 měsíců oběma stranami naplňován bez výhrad. Po dohodě s žalobcem si žalovaná dne 27. 6. 2026 vozidlo převzala a odjela s ním na dovolenou. Vozidlo měla po návratu z dovolené dne 4. 7. 2026 vrátit žalobci. Žalovaná však vozidlo odmítla žalobci předat, nadále je má u sebe a žalobci odmítá sdělit, kde se vozidlo nachází.

2. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl. Potvrdila, že vozidlo nabyli s žalobcem společně za trvání manželství a že jejich společné jmění dosud nebylo vypořádáno. Popřela však, že by žalobce z jeho držby svémocně vypudila. Po ukončení společného soužití neexistovala dohoda, podle níž by měl žalobce výlučné nebo přednostní právo vozidlo užívat, určovat, kdy a za jakých podmínek je může užít žalovaná, ani dohoda o stabilním režimu střídavého užívání. Žalobce vozidlo po dobu přibližně jednoho roku fakticky užíval téměř výlučně sám a sám rozhodoval, zda a kdy je žalované poskytne. Žalovaná tento stav dlouhodobě nepovažovala za spravedlivý a opakovaně proti němu brojila. Žalovaná potvrdila, že vozidlo užila k cestě na dovolenou, avšak dohoda, podle které by po návratu měla obnovit výlučnou dispozici žalobce s vozidlem, uzavřena nebyla. Dále tvrdila, že ve vyjádřeních ze dne 22. 7. 2026 žalobci nesdělila, že je oprávněna znemožnit mu přístup k vozidlu ani že není povinna sdělit, kde se vozidlo nachází. Pouze uvedla, že oba mají zásadně stejné postavení, odmítla nárok žalobce na fakticky výlučnou dispozici a deklarovala připravenost jednat o vypořádání společného jmění. Dlouhodobá dohoda o způsobu užívání vozidel neexistovala. Žalobce zaměňuje faktický stav, který sám jednostranně udržoval, za konsenzuální dohodu. Opakované požadavky žalované na užívání vozidla naopak potvrzují, že mezi účastníky nebyl ustálen a oboustranně respektování konkrétní režim. Žalovaná dále tvrdila, že za žalobce řešila pokuty za přestupky spáchané v předmětném vozidle.

3. V souladu s § 177 odst. 1 větou třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

4. Soud zjistil následující skutečnosti:

5. Ze shodných tvrzení účastníků soud zjistil, že od května 2025 vozidlo po dobu přibližně jednoho roku fakticky užíval převážně žalobce a žalovaná vozidlo užívala příležitostně po předchozí dohodě s žalobcem. Žalovaná dne 27. 6. 2026 vozidlo převzala a odjela s ním na dovolenou. Po návratu z dovolené dne 4. 7. 2026 vozidlo žalobci nevrátila a má jej od té doby ve své faktické dispozici.

6. Z čestného prohlášení paní jméno FO soud zjistil, že žalovaná při schůzce dne 4. 7. 2026 vozidlo žalobci nepředala a nesdělila mu, kde se vozidlo nachází.

7. Z kopií obrazovky telefonu se záznamem komunikace účastníků soud zjistil, že žalovaná žalobci dne 4. 7. 2026 sdělila: „Rozumím, že je Anonymizováno součástí našeho dosud nevypořádaného společného jmění. Právě proto ji nemůže jednostranně užívat ani jeden z nás bez dohody. Stejně jako jsi ji poslední rok využíval převážně ty, mám nyní právo ji také používat. Loni jsem taky chtěla na dovolenou s Anonymizováno na kole a nemohla jsem. Navíc mě nebaví neustálé pokuty co mi na tebe chodí. Ohledně dalšího užívání i případných nákladů se můžeme domluvit v rámci celkového vypořádání SJM. Neuznávám ale, že bych byla povinna ti auto zítra předat nebo že bych už nyní měla hradit polovinu nákladů, jak uvádíš.“ Dále sdělila: „Kdyby záleželo na mně, byly by naše majetkové záležitosti už dávno vypořádané a nemuseli bychom podobné situace vůbec řešit. Od začátku jsem byla pro dohodu. Stačilo se několikrát sejít a věci si vyjasnit, i bez mediátora. Nesouhlasím s tím, že bylo mojí povinností navrhovat, jak budeme Anonymizováno přes prázdniny využívat. Stejně jako já jsi mohl s takovým návrhem přijít ty. Je v zájmu nás obou najít rozumné řešení. […] Já jsem připravena řešit celou věc věcně a v rámci vypořádání SJM tak, aby bylo řešení spravedlivé pro oba. Nepotřebuju Anonymizováno ani Anonymizováno, chci si koupit ideálně svoje auto ať už tohle nemusíme řešit.“ Na dotaz žalobce, zda mu vozidlo předá, žalovaná odpověděla: „Ne, nepředám, také ho potřebuji. Ty máš k dispozici Anonymizováno.“ Žalovaná dále sdělila: „Jak říkám nestojím o to dohodnout, se jak si budeme Anonymizováno střídat, stojím o dohodu na vypořádání našeho SJM. Konec.“ Když si chtěl žalobce vyzvednout Anonymizováno, sdělila mu žalovaná: „Nemam tady Anonymizováno.“ Z komunikace nevyplývá, že by žalovaná sdělila, kde se vozidlo nachází.

8. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k upuštění od rušení držby a předání vozidla. Žalobce ve výzvě uvedl, že žalovaná mu výslovně sdělila, že mu vozidlo nepředá, odmítla mu sdělit, kde se vozidlo nachází, a odmítla se podílet na nákladech spojených s provozem a užíváním vozidla.

9. Z podacího lístku a z vyjádření k předžalobní výzvě ze dne 22. 7. 2026 soud zjistil, že zásilka s předžalobní výzvou žalované došla.

10. Z vyjádření k předžalobní výzvě ze dne 22. 7. 2026 soud zjistil, že žalovaná žalobci sdělila, že pro vrácení vozidla nebyl důvod a žalovaná se rozhodla vozidlo sama užívat stejně tak, jako jej dosud po dobu přibližně jednoho roku fakticky užíval téměř výlučně žalobce. Žalovaná ve vyjádření nesdělila, kde se vozidlo nachází. Sdělila žalobci, že spor chce vyřešit vypořádáním společného jmění manželů.

11. Z daňového dokladu – faktura č. hodnota soud nezjistil žádné pro rozhodnutí podstatné skutečnosti. Otázka nabytí vlastnického práva k vozidlu není rozhodující.

12. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

13. Od května 2025 vozidlo po dobu přibližně jednoho fakticky užíval převážně žalobce a žalovaná vozidlo užívala příležitostně po předchozí dohodě s žalobcem. Žalovaná dne 27. 6. 2026 vozidlo převzala a odjela s ním na dovolenou. Po návratu z dovolené dne 4. 7. 2026 vozidlo žalobci nevrátila a má jej od té doby ve své faktické dispozici. Přestože ji k tomu žalobce opakovaně vyzýval, žalovaná mu vozidlo dosud nepředala a nesdělila mu, kde se vozidlo nachází. Z postoje, který žalovaná vyjádřila v textové komunikaci s žalobcem, ve vyjádření k předžalobní výzvě i ve vyjádření k žalobě je zřejmé, mu přístup k vozidlu nehodlá umožnit.

14. Podle § 177 o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat. Podle § 178 o. s. ř. v řízení se soud omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení. Podle § 180 odst. 1 o. s. ř. ve věci samé rozhoduje soud usnesením.

15. Podle § 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe.

16. Podle § 989 odst. 1 o. z. vlastnické právo drží ten, kdo se věci ujal, aby ji měl jako vlastník.

17. Podle § 1003 o. z. držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

18. Podle § 1008 odst. 1 o. z. soud zamítne žalobu na ochranu nebo uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí 6 týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

19. Podle § 1010 o. z. spoludržba se řídí přiměřeně ustanoveními o držbě a o společných právech.

20. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, vyslovil: „Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce).“ 21. Podle komentářové literatury (Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář. § 176. Praha: HBT, 2014, s.

571. ISBN 978-80-87109-46-5.) je žaloba z rušené držby žalobou, která směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Nejde tedy o žalobu o právu, jíž by se žalobce domáhal petitorní ochrany, nýbrž o žalobu o faktickém stavu, jíž se žalobce domáhá posesorní ochrany. V důsledku toho může být žalobci posesorní ochrana poskytnuta i tam, kde je zjevné, že mu žádné subjektivní právo nepřísluší a že tedy např. držbu vlastnického práva vykonává jako nevlastník. Soud proto také není oprávněn zkoumat právní otázky, nýbrž omezí se jen na zjištění skutkového stavu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4306/18, dostupného na adrese nalus.usoud.cz, je porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže soud zamítne žalobu z rušené držby na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností, tj. nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasné podání žaloby z rušené držby. Zodpovědět jiné právní otázky je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. V řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě. Obdobně Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3474/21, dostupném na adrese nalus.usoud.cz, judikoval, že není porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rozhoduje-li obecný soud jako v řízení o vypuzení z držby podle § 1007 občanského zákoníku o zákonem vymezeném předmětu řízení postupem stanoveným podle § 176 a násl. občanského soudního řádu a nerozhoduje o jiné pro vlastníka významné věci (možnost uplatňování vlastnického práva, právní titul užívání jeho věci), která předmětem probíhajícího řízení není a s ohledem na jeho předmět ani být nemůže, neboť žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoli stavu právnímu (tvrzenému subjektivnímu právu), což je předmětem tzv. petitorní žaloby.

22. S ohledem na charakter řízení o žalobě z rušené držby i na judikaturu Ústavního soudu se soud zabýval pouze faktickým stavem (spolu)držby, jejím svémocným rušením a včasností podání žaloby z rušené držby.

23. Žaloba byla podána včas. Žalobce tvrdil, že jej žalovaná vypudila z držby vozidla, když mu jej odmítla předat dne 4. 7. 2026. Žaloba byla podána 3. 8. 2026, tedy před uplynutím prekluzivní lhůty 6 týdnů počítané od 4. 7. 2026 (§ 1008 odst. 1 o. z.).

24. Ochrana držby zásadně náleží i spoludržitelům navzájem, a to i když se jedná o věc ve společném jmění manželů (§ 1010 o. z.). Podle § 713 odst. 1 o. z. manželé součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba společně nebo jeden z nich podle dohody. To platí i pro zaniklé, ale dosud nevypořádané společné jmění manželů (§ 736 věta druhá o. z.). Nedohodnou-li se manželé na společné správě nebo užívání věci, může je upravit soud (§ 728 o. z., blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2774/2024). Držební ochrana mezi manželi přichází úvahu, pokud jeden z manželů odňal věc společnému užívání nebo výlučnému užívání druhého manžela, který věc výlučně užíval na základě rozhodnutí soudu (DOBROVOLNÁ, E. Ochrana držby v občanském právu a civilním procesu. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-8-17]. ASPI_ID MN93CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

25. Žalobce a žalovaná vozidlo dosud drželi společně. Soud zjistil, že přibližně po dobu jednoho roku užíval vozidlo převážně žalobce a žalovaná příležitostně po předchozí dohodě s žalobcem. Činili tak přitom jako spoluvlastníci s tím, že vozidlo nabyli společně za trvání manželství (§ 989 odst. 1 o. z.). Předchozí faktický stav tedy spočíval v tom, že vozidlo bylo po dohodě účastníků dostupné oběma spoludržitelům. Z toho, že se žalovaná s žalobcem domlouvala ad hoc, když chtěla vozidlo užívat ona, nelze dovodit, že vozidlo výlučně držel žalobce ani že mezi účastníky existovala dohoda o správě společné věci podle § 713 odst. 1 o. z., respektive o režimu užívání věci. Potřeba domlouvat se v každém jednotlivém případě na užívání věci plyne z povahy spoludržby, neboť držba jednoho spoludržitele je omezena spoludržbou druhého (§ 1010 o. z. ve spojení s § 1117 větou druhou o. z.). Jelikož se v tomto řízení poskytuje ochrana držbě jako faktickému stavu bez ohledu na její kvalitu (viz výše), není rozhodující, zda žalovaná s takovým uspořádáním souhlasila ani z jakých důvodů se rozhodla jej nadále nerespektovat.

26. Žalovaná svémocně odňala vozidlo společné držbě. Žalovaná 4. 7. 2026 odmítla vozidlo předat zpět žalobci a současně mu nesdělila, kde se vozidlo nachází. Žalobce tím ztratil faktickou moc nad vozidlem, neboť vozidlo se nachází na jemu neznámém místě a nenachází se tam z jeho vůle. Z postoje žalované je zřejmé, mu přístup k vozidlu nehodlá umožnit. Na rozdíl od žalobce, který když měl vozidlo u sebe, žalované po dohodě umožňoval vozidlo užívat, žalovaná dala svým postojem najevo, že nadále, až do vypořádání společného jmění manželů, hodlá vozidlo užívat sama. Učinila tak o své vůli, aniž by k výlučnému držení a užívání společné věci měla oprávnění vyplývající z dohody dle § 713 odst. 1 o. z. nebo rozhodnutí soudu dle § 728 o. z., tedy svémocně (SPÁČIL, Jiří. § 1003 [Žaloba na ochranu rušené držby]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 120, marg. č. 10., rozhodnutí Krajského soudu v Chrudimi ze dne 4. 11. 1937, sp. zn. R III 564/37, rozhodnutí Krajského soudu v Táboře ze dne 29. 7. 1938, sp. zn. R 307/38, obě rozhodnutí dostupná v databázi ASPI).

27. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť žalovaná svémocně ruší spoludržbu žalobce, který podal žalobu na ochranu z rušené držby v zákonné šestitýdenní lhůtě.

28. Soud proto žalované uložil povinnost zdržet se zatajování místa, kde se vozidlo nachází, nebo jiným způsobem žalobci bránit jeho užívání (výrok I.) a povinnost sdělit žalobci místo, kde se vozidlo nachází (výrok II.). Užíváním dle výroku I. tohoto usnesení se nerozumí výlučné užívání vozidla žalobcem (viz níže), neboť věc mohou jako spoludržitelé užívat oba účastníci. Povinnost sdělit žalobci polohu vozidla směřuje na obnovení jeho spoludržby, neboť neví-li, kde se vozidlo nachází, nemůže nad tím vykonávat faktickou moc.

29. Jelikož jsou účastníci spoludržiteli a výlučné užívání žádného z nich nebylo upraveno, může se žalobce domáhat pouze navrácení vozidla do společného užívání. Z toho důvodu soud zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal vydání vozidla (výrok III.). Pokud by soud žalované uložil povinnost vozidlo vydat žalobci, vedlo by to k výlučnému užívání vozidla žalobcem, tedy k vyloučení žalované.

30. Podle názoru soudu se v řízení o ochraně držby nelze domáhat úpravy správy společné věci nebo toho, který z (bývalých) manželů (spoluvlastníků) má věc kdy užívat. O tom lze rozhodnout jen v petitorním řízení podle § 728 o. z., ve kterém soud o správě společné věci rozhodne konstitutivním rozsudkem podle zásad slušnosti a po zvážení všech okolností případu. Pokud by mělo být založeno oprávnění jednoho z (bývalých) manželů užívat společnou věc výlučně, předpokládalo by to navíc rozhodnutí o peněžité náhradě pro druhého manžela (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2774/2024).

31. Soud formuloval výrok usnesení mírně odlišně oproti petitu (v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007). Žalobce se duplicitně domáhal ochrany držby vlastnického a užívacího práva. S ohledem na žalobní tvrzení to soud považoval pouze za formulační nepřesnost či pleonasmus. Soud dále vypustil zbytečné upřesnění místa, kde se vozidlo nachází, jako místa, kde parkuje.

32. Pokud se jedná o lhůtu ke splnění povinností, jež soud uložil žalované, její běh počíná podle § 171 odst. 1 o. s. ř. od doručení tohoto usnesení, přičemž žalovaná je povinna zdržet se zatajování místa, kde se vozidlo nachází, nebo jiným způsobem žalobci bránit jeho užívání (výrok I.) již od doručení tohoto usnesení, a sdělit žalobci místo, kde se vozidlo nachází (výrok II.), do tří dnů od doručení tohoto usnesení, neboť tuto lhůtu soud považuje za přiměřenou ke splnění uvedené povinnosti. K otázce lhůty k plnění a vykonatelnosti usnesení, jímž se rozhoduje o žalobě z rušené držby, soud poukazuje např. na komentář LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. § 180. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2025-9-8]. ASPI_ID KO99_p11963CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.: „Forma usnesení byla zvolena kvůli odlišné úpravě vykonatelnosti oproti rozsudku. U rozsudků běží lhůta k plnění, jejímž uplynutím se stane rozsudek vykonatelným, až od právní moci (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Odvolání proti rozsudku by tak mělo odkladné účinky nejen na právní moc, ale i na vykonatelnost rozsudku, čímž by byl smysl držebních žalob zcela popřen. U usnesení začne lhůta k plnění běžet ode dne doručení (§ 171 odst. 1 o. s. ř.), proto podání odvolání odkládá jenom právní moc, a nikoliv již vykonatelnost.“.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 7 455 Kč (40 % z 18 637,5 Kč). Jelikož žalobce dosáhl požadované ochrany držby spočívající v zajištění přístupu k vozidlu a možnosti jeho společného užívání, zatímco neúspěšný byl pouze v dílčím požadavku na vydání vozidla do své výlučné dispozice, považuje soud jeho úspěch ve věci za převažující a stanoví jej na 70 %. Úspěch žalované činí 30 %, žalobci proto náleží náhrada 40 % nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1, § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava, předžalobní výzva, žaloba, 2× vyjádření ve věci samé) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 750 Kč ve výši 2 887,50 Kč. Proti tomuto usnesení lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, prostřednictvím Okresního soudu v Jihlavě. Výrok I. tohoto usnesení je vykonatelný doručením usnesení žalované. Výrok II. tohoto usnesení je vykonatelný uplynutím lhůty k plnění, která počíná běžet doručením usnesení žalované. Výrok III. tohoto usnesení je vykonatelný právní mocí usnesení. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může se žalobce domáhat jeho výkonu exekučním návrhem nebo návrhem na soudní výkon rozhodnutí.