10 C 130/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 50 000 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 50 000 Kč od 5. 1. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 460 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o ze dne 31. 5. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně.

5. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 31. 5. 2024 a z potvrzení o vyplacení úvěru z téhož dne bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč, žalovaná měla vrátit částku ve formě dvanácti měsíčních splátek po 7 500 Kč s tím, že současně s poslední splátkou bude zároveň zaplacena jistina úvěru ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 90 000 Kč RPSN činila dle údajů ve smlouvě 435,03 %. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátky bylo v čl. 5 smlouvy sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalované právo na poplatek za upomínku ve výši 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaná neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.

6. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaná má příjem 36 818 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, pravidelné finanční závazky ze 7 splácených úvěrů ve výši 12 902 Kč, sázky 349 Kč, několik jednorázově splatných úvěrů u [právnická osoba] (25 000 Kč), [právnická osoba] (15 000 Kč), [právnická osoba] (14 000 Kč), [právnická osoba] (9 500 Kč), [právnická osoba] (5 000 Kč), v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, je svobodná a bez vyživovacích povinností. Uvedené údaje byly doloženy výplatními páskami (příjmy za tři měsíci ve výši 37 261 Kč, 57 102 Kč a 36 375 Kč za měsíce březen, duben a únor 2024) a výpisy z účtu žalované celkem za období od 9. 2. 2024 do 7. 5. 2024). Z těchto výpisů bylo zjištěno, že přes poměrně vysoký příjem žalované se zůstatek na účtu jen výjimečně pohyboval v řádu jednotek tisíc korun a spíše byl v řádu stovek Kč. Dále bylo zjištěno, že z účtu i na účet odchází celá řada plateb z či na jiné účty žalované a potvrzeno, že žalované jsou průběžně poskytovány krátkodobé úvěry.

7. Z upomínek ze dne 20. 7. 2024 a 5. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovanou o úhradu splátky úvěru ve výši 7 500 Kč splatné dne 15. 7. 2024 a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru.

8. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 12. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 4. 1. 2025.

9. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. V daném případě bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěru ve výši 50 000 Kč a žalovaná se jej zavázala žalobkyni splatit v dohodnutých splátkách včetně úroku ve výši 90 000 Kč. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), a proto bylo nutné smlouvu posoudit z hlediska ochrany spotřebitele. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

17. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

18. V daném případě předložila žalobkyně soudu dokument nazvaný příloha [číslo] – posouzení úvěruschopnosti, z něhož vyplývalo, že žalovaná má příjem 36 818 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3.000 Kč, má 5 jednorázově splatných úvěrů v celkové výši téměř 70 000 Kč a další pravidelné finanční závazky ve výši téměř 13 000 Kč, vedle toho sází, je svobodná a bezdětná. Soud nezpochybňuje, že samotný příjem žalované je při prvním pohledu sám o sobě relativně vysoký, při zvážení množství a objemu ostatních závazků žalované a pečlivější kontrole výpisů z účtu, z nichž je zřejmé, že kladná bilance na účtu je dosahována přeposíláním finančních částek mezi jednotlivými účty žalované, a při zvážení dalších nutných výdajů žalované je však zřejmé, že výdaje žalované převyšují výši jejích příjmů, neboť v nepatrném kladném zůstatku zdaleka nedosahujícím výše předpokládané splátky. Za dané situace nelze uzavřít jinak, než že žalobkyně poskytla žalované úvěr, aniž by pečlivě prozkoumala a vyhodnotila situaci žalované a mohla dospět k bezpečnému závěru, že při běžném chodu událostí bude žalovaná s vysokou pravděpodobností schopna úvěr splácet. Soud proto pokládá smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

19. Nad rámec shora uvedeného je dle názoru soudu dále třeba uvést, že absolutní neplatnost smlouvy (pro rozpor s dobrými mravy) by bylo možno dovodit i z podmínek, které si účastníci ve smlouvě sjednali, když jen samotná RPSN činí 435 %.

20. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč se zákonným úrokem z plnění dle § 1970 občanského zákoníku, přičemž za výzvu k plnění považoval předžalobní výzvu z 20. 12. 2024.

21. Neboť se žalobkyně domáhala nákladů spojených s uplatněním pohledávky jistiny sjednaných v neplatné smlouvě, soud žalobu co do tohoto nároku ve výši 1 000 Kč zamítnul.

22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 460 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 040 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 21. 12. 2024, z částky 500 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. ze dne 21. 12. 2024 a z částky 700 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 9. 1. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 000 Kč ve výši 420 Kč.