10 C 127/2022

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 18.616 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7.850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7.850 Kč od 8. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 10.766 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 3.262,82 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1.156 Kč, s úroky z prodlení v zákonné výši 8,5% ročně z částky 8.000 Kč od 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020, s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 8.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2.116,40 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 711,18 Kč, s úroky z prodlení v zákonné výši 8,05% ročně z částky 4.517,69 Kč od 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020, s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 4.517,69 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částek 12.652 Kč a 5.964 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smluv o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 2. 2017 a o půjčce ze dne 7. 11. 2016. Těmito smlouvami právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnula žalovanému úvěry ve výši 8.000 Kč a 6.000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 244 Kč, resp. 183 Kč, spolu s poplatky za poskytnutí úvěru ve výši 5.920 Kč a 4.440 Kč. Žalovaný uhradil na úvěr částky 1.500 Kč, resp. 4.650 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2020 žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 7. 2. 2017 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 8.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 58 týdenních splátek po 244 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.920 Kč Smlouvou o půjčce ze dne 7. 11. 2016 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 6.000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě 58 týdenních splátek po 183 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4.440 Kč. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávky žalovanému. C) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil na dluhy ze smluv o úvěru částky 1.500 Kč a 4.650 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly dne 7. 2. 2017 a dne 7. 11. 2016 uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejichž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému finanční prostředky ve výši 8.000 Kč a 6.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet týdenními splátkami stanovenými v obou smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěrů. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnil a uhradil částku 1.500 Kč na první ze smluv a částku 4.650 Kč na druhou ze smluv. Pohledávka, jež byla předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

13. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

15. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za situace, kdy RPSN činí v obou případech 205% a poplatek za poskytnutí úvěru činí přes 70% z poskytnuté jistiny úvěru a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba smlouvu o půjčce vyhodnotit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaný uhradil na dluh ze smluv pouze částku 1.500 Kč, resp. 4.650 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 7.850 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění z 30. 4. 2020. Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou z důvodů shora uvedených.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť úspěch účastníků ve věci samé byl zhruba poloviční.