11 C 123/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 18 191,78 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 266 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 229,23 Kč od 16. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 925,78 Kč od 16. 9. 2023 do 7. 11. 2024 a úroku z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 15 925,78 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 925,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15 925,78 Kč od 8. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 690,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 18 191,78 Kč se specifikovaným příslušenstvím z titulu Smlouvy k službě Twisto účet ze dne 6. 6. 2023 a Smlouvy o splátkovém limitu ze dne 6. 6. 2023, uzavřených mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa].

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Soud provedl důkaz Smlouvou k službě Twisto účet ze dne 6. 6. 2023, Smlouvou o splátkovém limitu ze dne 6. 6. 2023 ve znění jejich příloh, Obchodními podmínkami pro zákazníky, Obchodními podmínkami Twistoúčet, registračním procesem, Ceníkem, výstupem z interního systému k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, vyúčtováními, výzvou před zesplatněním, smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy a potvrzením o připsání úplaty, předžalobní výzvou včetně dokladu o odeslání, a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 6. 6. 2023 Smlouvu k službě Twisto účet, jejíž součástí byly Obchodní podmínky a Ceník. Na základě této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala zřídit žalovanému službu Twisto nákupní účet, přičemž limit odložených plateb žalovaného činil až 5 000 Kč s tím, že žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání uvedeného úvěrového limitu. Dne 6. 6. 2023 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o splátkovém limitu, jejíž nedílnou součástí byly Přílohy ke Smlouvě o splátkovém limitu specifikující čerpanou jistinu úvěru a způsob její splatnosti včetně příslušenství. Na základě této smlouvy ve znění jejích příloh právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla úvěr do limitu ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit pravidelnými měsíčními stanovenými splátkami spolu s úrokem v konečné výši 55,3 % ročně (RPSN 71,65 %). Žalovaný využil v období od 15. 8. 2023 do 31. 8. 2023 služeb v celkové výši 16 155,01 Kč. Žalovaný stanovené splátky a vyúčtování však řádně nehradil. Neboť své závazky neuhradil ani přes výzvu v dodatečné lhůtě, byl úvěr v souladu s čl. 1 smlouvy zesplatněn k 15. 9. 2023. Žalovaný čerpal služby v celkové výši 16 155,01 Kč, na poplatcích bylo naúčtováno celkem 2 266 Kč. Žalovaný na vyúčtování uhradil celkem 229,23 Kč (tuto částku započetla věřitelka na poplatky). K datu podání žaloby vyčíslila žalobkyně dluh žalovaného částkou 18 191,78 Kč, z toho částkou 16 155,01 Kč na jistině a částkou 2 036,77 Kč na poplatcích. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 10. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena právní předchůdkyní žalobkyně na žalobkyni, právní předchůdkyně žalobkyně oznámila postoupení pohledávky žalovanému. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě v náhradní sedmidenní lhůtě od datování výzvy dopisem ze dne 31. 10. 2024 odeslaným žalovanému dne 4. 11. 2024.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.

9. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

11. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně ničeho netvrdila ohledně zkoumání schopnosti žalovaného úvěr splácet, proto ji soud vyzval, nechť doplní tvrzení, jakým způsobem a jaké informace získala o schopnosti žalovaného úvěr splácet a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně doplnila, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela předchůdkyně žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným, který v žádosti uvedl příjem ve výši 16 200 Kč měsíčně, výdaje ve výši 4 500 Kč měsíčně a splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je zaměstnaný, bezdětný, svobodný. Původní věřitelka vyšla z informací z její interní databáze, provedla lustraci insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a registru [příjmení] a dále využila svého skóringového modelu.

12. Soud učinil závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdkyně žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Co do potřebné míry zjišťování schopnosti dlužníka úvěr splácet soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Případně dále rozsudkem ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů [příjmení] a [anonymizováno] a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Z pohledu uvedené judikatury právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, aby si mohla učinit jednoznačný závěr o jeho úvěruschopnosti, nedostála. To z důvodu, že nijak nebyl ověřen ani tvrzený příjem žalovaného ani jeho faktické měsíční výdaje. Při posuzování úvěruschopnosti se nelze omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují.

13. V daném případě má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena jednak Smlouva k službě Twisto účet a jednak Smlouva o splátkovém limitu ve znění jejích příloh, přičemž obě smlouvy je třeba hodnotit jako smlouvy o úvěru dle § 2395 a následujících občanského zákoníku. Na základě těchto smluv byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového limitu, žalovaný však svou povinnost poskytnuté finanční prostředky splácet v dohodnutých splátkách včetně sjednaných úroků neplnil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně v souladu s § 2001 občanského zákoníku ve spojení se smluvním ujednáním od smluv odstoupila a úvěry byly zesplatněny. Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně je tak k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

14. S ohledem na absolutní neplatnost posuzovaných smluv o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovanému byla poskytnuta částka 16 155,01 Kč a žalovaný uhradil 229,23 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud tak žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 15 925,78 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou přiznanou částku do dne určeného žalobkyní ve výzvě k úhradě ze dne 31. 10. 2024, která byla žalovanému prokazatelně odeslána dne 4. 11. 2024, ocitl se žalovaný s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Prodlení žalovaného nastalo dnem následujícím po stanoveném dni splatnosti, tedy dne 8. 11. 2024. Ve zbývající části žalobu z důvodů výše uvedených zamítl.

15. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama věřitelka a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jejím možnostem) věřitelkou navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 690,80 Kč, přičemž tato částka představuje 75,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 87,54 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 12,46 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 191,78 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud postupoval v souladu s ustanovením § 14b a. t., neboť v daném případě se dle jeho názoru jedná o tzv. formulářovou žalobu, jak ji specifikoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 29. 3. 2012, spisová značka I. ÚS 3923/11 (tento nález je přístupný na www.nalus.usoud.cz).