5 C 104/2022

Plný text

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl samosoudkyní JUDr. Gabrielou Strnadovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 41 371,02 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Pokud se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení další částky v celkové výši 18 771,02 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 708,52 Kč (úrok ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 23 053,53 Kč od 18. 9. 2020 do 18. 12. 2020), kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 189,07 Kč (zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny ve výši 23 053,53 Kč od 9. 8. 2019 do 18. 12. 2020), zákonného úroku z prodlení z částky 23 053,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, úroku ve výši 29 % ročně z částky 23 053,53 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, tak v tomto rozsahu se žaloba žalobkyně zamítá.</b> <b>III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ze dne 1. 12. 2021 domáhá se žalobkyně zaplacení částky ve výši 41 371,02 Kč (dlužná část jistiny 23 053,53 Kč, dlužná část poplatku 18 317,49 Kč) spolu s příslušenstvím, tj. s úrokem ve výši 29 % ročně a s úrokem z prodlení v zákonné výši 10 % ročně, a to z titulu Smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 25. 7. 2019 mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [IČO] – právním předchůdcem žalobkyně (jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky). Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 23 342 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 4 472 Kč, odměny za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 9 700 Kč a poplatku za vedení účtu a komfortní splácení ve výši 7 370 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 60 týdenních (sedmidenních) splátkách po 806 Kč, poslední splátka byla stanovena na 17. 9. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 1. 8. 2019. Právní předchůdce žalobkyně měl v souladu s čl. 6 6. Smluvních podmínek právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovaným řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina úrokem ve výši 29 % ročně, který žalobkyně nárokuje od 18. 9. 2020 do zaplacení. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 žalobkyni. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.

2. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen:„ [právnická osoba]“), byla zjištěna z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo], z kterého též plyne, že jako předmět podnikání společnosti je od 13. 6. 2011 zapsáno„ poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“. Oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru plyne z informace [obec] národní banky; datum oprávnění k činnosti 22. 2. 2018, doba trvání oprávnění 31. 12. 2023.

3. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO], byla zjištěna z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo].

4. Ze zákaznické karty vyplněné dne 25. 7. 2019 plyne, že žalovaný měl bydlet s rodiči, pracovat na plný pracovní úvazek s jedním zdrojem příjmu, kdy čistý příjem činil 22 460 Kč, ostatní příjmy činily 53 000 Kč, odhadované měsíční výdaje 1 000 Kč, zástupkyně [právnická osoba] měla ověřit dvě výplatní pásky, odhadované měsíční výdaje žalovaného měly činit 1 000 Kč.

5. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] bylo zjištěno, že tato byla dne 25. 7. 2019 uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovaným, [právnická osoba] poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a v souvislosti se zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 21 542 Kč, sestávající z úroku ve výši 4 472 Kč, z částky za zpracování, doručení, administrativní činnosti a flexibilní splácení ve výši 9 700 Kč, z částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 7 370 Kč. Svým podpisem na smlouvě žalovaný potvrdil, že celou částku zápůjčky převzal v hotovosti, byly mu poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru a [právnická osoba] posoudila jeho schopnost splácet úvěr. Celkovou částku ve výši 48 342 Kč se žalovaný zavázal splatit v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 806 Kč a poslední splátkou ve výši 788 Kč s tím, že první splátka je splatná k 7. dni po uzavření smlouvy a každá následující splátka je splatná nejpozději do konce následujícího týdenního období, a to do rukou oprávněného zástupce [právnická osoba] – tj. osoby stanovené v článku 3.

2. Smluvních podmínek Smlouvy o zápůjčce, které jsou nedílnou součástí smlouvy.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky je zřejmé, že tato byla uzavřena dne 18. 12. 2020 mezi [právnická osoba], jako postupitelem, a společností [právnická osoba], [IČO], jako postupníkem; postupník s postupitelem se dohodli na postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce anebo smluv o zápůjčce, se všemi právy s nimi spojenými, specifikovaných v příloze [číslo]. Z přílohy [číslo] seznamu postoupených pohledávek plyne, že postoupena byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy [číslo].

7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021 a z poštovního podacího lístku ze dne 25. 1. 2021 je patrné, že žalovanému bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky ze smlouvy [číslo] ze [právnická osoba] na žalobkyni.

8. Z předžalobní výzvy plyne, že tato byla vyhotovena dne 9. 11. 2021, žalovaný byl vyzván k zaplacení částky ve výši 56 671,02 Kč do 10 dnů od data doručení výzvy; z podacího lístku ze dne 10. 11. 2021 je zřejmé, že téhož dne byla výzva odeslána žalovanému.

9. Žalovaný uhradil celkem 2 400 Kč, a to dne 1. 8. 2019 (tabulka umoření).

10. Dokazování, jak popsáno shora, vyhodnotil soud jako dostačující k tomu, aby bylo možno věc po skutkové stránce uzavřít a následně posoudit z hledisek právních. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti postupem dle ustanovení § 132 o. s. ř. Bylo vyhověno všem důkazním návrhům.

11. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: Dne 25. 7. 2019 projevili žalovaný a [právnická osoba] vůli uzavřít smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla tato společnost žalovanému částku v celkové výši 25 000 Kč. Žalovaný vrátil částku ve výši 2 400 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 18. 12. 2020, byla pohledávka [právnická osoba] za žalovaným postoupena na žalobkyni. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své předsmluvní povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k uhrazení dluhu do 9. 11. 2021, tato výzva mu byla zaslána dne 10. 11. 2021.

12. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaný je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku); jedná se o smlouvu spotřebitelskou.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Dle současné právní úpravy se jedná o neplatnost relativní (ustanovení § 586 občanského zákoníku), kterou může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (ustanovení § 87 odst. 1 spotřebitelského úvěru). Tato právní úprava je však v rozporu s unijním právem, když články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (dále jen:„ směrnice 2008/48“) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době – srovnej: rozsudek Soudního dvora ve věci [anonymizováno] [číslo]. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu [příjmení] [anonymizováno] . [anonymizováno] ze dne 15. července 1964, kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. Zásada nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU.

14. S ohledem na výše uvedené, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení a na judikaturu Soudního dvora, soud shledává smlouvu o zápůjčce absolutně neplatnou, když právní předchůdkyně žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nepostupovala s odbornou péčí (tedy s péčí, kterou lze ve vztahu podnikatele a spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám a obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti), neboť z předložené karty zákazníka plyne, že neověřila žádné dokumenty vztahující se k dalšímu příjmu žalovaného ve výši 53 000 Kč, když zároveň údaje týkající se finanční situace žalovaného jsou zavádějící, neboť počet zdrojů příjmů je uveden jeden, zároveň je však vyplněno, že žalovaný má„ ostatní příjem“ 53 000 Kč (který nebyl nijak ověřen); navíc má mít měsíční výdaje pouhých 1 000 Kč měsíčně. Poskytovatel úvěru nemůže spoléhat, že druhá strana jedná poctivě, naopak sám musí vyvinout úsilí ke zjištění, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet (povinnosti ověřit tvrzení spotřebitele obecně plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [anonymizováno] [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) vyložil článek 8 směrnice 2008/48, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig., the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně). Skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]) plyne též ze samotného způsobu ověření úvěruschopnosti žalovaného, když [právnická osoba] u žalovaného nevyužila dostupné informace, např. soukromé databáze typu [příjmení], BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací).

15. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku, účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Z ustanovení § 2991 občanského zákoníku se podává, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). V ustanovení § 2993 občanského zákoníku se podává, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Pohledávka [právnická osoba] za žalovaným byla postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a násl. občanského zákoníku (srovnej Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka]).

16. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru posuzuje soud nároky žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a přiznává jí pouze rozdíl mezi poskytnutou částkou (částkou, o kterou se žalovaný obohatil) a částkou, kterou žalovaný splatil; ve zbytku žalobu zamítá. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] soud nepřiznává úroky z prodlení.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. [ústavní nález]) a zčásti úspěšný žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů řízení; žádné mu však nevznikly.