10 C 83/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 88 465 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 265 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 36 574 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 80 839 Kč ve výši 12 % ročně od 29. 5. 2025 do zaplacení, co do částky 7 626,24 Kč, co do úroku ve výši 68,35 % ročně z částky 67 921,74 Kč od 29. 5. 2025 do 21. 6. 2025 ve výši 2 971,2 Kč, a co do úroku ve výši 12 % ročně z částky 67 921,74 Kč od 22. 6. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 29. 5. 2025 dosáhne částky 246 931 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 88 465 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalovanému ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 21. 8. 2024.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud provedl následující listinné důkazy předložené žalobkyní:

4. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaný pětkrát žádal o úvěr, je evidován jako žadatel či spolužadatel ohledně částky 300 800 Kč jako součtu celkové zbývající částky kreditních karet, celkového čerpání úvěrového rámce nesplátkových operací a celkové zbývající částky splátkových operací, jako žadatel a spolužadatel ohledně částky 30 000 Kč jako součtu celkového úvěrového rámce nesplátkových operací a celkového limitu kreditních karet, neměl evidován dluh po splatnosti. Podle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný evidován žádný dluh o splatnosti.

5. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaný jako svůj průměrný příjem uvedl částku 17 000 Kč ze zaměstnání a dále částku 13 400 Kč (invalidní důchod). Co se týče výdajů, bylo uvažováno se životním minimem ve výši 4 860 Kč a dále s částkou 5 100 Kč na bydlení.

6. Z předsmluvního formuláře, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne 21. 8. 2024, z oznámení o schválení úvěru ze dne 22. 8. 2024 a ze splátkového kalendáře má soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 68,34 % ročně (RPSN 93,76 %) ve formě 48 měsíčních splátek po 4 287 Kč měsíčně do 23. dne v měsíci (počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); celkem měl na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 205 776 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každé prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny vzniklé zesplatněním byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny (nesplacená jistina + úroky) za každý den prodlení. Účastníci si dále ujednali poplatky za předčasné zaplacení úvěru (0,5 %, popř. 1 % z předčasně uhrazené částky, a to podle míry předčasnosti).

7. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 21. 8. 2024 byla převedena částka 70 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, .

8. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradil ve lhůtě splatnosti celkem částku 25 748 Kč (splátky splatné v období od 23. 9. 2024 do 23. 2. 2025).

9. Z výzvy k zaplacení ze dne 23. 4. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 7 a 8 za měsíce březen a duben 2025) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru. Výzvou ze dne 26. 5. 2025 v témže znění vyzývala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužných splátek za březen až duben 2025).

10. Z oznámení ze dne 27. 5. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila okamžité zesplatnění závazků z důvodu prodlení o délce 65 dnů a vyzvala ho k úhradě částky 80 839 Kč (jistina 67 921,74 Kč, úrok za úvěr 11 519,32 Kč, smluvní pokuty 998 Kč, náklady 400 Kč) ve lhůtě do 10 dnů od odeslání oznámení.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 13. 8. 2025 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěr o délce 65 dnů došlo k datu 27. 5. 2025 k zesplatnění úvěru a vyzývala žalovaného před podáním žaloby k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby (nová jistina 79 441,06 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6. 1. ve výši 998 Kč, smluvní pokuta dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně za prodlení po zesplatnění úvěru ve výši 6 116,88 Kč k datu vyhotovení výzvy, náhrada nákladů 400 Kč a úrok 68,35 % ročně).

12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

17. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 70 000 Kč a žalovaný se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 68,35 % ročně splatit 48měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradil pouze ve lhůtě splatnosti pouze prvních pět splátek v celkové výši 25 735 Kč. S ohledem na uvedené měla žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.

18. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila výpisy z registru NRKI a SOLUS a namísto výpisu z účtu žalovaného (spíše vypovídajícím o celkové finanční situaci žalovaného) pak pouze potvrzení o příchozí úhradě na jeho účet za měsíce červenec a srpen 2024, z nichž vyplynulo, že je žalovanému zasílán invalidní důchod ve výši 13 400 Kč a jeho příjem činil 18 587 Kč v červenci a 20 294 Kč v srpnu 2024. Na základě uvedených dokumentů, z interního skóringu a z porovnání příjmů a tvrzených výdajů dospěla k závěru, že žalovanému je možné poskytnout úvěr ve sjednané výši. Soud se však s názorem žalobkyně neztotožnil, a to zejména z důvodu, že nebyla řádně ověřena tvrzení žalovaného týkajícího se jeho výdajů, když se jako zcela nepravděpodobná jevila částka na nájemné bydlení v uváděné celkové výši 5 100 Kč. Sama žalobkyně v rámci interního skóringu pak žalovaného zařadila do rizikovější kategorie a její závěr o úvěruschopnosti žalovaného soud z uvedených důvodů nesdílí. Uzavřel proto, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný uhradil pouze 5 ze sjednaných 48 splátek. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.

19. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou (popř. část dobrovolně nevrácenou). Pokud soud uvážil, že účastníci sjednali úrok ve výši přesahující 66,08% ročně, RPSN přesahuje 90 % (tedy RPSN i úroky převyšující obvyklé úroky a RPSN ze spotřebitelských úvěrů), smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek a zároveň náklady v souvislosti s prodlením se zaplacením, tedy několik sankcí za porušení obdobné povinnosti žalovaného, sankce za předčasné zaplacení úvěru, přičemž celková částka, kterou měl žalovaný během čtyř let zaplatit, převyšovala trojnásobně poskytnutý úvěr, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou, a proto ji nelze považovat jako celek za souladnou s dobrými mravy. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost.

21. Smlouva uzavřená mezi účastníky byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 70 000 Kč a žalovaný žalobkyni uhradil celkem 25 735 Kč, soud žalobkyni přiznal právo pouze na rozdíl mezi poskytnutým plněním a splátkami žalovaného. Při vypořádání bezdůvodného obohacení ohledně úroků z prodlení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.

22. Ve zbývajícím rozsahu (viz výrok II. tohoto rozsudku) soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy).

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, když úspěch a neúspěch účastníků byl přibližně stejný.