11 C 109/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 17 984 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od 9. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 3 814 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 814 Kč od 18. 2. 2022 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 000 Kč od 18. 2. 2022 do 8. 12. 2022, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 945 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 170 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 858,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech číslo účtu: [číslo], [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 16 814 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 4. 1. 2022. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 3. 2. 2022 (po odkladu splatnosti do 17. 2. 2022). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 510 Kč, dalších poplatků za sjednané služby 110 Kč, 165 Kč a 29 Kč. Žalovaný podle žalobkyně ničeho neuhradil. Dopisem ze dne 30. 11. 2022 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě zažalované částky.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 4. 1. 2022 [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr do 3. 2. 2022. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 510 Kč a dalších poplatků za zvolené služby dle Sazebníku. B) Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], bylo žalovanému přiděleno evidenční číslo případu [číslo] a dne 4. 1. 2022 byl proveden výpočet jeho úvěruschopnosti. K jeho osobě bylo zaevidováno, že výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky činí 6 000 Kč, na bydlení 3 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje žalovaného činí 2 000 Kč. Výše ověřeného čistého příjmu činí 21 866 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uváděná spotřebitelem činí 19 000 Kč. Výpočtem došla žalobkyně k závěru, že rezerva pro výdaje činí 500 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 4 955 Kč, disponibilní příjem 11 000 Kč, posouzení úvěruschopnosti vyhodnotila jako úspěšné. C) Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně eviduje transakci spočívající v tom, že dne 4. 1. 2022 byla na účet č. [bankovní účet] (uvedený jako č. účtu žalovaného ve smlouvě o úvěru) poukázána částka 13 000 Kč pod [variabilní symbol]. D) Předžalobní upomínkou ze dne 30. 11. 2022 spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Z dalších listin soud nezjistil pro věc relevantní skutečnosti. F) Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný neuhradil ničeho. S ohledem na skutečnost, že žalovaný se k žalobě nevyjádřil, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 75 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZOSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

13. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

17. Dle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

18. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 13 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil.

20. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

21. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

22. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

23. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

24. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele (RPSN dle smlouvy činí 1732,08 %, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 510 Kč představuje 27 % jistiny při sjednané krátkodobé 30denní splatnosti úvěru), přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

25. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

26. Ze shora citovaného zákonného ustanovení (§ 86 ZOSÚ) vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. V posuzovaném případě si žalobkyně (věřitel) tvrzení žalovaného o příjmech ničím neověřila, resp. soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by žalovaným tvrzené příjmy vyplývaly (např. výplatnice, výpisy z účtu). V případě výdajů žalobkyně uvažovala jenom s tvrzením žalovaného o měsíčních výdajích 6 000 Kč na půjčky, 3 000 Kč na bydlení, dalších nezbytných výdajích ve výši 0 Kč a ostatních zbytných výdajích 2 000 Kč. Je překvapivé, že žalovaný měl dle tvrzení žalobkyně doložit příjem 21 866 Kč (ačkoliv sám uvedl příjem 19 000 Kč), tvrdil výdaje 11 000 Kč, disponibilní příjem žalovaná uvedla ve výši 11 000 Kč, přitom se smlouvou zavázal k vrácení částky 16 814 Kč do jednoho měsíce, tedy logicky nemohl mít dle údajů, z nich žalobkyně vycházela, dostatek prostředků na vrácení. Měsíční nezbytné výdaje (kromě výdajů na půjčky a na bydlení) ve výši 0 Kč a měsíční zbytné výdaje ve výši 2 000 Kč navíc soud považuje s ohledem na reálné životní potřeby průměrné dospělé osoby za zjevně podhodnocené. Podle názoru soudu žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovaným si neověřila z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce).

28. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

29. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta částka 13 000 Kč, soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění (13 000 Kč - 0 Kč) vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena při obvyklém běhu událostí s přihlédnutím k § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 5. 12. 2022, lhůta k úhradě byla stanovena do tří dnů, žalovaný se tedy dostal do prodlení ode dne 9. 12. 2022 do prodlení. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 13 000 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná z větší části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 858,20 Kč, přičemž tato částka představuje 35 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,5 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 17 984 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Podaná žaloba je tzv. žalobou formulářovou, neboť je podána na ustáleném vzoru, přičemž žalobkyně se u zdejšího soudu skutkově i právně obdobných nároků již dříve domáhala či domáhá. Předmětem řízení je peněžité plnění, tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, žalobkyni byla zároveň přiznána náhrada nákladů řízení, a tudíž jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení ve výši podle § 14b a. t., tedy ve výši vypočtené shora.

31. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění nepřesahujícím 20 000 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 800 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 200 Kč.