10 C 45/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 27 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 6 518 Kč,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 27 500 Kč od 15. 1. 2026 do zaplacení a částku 6 518 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 3 176 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 27 500 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 6 518 Kč, a to s odkazem na dohodu o narovnání, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli dne 17. 6. 2025 a jíž vypořádávali sporná práva vzniklá ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Podle dohody se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit celkovou částku ve výši 27 500 Kč v 28 měsíčních splátkách s tím, že dostane-li se žalovaný do prodlení, stane se splatným celý do té doby nesplacený dluh. Pro případ prodlení se splácením si strany současně ujednaly povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně proto kromě jistiny žádá o zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 518 Kč (za období od 26. 6. 2025 do 17. 2. 2026). Žalovaný ničeho neuhradil ani v návaznosti na předžalobní výzvu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal procesně pasivní.

3. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila. Žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil, proto byl jeho souhlas presumován.

4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalobkyně a žalovaný spolu uzavřeli dne 17. 6. 2025 dohodu o narovnání. Dohoda o narovnání byla mezi účastníky uzavřena za účelem narovnání práv a povinností ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 2. 10. 2024. Sporná byla mezi stranami otázka platnosti uzavřené smlouvy o úvěru, kdy žalobkyně trvala na tom, že byla uzavřena platně, naproti tomu žalovaný namítal její neplatnost pro rozpor s dobrými mravy pro výši smluvních úroků, poplatků a dalších sankcí. Strany této dohody o narovnání se dohodly, že žalovaný bude dále povinen zaplatit žalobkyni toliko jistinu poskytnutého úvěru v dosud nesplacené výši. Nesplacená jistina činila 27 500 Kč. Uvedenou částku se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit v 28 splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci. Poslední splátka ve výši zůstatku 500 Kč byla splatná dne 25. 8. 2027. Strany si dále ujednaly, že nebude-li jakákoliv splátka zaplacena ve stanoveném termínu, stane se splatným celý do té doby nesplacený zůstatek dluhu. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý kalendářní den trvání prodlení (zjištěno z Dohody o narovnání ze dne 17. 6. 2025). Žalovaný byl vyzván k plnění před podáním žaloby (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 7. 1. 2026 a podacího lístku).

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

6. Podle § 1903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.

7. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

8. Soud si je vědom skutečnosti, že uzavřením dohody o narovnání došlo ve smyslu shora citovaného § 1903 o. z. k nahrazení původního závazku závazkem zcela novým, kdy žalovanému vznikl i zcela nový zavazovací důvod. Zároveň však nelze odhlédnout od toho, že původním závazkem byla smlouva o spotřebitelském úvěru, přičemž tento typ smlouvy je podřízen kogentní úpravě spotřebitelských smluv, která směřuje k ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním a vzniku platební neschopnosti. Úprava spotřebitelských smluv má nad to svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.) a národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál) a vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určitých smluvních klauzulí z úřední povinnosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

9. Soud tak dospěl k závěru, že dohodu o narovnání nelze v tomto konkrétním případě zcela oddělit od předchozího závazku. V souvislosti s judikaturou vyšších soudů se proto zabýval posouzením platnosti původního závazků – smlouvy o úvěru z hlediska toho, zda žalobkyně dostála povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného a posouzením smluvních ujednání z hlediska obsahu tzv. zneužívajících klauzulí. Dohoda o narovnání totiž sama o sobě nemůže vést k vyloučení ochrany poskytované spotřebiteli kogentní právní úpravou spotřebitelského práva ani k obejití povinností, které zákon věřiteli ukládá v souvislosti s poskytováním spotřebitelského úvěru. Takové jednání nepožívá právní ochrany (k tomu srov. § 8 o. z.). Teprve po posouzení shora uvedených kritérií, lze učinit závěr o důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá žalobní tvrzení tak, že posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě jím předložených podkladů, dle dat z jeho bankovního účtu a informací z externích registrů, přičemž žádné negativní záznamy (insolvenční rejstřík, centrální evidence exekucí, databáze odcizených dokladů, registr SOLUS) zjištěny nebyly a platební morálka žalovaného byla hodnocena jako velmi dobrá. Žalobkyně při hodnocení vycházela z nižšího příjmu a vyšších nákladů a dospěla k závěru, že žalovaný disponuje dostatečným měsíčním disponibilním zůstatkem ve výši cca 20 731 Kč. Splátka byla sjednána ve výši 7 500 Kč, a proto uzavřela, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr ve výši 50 000 Kč řádně splácet. Úvěr ve výši 50 000 Kč byl žalovanému vyplacen v souladu se smlouvou a žalovaný následně uhradil tři splátky, tj. celkem 22 500 Kč. Současně pak soudu předložila smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 2. 10. 2024, jakož i potvrzení o bezhotovostním převodu částky 50 000 Kč a dokumenty, kterými žalobkyně disponovala před uzavřením smlouvy za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

11. Z předložené smlouvy o úvěru bylo soudem zjištěno, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 2. 10. 2024 smlouvu o úvěru. Podle smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 15. 9. 2025. Strany si ujednaly RPSN ve výši 436 %. Žalovaný se tak zavázal, že kromě poskytnuté jistiny žalobkyni vrátí i úrok ve výši 90 000 Kč. Celková částka, kterou byl povinen žalobkyni vrátit činila 140 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úroky ve splátkách po 7 500 Kč měsíčně po dobu trvání smlouvy s tím, že s poslední splátkou úroku je splatná i celá jistina úvěru. Pro případ opoždění se splátkou si strany smluvily sankce v podobě práva na úhradu účelně vynaložených nákladů, zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení.

12. V případě posuzování úvěruschopnosti odkazuje soud na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015, Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Dle názoru soudu byly povinnosti věřitele splněny, což soud dovozuje ze skutkových tvrzení žalobkyně a skutečností uvedených v úvěrové smlouvě a předsmluvních informací.

13. Odlišná situace však nastává v případě smluvně sjednaných úroků. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

14. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud z judikatury vyšších soudů reprezentované například nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493, kdy bylo konstatováno, že ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu. V oblasti spotřebitelských úvěrů má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (k tomu srov. nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181). Nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček pak posuzoval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 či rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud jde o jednotlivá smluvní ujednání, uvažoval soud i nad jejich oddělitelností, tj. zda lze uvažovat o neplatnosti smlouvy toliko v její části či zda smlouva o úvěru jako celek neobstojí pro svou zjevnou nespravedlnost, které se nemá dostat soudní ochrany. Těmto otázkám se věnoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11.

15. Optikou závěrů shora citované judikatury byla poměřována smlouva o spotřebitelském úvěru v nyní posuzované věci. Ve smlouvě byla mezi stranami sjednána RPSN ve výši 436 %. Žalovanému byl při poskytnutí úvěr ve výši 50 000 Kč povinen žalobkyni vrátit částku 140 000 Kč. Jedná se přitom o smlouvu v režimu „take it or leave“, tj. žalovaný nemá možnost obsah smlouvy ovlivnit. Poskytnutí finančních prostředků je vázáno na podpis smlouvy bez možnosti vyjednávání o jejích podmínkách. Žalobkyně je podnikatelkou, která dlouhodobě a stabilně poskytuje finanční prostředky při nepřiměřeně vysokých úrocích. Její podnikatelská aktivita je na těchto úrocích založena. Je si přitom sama vědoma toho, že úvěry poskytuje za riskantních podmínek, kdy její dlužníci nejsou schopni poskytnutý úvěr s vysokým úrokem splácet. Z principu je tedy vyloučena úvaha, zda by uzavřela smlouvu i bez neplatné části, pokud by si byla neplatnosti vědoma (§ 576 o. z.). Uvedené ustanovení totiž vychází z toho, že původce právního jednání si není jeho neplatnosti vědom, o takový případ se však nejedná. Srovnáním podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nebyla jim poskytnuta soudní ochrana s podmínkami nyní posuzované smlouvy o úvěru vede soud k následujícím závěrům. Sjednané podmínky se vyznačují řadou shod s posuzovanými judikatorními případy, které vedly Ústavní soud k závěru o nežádoucím důsledku v podobě toho, že celková splácená částka bude několikanásobně převyšovat částku poskytnutou. Jednotlivá ujednání smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro jejich vzájemnou provázanost. V daném případě tak nelze aplikovat ustanovení § 1815 o. z. a toliko k nim nepřihlížet. Uvedený závěr o neoddělitelnosti těchto ujednání, vede soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku pro rozpor s dobrými mravy, když práva a povinnosti jsou ujednaná významně v neprospěch spotřebitele.

16. Přestože soud shledal původní závazek, reprezentovaný smlouvou o spotřebitelském úvěru, jako absolutně neplatný pro rozpor s dobrými mravy, přihlédl i k obsahu samotné dohody o narovnání. Z něho plyne, že si účastníci nově upravili vzájemná práva a povinnosti vyplývající z původního závazkového vztahu. Je zřejmé, že žalobkyně v rámci narovnání rezignovala na uplatnění značné části práv spojených s původním spotřebitelským úvěrem, kdy již dále nepožadovala zaplacení úroku za poskytnutí úvěru ve výši 90 000 Kč a dalších nároků souvisejících s prodlením žalovaného. Nově sjednaný závazek představuje toliko redukovanou peněžitou pohledávku odpovídající poskytnuté jistině úvěru, a to při zohlednění dosud uskutečněných dílčích plateb žalovaného (50 000 Kč – 22 500 Kč). V případě, že by soud v daném řízení vycházel z právního titulu závazku uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, dospěl by zcela jednoznačně k závěru o její absolutní neplatnosti a na to navázané nemožnosti žalobkyně nárokovat sjednané příslušenství, sankce či jiné náklady. Zároveň by však byl nucen přiznat žalobkyni jistinu úvěru v dosud neuhrazené výši z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.). Výše přiznaného plnění by pak odpovídala obsahu dohody o narovnání a žalobou uplatněnému nároku. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně si byla jako podnikatelka, která dlouhodobě a stabilně poskytuje finanční prostředky při nepřiměřeně vysokých úrocích, neplatnosti smlouvy sama vědoma. Na argumenty žalovaného proto při sjednání dohody o narovnání přistoupila.

17. Soud tak uzavírá, že dohoda o narovnání v projednávané věci nepředstavovala prostředek k obcházení právní úpravy ochrany spotřebitele ani k zachování případně nepřiměřených smluvních nároků žalobkyně, nýbrž vedla k novému vymezení závazku v rozsahu podstatně příznivějším pro žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyni se předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, a naopak žalovaný v řízení netvrdil a neprokazoval, že by na žalovanou částku plnil. Soud proto rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Kromě jistiny soud žalobkyni přiznal i právo na úhradu zákonných úroků z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud dospěl soud k závěru o platnosti dohody o narovnání, zabýval se též posouzením platnosti ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše neodporuje požadavkům obecně závazných právních předpisů, proto žalobkyni právo na její zaplacení přiznal.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 176 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 361 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 500 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

19. Pariční lhůta byla stanovena dle § 160 o.s.ř.