11 C 100/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 13 512 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 512 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 512 Kč od 31. 5. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 31. 5. 2024 do 25. 2. 2025, úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 518,52 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 13 512 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 30. 4. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“) uzavřené mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobru řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Smlouvou o úvěru ze dne 30. 4. 2024, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 8 000 Kč. Právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému na základě této smlouvy částku ve výši 8 000 Kč, žalovaný měl dle smlouvy částku vrátit do 30. 5. 2024. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 36,5 % p.a., tj. částky 120 Kč po slevě, poplatkem za úvěr po slevě ve výši 1 440 Kč, tj. celkem částku 9 560 Kč při RPSN 773,59 %. K poměrům žalovaného žalobkyně zjistila z tvrzení žalovaného v žádosti o úvěr, že jeho měsíční příjem je ve výši 32 525 Kč, náklady na služby a energie ve výši 4 500 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného za dobu od 1/ 2024 do 3/ 2024 bylo zjištěno, že příjmy a výdaje žalovaného jsou téměř totožné a konečné zůstatky hospodaří v nízkých hodnotách (- 1,6 EUR, - 1,37 EUR, 3,99 EUR). Z výpisu z účtu právního předchůdce žalobkyně se podává, že žalovanému byla dne 30. 4. 2024 poskytnuta půjčka ve výši 8 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 8. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému. Předžalobní upomínkou ze dne 31. 1. 2025 včetně poštovního podacího lístku ze dne 13. 2. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Žalovaný ničeho neuhradil (bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal opak).

5. Soud posoudil věc po právní stránce takto: Podle ust. § 6 a 8 občanského zákoníku každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnil a dosud nezaplatil na dluh z úvěru ničeho (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak). Smlouvami o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původního věřitele za žalovaným postoupena postupně na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

12. Nejprve se soud zabýval platností předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

13. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazů k prokázání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně reagovala v podání ze dne 5. 5. 2025 a uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ověřil informace poskytnuté žalovaným výpisem z účtu žalovaného za období od ledna do března 2024. Z těchto výpisů dle žalobkyně vyplynul„ kreditní obrat, tedy součet příjmů, ve výši několika tisíc Kč“, výdaje žalovaného vyplývající z předloženého výpisu rovněž odpovídaly výdajům deklarovaných žalovaným. Při posuzování výdajů přitom vzala žalobkyně v úvahu pouze výdaje pravidelné, a to ty, které byl žalovaný povinen splatit do konce splatnosti poskytnutého úvěru. Žalobkyně má za to, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena zcela dostatečně. S tímto tvrzením žalobkyně se soud neztotožňuje. K tomu soud uvádí, že není postačující, aby věřitel vyšel pouze z nedoloženého osobního prohlášení žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel údaje získané od spotřebitele náležitě ověří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) Původní věřitel v daném případě zjistil příjmy žalovaného, které ověřil nahlédnutím do výpisů z účtu žalovaného, avšak výdaje žalovaného, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Pouhé doplnění čísel do formuláře původního věřitele k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Původní věřitel se spokojil s tvrzením, že žalovaný bydlí ve vlastním domě/bytě a má náklady na služby a energii 4 500 Kč měsíčně. Z ničeho nevyplývá, že by si původní věřitel vlastní bydlení nějakým způsobem ověřil (např. výpisem z katastru nemovitostí). Deklarované celkové výdaje ve výši 4 500 Kč nemohly odpovídat reálné finanční situaci žalovaného, když z předložených výpisů z účtu žalovaného za období od ledna do března 2024 vyplývá, že skutečné výdaje žalovaného byly podstatně vyšší. Měsíční výdaje žalovaného tedy výrazně převyšovaly výdaje uvedené žalovaným do formuláře Profilu klienta. Tyto skutečnosti pak původní věřitel při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného dostatečně nezohlednil. Již z toho je zřejmé, že výdaje uváděné žalovaným do formuláře Profilu klienta nejsou úplné a neodpovídají skutečnosti. Není zřejmé, které výdaje původní věřitel posoudil jako pravidelné, které byl žalovaný povinen splatit do konce splatnosti poskytnutého úvěru (když žalobkyně tvrdí, že pouze tyto výdaje vzal původní věřitel v úvahu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného). Právní předchůdce žalobkyně nemohl mít představu o reálné finanční situaci žalovaného v době poskytnutí úvěru. Soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně poskytl ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je taková smlouva neplatná. Platnost smlouvy z uvedeného důvodu je přitom soud povinen zkoumat z úřední povinnosti14. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný neuhradil ničeho, ale byla mu poskytnuta částka 8 000 Kč, je povinen dlužnou jistinu ve výši 8 000 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 31. 1. 2025, a to ve lhůtě do sedmi dnů. Tato výzva byla žalovanému podle poštovního podacího lístku odeslána dne 13. 2. 2025. Z pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18. 2. 2025 a dne 19. 2. 2025 započala běžet sedmidenní lhůta pro zaplacení a poslední den lhůty připadl na den 25. 2. 2025. Ode dne 26. 2. 2025 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 8 000 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 26. 2. 2025. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelkou navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 518,52 Kč, přičemž tato částka představuje 18,42 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,21 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,79 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 13 512 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Soud má za to, že v předmětné věci byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 14b a. t., neboť návrh na vydání elektronického platebního rozkazu má podobu obecně využitelného vzoru. V souladu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, byla stanovena přiměřená odměna advokáta podle výše uvedené vyhlášky, neboť soud má zato, že tato částka odpovídá účelně vynaloženým nákladům, které žalobkyně musela vynaložit, aby úspěšně hájila své právo u soudu.

17. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.