5 C 193/2023

Plný text

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl soudkyní JUDr. Gabrielou Strnadovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 31 457,36 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 160,36 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Pokud se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení další částky v celkové výši 21 297 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 663,44 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 793,98 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 19 579,38 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 % a úroku ve výši 25,23 % ročně z částky 19 579,38 Kč od 15.12.2022 do zaplacení, tak v tomto rozsahu se žaloba žalobkyně zamítá.</b> <b>III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> 1. Žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ze dne 29. 6. 2023 domáhá se žalobkyně, po částečném zpětvzetí žaloby (co do částky ve výši 8 972,64 Kč s příslušenstvím) zaplacení částky ve výši 31 457,36 Kč (dlužná jistina 19 579,38 Kč, dlužná část poplatku 11 877,98 Kč) spolu s příslušenstvím, a to z titulu Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 25. 10. 2019 mezi žalovanou a společností [právnická osoba], [IČO] – právním předchůdcem žalobkyně (jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky). Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, a to v hotovosti. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 22 845 Kč, který představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 454 Kč a částku za zpracování zápůjčky a další péči o zákazníka ve výši 8 295 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 1 994 Kč, poslední splátka byla stanovena na 25. 10. 2021. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, čímž porušila své závazky ze smlouvy. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalované uhrazena dne 30. 4. 2020. Právní předchůdce žalobkyně měl v souladu s čl. 6 6. Smluvních podmínek právo požadovat úrok z prodlení v zákonné výši z celkové dlužné jistiny. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovanou řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina úrokem ve výši 25,23 % ročně. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s nimi spojenými, byla ze strany společnosti [právnická osoba] postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 žalobkyni. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, [právnická osoba], jako poskytovatel půjčky, posoudil před jejím poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovanou zápůjčku splácet. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné smlouvy. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané„ Ověřené dokumenty“, mezi které patří zejména pracovní smlouva, výplatní pásky za poslední 3 měsíce předcházející žádosti o poskytnutí zápůjčky a nájemní/podnájemní smlouva. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

2. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále jen:„ [právnická osoba]“), byla zjištěna z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo], z kterého též plyne, že jako předmět podnikání společnosti je od 13. 6. 2011 zapsáno„ poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“. Oprávnění k poskytování spotřebitelského úvěru plyne z informace České národní banky; datum oprávnění k činnosti 22. 2. 2018, doba trvání oprávnění 31. 12. 2023.

3. Existence společnosti [právnická osoba], [IČO], byla zjištěna z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo].

4. Ze zákaznické karty vyplněné dne 25. 10. 2019 plyne, že žalovaná měla bydlet v nájmu, pracovat jako lesní dělník s čistým měsíčním příjmem 20 530 Kč, její odhadované měsíční výdaje činily 4 000 Kč, u [právnická osoba] splácela další částku ve výši 2 000 Kč měsíčně. Zástupkyně [právnická osoba] ověřila dvě výplatní pásky, dva výpisy z bankovního účtu a pracovní smlouvu. Ověřované doklady doloženy nebyly.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] bylo zjištěno, že tato byla dne 25. 10. 2019 uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovanou, [právnická osoba] poskytla žalované zápůjčku ve výši 25 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a v souvislosti se zápůjčkou uhradit poplatek ve výši 19 749 Kč, sestávající z úroku ve výši 11 454 Kč, z částky za zpracování spotřebitelského úvěru, garance celkové ceny a péče o zákazníka, splátkové prázdniny, garance neuplatnění pohledávky v případě úmrtí zákazníka ve výši 8 295 Kč. Svým podpisem na smlouvě žalovaná potvrdila, že celou částku zápůjčky převzala v hotovosti, byly jí poskytnuty standardní informace o spotřebitelském úvěru a [právnická osoba] posoudila její schopnost splácet úvěr. Celkovou částku ve výši 47 845 Kč (zahrnující doplňkové pojištění ve výši 3 096 Kč) se žalovaná zavázala splatit v hotovosti ve 24 měsíčních splátkách po 1 994 Kč a poslední splátkou ve výši 1 983 Kč, splatných vždy ke konci splátkového období; první splátkové období začíná běžet dnem uzavření smlouvy. Splátky je zákazník povinen hradit vždy do rukou oprávněného zástupce [právnická osoba] článek 3.

4. Smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru, které jsou nedílnou součástí smlouvy.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávky je zřejmé, že tato byla uzavřena dne 14. 12. 2022 mezi [právnická osoba], jako postupitelem, a společností [právnická osoba], [IČO], jako postupníkem; postupník s postupitelem se dohodli na postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce anebo smluv o zápůjčce, se všemi právy s nimi spojenými, specifikovaných v příloze č.

1. Z přílohy č. 1 - seznamu postoupených pohledávek plyne, že postoupena byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy [číslo].

7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2022 a z poštovního podacího lístku ze dne 13. 1. 2023 je patrné, že žalované bylo odesláno oznámení o postoupení pohledávky ze smlouvy [číslo] ze [právnická osoba] na žalobkyni.

8. Z předžalobní výzvy plyne, že tato byla vyhotovena dne 1. 6. 2023, žalovaná byla vyzvána k zaplacení částky ve výši 60 317,94 Kč do 16. 6. 2023; z podacího lístku ze dne 2. 6. 2023 je zřejmé, že téhož dne byla výzva odeslána žalované.

9. Žalovaná uhradila celkem 14 839,64 Kč (tabulka umoření).

10. Dokazování, jak popsáno shora, vyhodnotil soud jako dostačující k tomu, aby bylo možno věc po skutkové stránce uzavřít a následně posoudit z hledisek právních. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti postupem dle ustanovení § 132 o. s. ř. Bylo vyhověno všem důkazním návrhům.

11. O skutkovém stavu věci učinil soud tento závěr: Dne 25. 10. 2019 projevily žalovaná a [právnická osoba] vůli uzavřít smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla tato společnost žalované částku v celkové výši 25 000 Kč. Žalovaná vrátila částku ve výši 14 839,64 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 16. 12. 2022, byla pohledávka [právnická osoba] za žalovanou postoupena na žalobkyni. Společnost [anonymizováno] při ověřování úvěruschopnosti žalované zohlednila výdaje žalobkyně ve výši 4 000 Kč, a to ačkoli žalovaná měla bydlet v nájmu. Zástupkyně [právnická osoba] ověřila dvě výplatní pásky, dva výpisy z bankovního účtu a pracovní smlouvu, listiny soudu předloženy nebyly.

12. Pokud jde o právní posouzení, soud vychází z ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen:„ občanský zákoník“) a věc posuzuje podle tohoto zákona a dále dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen:„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Žalovaná je spotřebitelem (ustanovení § 419 občanského zákoníku); jedná se o smlouvu spotřebitelskou.

13. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Dle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy se jednalo o neplatnost relativní (ustanovení § 586 občanského zákoníku), kterou může spotřebitel uplatnit v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy (ustanovení § 87 odst. 1 spotřebitelského úvěru). Tato právní úprava však byla v rozporu s unijním právem, když články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 (dále jen:„ směrnice 2008/48“) musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době – srovnej: rozsudek Soudního dvora ve věci C [číslo]. Cílem směrnice 2008/48 je provést v úpravě spotřebitelských úvěrů úplnou a kogentní harmonizaci v celé řadě klíčových oblastí, která je považována za nezbytnou pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v Evropské unii a pro usnadnění vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu spotřebitelských úvěrů. Z článku 8 odst. 1 směrnice 2008/48 ve spojení s bodem 28 jejího odůvodnění vyplývá, že před uzavřením úvěrové smlouvy je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Tato povinnost má za cíl, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Tato povinnost směřuje k ochraně spotřebitele před riziky nadměrného zadlužení a platební neschopnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 2008/48, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného. V souladu se zásadou nadřazenosti nesmějí členské státy uplatňovat vnitrostátní pravidlo, které je v rozporu s evropským právem. Soudní dvůr zakotvil zásadu nadřazenosti v případu Costa v . Enel ze dne 15. července 1964, kde prohlásil, že zákony vydané evropskými institucemi je zapotřebí začlenit do právních řádů členských států, které se jimi musejí řídit. Evropské právo má proto přednost před vnitrostátními právními předpisy, jestliže je vnitrostátní právní předpis v rozporu s evropským předpisem, musejí orgány členského státu uplatnit ustanovení evropské. Zásada nadřazenosti se vztahuje i na soudnictví. Judikatura členského státu by rovněž měla respektovat judikaturu EU. Z platného ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru plyne, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3). Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů – srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na výše uvedené, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení a na judikaturu Soudního dvora, soud shledává smlouvu absolutně neplatnou, když právní předchůdkyně žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti nepostupovala s odbornou péčí (tedy s péčí, kterou lze ve vztahu podnikatele a spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám a obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti), neboť z předložené karty zákazníka plyne, že žalovaná již jednu půjčku splácí a že jako odhadované výdaje byla zohledněna pouze částka ve výši 4 000 Kč (jedná se o tak nízkou částku, že znevěrohodňuje ostatní uvedené údaje, které soud nemohl nijak ověřit, neboť žalobkyní nebyly předloženy dokumenty, jež sloužily k ověření úvěruschopnosti žalované – tj. bankovní výpisy, pracovní smlouva, výplatní pásky, a to ač poskytovatel úvěru nese v tomto ohledu důkazní břemeno a musí si být vědom nutnosti shromažďovat a uchovávat důkazy o plnění povinnosti posoudit úvěruschopnost s odbornou péčí). Poskytovatel úvěru nemůže spoléhat, že druhá strana jedná poctivě, naopak sám musí vyvinout úsilí ke zjištění, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet (povinnosti ověřit tvrzení spotřebitele obecně plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) vyložil článek 8 směrnice 2008/48, a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig.„ the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně). Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací] – tak z rozhodnutí plyne, že odvolací soud (i soud prvního stupně) neměl pochyby o tom, vycházeje z údajů uvedených v kartě zákazníka, že úvěruschopnost byla řádně ověřena. V tomto konkrétním případě však skutečnost, že žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti postupovala s odbornou péčí devalvuje fakt, že jako výdaje žalované zohlednila částku ve výši 4 000 Kč, která se soudu jeví jako nepřiměřeně nízká (i s ohledem na skutečnost, že žalovaná měla žít v nájmu); soud podotýká, že v rozhodnutí č. j. [číslo jednací] byly při ověřování úvěruschopnosti zohledněny běžné výdaje ve výši 10 000 Kč. Skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně nepostupoval s odbornou péčí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]) dále plyne ze samotného způsobu ověření úvěruschopnosti žalované, když [právnická osoba] u žalované nevyužila dostupné informace, např. soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku, účastníkům z tohoto právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. [spisová značka]). Z ustanovení § 2991 občanského zákoníku se podává, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2). V ustanovení § 2993 občanského zákoníku se podává, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen Pohledávka [právnická osoba] za žalovanou byla postoupena na žalobkyni v souladu s ustanovením § 1879 a násl. občanského zákoníku (srovnej Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. [spisová značka]).

16. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru posuzuje soud nároky žalobkyně jako bezdůvodné obohacení a žalobkyni přiznává pouze rozdíl mezi poskytnutou částkou (částkou, o kterou se žalovaná obohatila) a částkou, kterou žalovaná splatila (25 000 Kč – 14 839,64 Kč = 10 160,36 Kč), ve zbytku žalobu zamítá. O lhůtě k plnění rozhoduje soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] soud nepřiznává úroky z prodlení.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když zčásti úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení; žádné jí však nevznikly.