10 C 3/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená datum bytem adresa o 37 990,12 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 999 Kč, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku s tím, že při nezaplacení byť jen jediné splátky se stává splatným zbytek dluhu najednou.

II. Žaloba se co do částky 17 991,12 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky 37 990,12 Kč od 12. 4. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 37 990,12 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 11. 9. 2024. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ) poskytnul žalované úvěr s maximálním úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč, žalovaná měla úvěr splatit nejpozději do 11. 4. 2025. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru. Žalovaná vyčerpala postupně částku ve výši 29 353 Kč, dílčími platbami uhradila žalobkyni celkem částku 9 354 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 11. 9. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěrový rámec v maximální výši 20 000 Kč, žalovaná měla úvěr včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, tj. 146.949 % ročně z nesplaceného úvěru, splácet v měsíčních splátkách odpovídajících ve výši 13 % z nesplaceného Úvěru spolu s úrokem z Úvěru a poplatkem za výběr, nebo částce 1000 Kč, podle toho, která z těchto částek je vyšší.B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 včetně dodatku má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 11. 9. 2024 byla na účet žalované převedena částka 20 000 Kč, dne 28. 10. 2024 částka 900 Kč, dne 30. 10. 2024 částka 1 000 Kč, dne 31. 10. 2024 částka 500 Kč, dne 1. 11. 2024 částka 514 Kč, dne 18. 11. 2024 částka 2 86+4 Kč a dne 17. 12. 2024 částka 3 575 Kč.E) Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně, že žalovaná zaplatila na úvěr dílčími platbami celkem částku 9 354 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které, právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, žalovaná celkem čerpala částku ve výši 29 353 Kč a zavázala se tento úvěr splatit včetně úroku ve výši 0,4026 % denně z nesplaceného úvěru, tj. 146.949 % ročně z nesplaceného úvěru, nejpozději do jednoho roku počínaje dnem prvního čerpání. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právní předchůdkyni žalobkyně uhradila pouze částku 9 354 Kč. S ohledem na uvedené měla žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

11. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, tuto ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále byla žalovaná lustrována z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

12. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30–40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

13. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou (popř. část dobrovolně nevrácenou). Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali úrok ve výši 146,949 % ročně, RPSN činí 299,98 % (tedy RPSN i úroky převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost.

14. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalované prokazatelně poskytla částku 29 353 Kč a žalovaná žalobkyni uhradila částku 9 354 Kč, soud žalobkyni přiznal právo pouze na částku ve výši rozdílu těchto plnění. Při vypořádání bezdůvodného obohacení ohledně úroků z prodlení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Žalovaná netvrdila a neprokazovala své majetkové poměry, a proto soud stanovil splatnost dluhu ve splátkách. Při jejich výši soud uvažoval o tom, že původní úvěruschopnost právní předchůdce žalobkyně neposuzoval řádně, a proto soud stanovil splátky nižší a to tak, aby k zapravení dluhu došlo v přiměřené lhůtě. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy). Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť úspěch a neúspěch účastníků ve věci byl přibližně stejný.