10 C 190/2022

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 34.728 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12.400 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % od 8. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky ve výši 22.328 Kč s kapitalizovanými úroky ve výši 2.505,07 Kč, s kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 1.222,81 Kč, se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 15.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úroky ve výši 19,52% z částky 15.000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s kapitalizovanými úroky ve výši 2.630,35 Kč, kapitalizovanými zákonnými úroky z prodlení ve výši 982,67 Kč, se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 8.773,85 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 23,72% ročně z částky 8.773,85 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 34.728 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smluv o úvěru ze dne 1. 12. 2017 [číslo] (dále jen: první smlouva“) a ze dne 21. 7. 2017 [číslo] (dále jen: druhá smlouva“). První smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované úvěr ve výši 15.000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 60 týdenních splátek po 456 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12.000 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 4.200 Kč. Druhou smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované úvěr ve výši 13.000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 396 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9.620 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 11.400 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 30. 4. 2020 žalovaná nereagovala.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) První smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 15.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 60 týdenních splátek po 456 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12.000 Kč. B) Druhou smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 13.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 58 týdenních splátek po 396 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9.620 Kč. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované. D) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby a vyzvala ji k jeho uhrazení do 7. 5. 2020. E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila na dluh z první smlouvy částku 4.200 Kč a na dluh z druhé smlouvy částku 11.400 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly dne 1. 12. 2017 a 21. 7. 2017 uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 15.000 Kč a 13.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto zápůjčky splácet týdenními splátkami stanovenými v obou smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěrů. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradil pouze částku 4.200 Kč na první ze smluv a částku 11.400 Kč na druhou ze smluv. Pohledávka, jež byla předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

13. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

15. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za situace, kdy celkové náklady spotřebitelského úvěru činí u první půjčky 215 % a u druhé půjčky 205 % poskytnuté jistiny úvěru a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba obě smlouvy vyhodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

17. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojila pouze informacemi poskytnutými žalovanou (vyplněním žádosti o úvěr – karty zákazníka), aniž by hlouběji zkoumal, zda je žalovaná schopna ze svého příjmu ve výši 15.000 Kč pokrýt reálné náklady na živobytí, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaná měla vedle toho reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Právní předchůdce žalobce měl informaci o příjmu žalované ze zaměstnání (ve výši 15.000 Kč měsíčně), avšak již nijak neověřoval jeho jím tvrzené výdaje, kdy žalovaná uvedl náklady na bydlení ve výši 3.500 Kč, resp. 2.300 Kč měsíčně (nájem, inkaso, energie) a osobní výdaje ve výši 6.000 Kč, resp. [číslo] měsíčně, což soud považuje za náklady zjevně podhodnocené, zvláště když předmětné úvěry nebyly jedinými úvěry žalované, která v případě druhé smlouvy uvedla své celkové splátky částkou 5.804 Kč, a právní předchůdce žalobkyně z nich přesto vycházel. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje a opět poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C [číslo] DS – F.

18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaná uhradila na první ze smluv pouze částku 4.200 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 10.800 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění z 30. 4. 2020. Protože žalovaná uhradila na druhou ze smluv pouze částku 11.400 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 1.600 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění z 30. 4. 2020. Ve zbývající části včetně požadavku žalobkyně na zaplacení úroků z prodlení za období před dnem 7. 5. 2020 soud žalobu zamítl jako nedůvodnou z důvodů shora uvedených.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, když ve věci úspěšnější žalované žádné náklady nevznikly.