5 C 158/2023

Plný text

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl soudkyní JUDr. Gabrielou Strnadovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 900 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 17 100 Kč od 9. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Pokud se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení další částky v celkové výši 14 800 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení v rozsahu větším, než jak tyto přiznány ve výroku I., tak v tomto rozsahu se žaloba žalobkyně zamítá.</b> <b>III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 6. 2021, domáhá se žalobkyně zaplacení částky ve výši 31 900 Kč (dlužná jistina 20 000 Kč, dlužný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 589,65 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a dlužný poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 310,35 Kč) spolu s příslušenstvím, tj. s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 450,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 22 046,42 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 20 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 20 000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, a to z titulu Smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 28. 3. 2014 mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO], jejímž právním nástupcem se stala v důsledku fúze sloučením společnost [právnická osoba], [IČO] – právní předchůdce žalobkyně. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za půjčené prostředky ve výši 2 800 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 600 Kč, poslední splátka byla stanovena na 8. 5. 2015. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Žalovaná uhradila celkem částku ve výši 2 900 Kč. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byly ze strany společnosti [právnická osoba], postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 žalobkyni jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 6. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalované písemně oznámeno. Právní předchůdce žalobkyně splnil svou zákonnou povinnost ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné Smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do karty zákazníka. Žalovaná podpisem smlouvy stvrdila, že úvěrující s odbornou péčí posoudila její schopnost splácet půjčku, a to i na základě informací získaných od žalované, o kterých tato prohlásila, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Žalobkyně poukazuje na ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 nového občanského zákoníku; jedná se o principy, ze kterých plyne, že není povinností jedné strany a priori nedůvěřovat straně druhé. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, k jednání soudu se nedostavila.

2. Existence společnosti [právnická osoba], IČO [číslo] (dále jen:„ společnost [právnická osoba]“), byla zjištěna z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl H, vložka [číslo], z kterého plyne, že v důsledku fúze sloučením na ni přešlo jmění společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen:„ [právnická osoba] [anonymizováno]“).

3. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO], byla zjištěna z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] (dále jen:„ [právnická osoba] [anonymizováno]“).

4. Z karty zákazníka vyplněné dne 28. 3. 2014 se podává, že žalovaná byla v této době v domácnosti – mateřská dovolená s rodičovským přídavkem ve výši 7 600 Kč; měla 2 nezaopatřené děti narozené v roce 2011 a 2013, žila v podnájmu - nájemné mělo činit 9 100 Kč, další výdaje domácnosti činily 14 000 Kč výdaje na telefon 400 Kč do příjmů domácnosti byl zahrnut další příjem ve výši 1 600 Kč a příjem partnera ve výši 34 632 Kč. Ověřeny měly být: občanský průkaz, výplatní pásky a nájemní smlouva.

5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] bylo zjištěno, že tato byla dne 28. 3. 2014 uzavřena mezi [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovanou, [právnická osoba] [anonymizováno] poskytla žalované půjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a v souvislosti s půjčkou uhradit poplatky ve výši 14 800 Kč. Svým podpisem na smlouvě žalovaná potvrdila, že celou částku půjčky převzala v hotovosti. Celkovou částku ve výši 34 800 Kč se žalovaná zavázala splatit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 600 Kč s tím, že první splátka je splatná nejpozději 7. kalendářního dne od data uzavření smlouvy a každá následující splátka je splatná nejpozději do konce následujícího týdenního období, a to do rukou oprávněného zástupce úvěrujícího v místě bydliště zákazníka - článek 2. Smluvních podmínek, které jsou nedílnou součástí smlouvy a v nichž je, mimo jiné, stanoveno, že [právnická osoba] [anonymizováno] má právo požadovat uhrazení celé částky, pokud je zákazník v prodlení.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky je zřejmé, že tato byla uzavřena dne 6. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba], jako postupitelem a společností [právnická osoba], jako postupníkem; postupník s postupitelem se dohodli na postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce a dále ze smluv o spotřebitelském úvěru, se všemi právy s nimi spojenými, specifikovaných v příloze č.

1. Z přílohy č. 1 - seznamu postoupených pohledávek plyne, že postoupena byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy [číslo] uzavřené dne 28. 3. 2014, jejíž výše činila 31 900 Kč.

7. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13. 5. 2021 a z podacího lístku ze dne 14. 5. 2021 je patrné, že bylo žalované odesláno oznámení o postoupení pohledávky ve výši bez příslušenství 18 400 Kč ze společnosti [právnická osoba], [IČO], na žalobkyni.

8. Z předžalobní výzvy plyne, že tato byla vyhotovena dne 30. 4. 2020 a z podacího lístku se podává, že byla žalované zaslána dne 1. 5. 2020.

9. Dokazování, jak popsáno shora, vyhodnotil soud jako dostačující k tomu, aby bylo možno věc po skutkové stránce uzavřít a následně posoudit z hledisek právních. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti postupem dle ustanovení § 132 o. s. ř. Bylo vyhověno všem důkazním návrhům.

10. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: dne 28. 3. 2014 projevily [právnická osoba] [anonymizováno] a žalovaná vůli uzavřít smlouva o půjčce, na jejímž základě společnost přenechala žalované peníze ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a zaplatit poplatky ve výši 14 800 Kč, vše v 58 týdenních splátkách po 600 Kč. Žalovaná uhradila částku ve výši 2 900 Kč. [příjmení] [příjmení] [jméno] zanikla v důsledku fúze sloučením, jmění přešlo na společnost [právnická osoba]. Dne 6. 12. 2019 byla pohledávka společnosti [právnická osoba], za žalovanou postoupena žalobkyni. V době posuzování úvěruschopnosti žalovaná pobírala rodičovský příspěvek (čerpala rodičovskou dovolenou), měla dvě nezletilé děti. Jako rozhodný příjem byl zohledněn příjem jejího partnera a také další příjem, který nebyl nikterak ověřen a specifikován.

11. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaná je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku, ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru); jedná se o smlouvu spotřebitelskou. Účastnice měly uzavřít smlouvu o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku, ve spojení s ustanovením § 2, § 5, § 6 a s přílohami č. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má věřitel vycházet z informací spotřebitele a zároveň z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů. Povinností věřitele je i nahlédnout do databází shromažďujících informace o již existujících úvěrových vztazích spotřebitele, pokud lze ze shromážděných informací usuzovat, že spotřebitel již byl nebo stále je v jiném úvěrovém vztahu. Z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku plyne, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Pouze pokud právní jednání vykazuje znaky obsažené v ustanovení § 588 občanského zákoníku (právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek), jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží podle ustanovení § 588 občanského zákoníku z úřední povinnosti. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (dále jen:„ směrnice 2008/48“) jsou vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu Costa v . Enel ze dne 15. července 1964, kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. Zásada nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU. Pohledávka společnosti [právnická osoba], za žalovanou byla postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a násl. občanského zákoníku (srovnej Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Povinnost žalované platit úroky z prodlení koresponduje s ustanovením § 1968 a § 1970 občanského zákoníku, jejich výše odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. S ohledem na výše uvedené, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení a na judikaturu Soudního dvora, soud shledává, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná, když [právnická osoba] [anonymizováno] při ověřování úvěruschopnosti žalované nepostupovala s odbornou péčí, tedy s péčí, kterou lze ve vztahu podnikatele a spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám a obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Jedná se o vysoce kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, při níž tato osoba plní všechny povinnosti stanovené zákonem, současně jedná čestně a spravedlivě, resp. v souladu se zásadami dobré víry a poctivého obchodního styku, a v nejlepším zájmu potenciálního úvěrového dlužníka (srovnej: [příjmení], [jméno]. Zákon o spotřebitelském úvěru: Komentář (Systém ASPI). Wolters Kluwer. ASPI_ID KO145_2010CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: [číslo]). [příjmení] [příjmení] [jméno] nejednala čestně a spravedlivě, když poskytla úvěr žalované, která měla jediný příjem – rodičovský příspěvek; aby společnost mohla úvěr poskytnout, zohlednila příjem jejího partnera, kterému však ze smlouvy žádné povinnosti neplynou – jeho příjem je pro úvěruschopnost žalované bezpředmětný. Společnost neověřila existenci dalších závazků žalované v době uzavření smlouvy (mohla si od žalované vyžádat výpisy z databází shromažďujících informace o bankovních a nebankovních úvěrových vztazích, jako např. z databáze Bankovního registru klientských informací, Nebankovního registru klientských informací nebo z registru zájmového sdružení právnických osob SOLUS, apod.) K posuzování úvěruschopnosti a k důsledkům neschopnosti splácet úvěr srovnej rozhodnutí Ústavního soudu spis. zn. [ústavní nález], zejména body 17 až 21. Absolutní neplatnost znamená, že smlouva je neplatná od samého počátku, účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Z ustanovení § 2991 občanského zákoníku se podává, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). V ustanovení § 2993 občanského zákoníku se podává, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen 13. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy posuzuje soud nároky žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a žalobkyni přiznává pouze rozdíl mezi poskytnutou částkou (částkou o kterou se žalovaná obohatila) a částkou, kterou žalovaná splatila (20 000 Kč - 2 900 Kč = 17 100 Kč). O lhůtě k plnění rozhodl soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. Jelikož doba splnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, má soud za to, že je třeba vycházet per analogiam z ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, § 1959 občanského zákoníku ve spojení s původní judikaturou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. [spisová značka]). Dle ustanovení § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, platí, že neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle ustanovení § 1959 občanského zákoníku se podává, že neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do 10 dnů. Splatnost závazku soud odvozuje z data, kdy byla žalované doručena žaloba, tj. 1. 11. 2021, lhůta pro plnění (ihned) uplynula dne 8. 11. 2021 a od 9. 11. 2021 je žalovaná v prodlení a žalobkyně má nárok na úroky z prodlení. Výše úroků z prodlení koresponduje s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud poznamenává, že splatnost závazku nebylo možné odvodit z oznámení o postoupení pohledávky ani z předžalobní výzvy, když nebylo prokázáno, že se tyto listiny dostaly do dispoziční sféry žalované.

14. K úvaze žalobkyně, že [právnická osoba] [anonymizováno] před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od této, soud uvádí, že takovéto ničím nepodložené prohlášení žalované nemůže být kvalifikováno jako dostatečné a lze jen stěží přepokládat, že spotřebitel chápe pojem„ posoudit s odbornou péčí“, naopak poskytovatel úvěru postupující s odbornou péčí si musí být vědom nutnosti shromažďovat a uchovávat důkazy o plnění povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí. Poskytovatel úvěru nemůže spoléhat, že druhá strana jedná poctivě, naopak sám musí vyvinout úsilí ke zjištění, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet (povinnosti ověřit tvrzení spotřebitele obecně plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího sodu České republiky ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. [spisová značka]).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 sp. zn. [ústavní nález]) a zčásti úspěšná žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů řízení; žádné jí však nevznikly.