11 C 142/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 28 620 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 26 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 26 600 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 2 020 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech soudní poplatek za žalobu ve výši 286 Kč, a to na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 28 620 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne [datum].

2. Na výzvu soudu žalobkyně nedoplnila tvrzení ohledně posouzení schopnosti žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl bez nařízení jednání.

5. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Soud provedl důkaz smlouvou o spotřebitelském úvěru, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, evidenční kartou klienta, přehledem splátek a předžalobní upomínkou včetně podacího archu a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:

6. Dne [datum] byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni v 78 týdenních splátkách po 700 Kč včetně souhrnného poplatku ve výši 26 600 Kč splatit, přičemž první splátka měla být uhrazena dne [datum]. Výše zápůjční úrokové sazby činila 63,33 % ročně, RPSN 171,95 %. Podmínky sjednaného úvěru odpovídají údajům uvedeným ve formuláři pro standardní informace. V evidenční kartě klienta je uveden měsíční pravidelný příjem žalovaného ve výši 19 312 Kč, jeho životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum 4 360 Kč a nebankovní závazky ve výši 1 050 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni z titulu poskytnutého úvěru celkem částku 25 980 Kč (zjištěno z přehledu splátek). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzýván k úhradě dluhu, předžalobní upomínka ze dne [datum] byla podána k odeslání na poštu téhož dne.

7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Dle § 419 občanského zákoníku spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

10. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále též jen„ ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet týdenními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně úroků a poplatků. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, celkem uhradil částku ve výši 25 980 Kč.

22. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku), podrobil soud smluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

23. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že RPSN činí více jak 171 %, výše souhrnného poplatku dosahuje 95 % poskytnuté částky, přičemž úrok z úvěru činí 63,33 % p.a., žalobkyně má právo na zesplatnění dluhu (včetně poplatků) v případě nezaplacení i jedné jednotlivé splátky v dodatečné lhůtě 30 dnů, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele označit jako zjevně nespravedlivou a v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou významnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

24. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše poplatků za zpracování a doručení úvěru, za hotovostní inkaso splátek) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto ohledu by právo na shora uvedené poplatky nemohlo požívat právní ochrany.

25. Soud se dále zabýval zkoumáním splnění povinností věřitele dle § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. S ohledem na to, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, měla žalobkyně povinnost před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se přitom posuzuje zejména jeho schopnost splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů; hodnota majetku se přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Pouze v případě, že by z výsledku takového posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, mohla žalobkyně spotřebitelský úvěr poskytnout (srov. § 75 a § 86 odst. 1 a 2 ZoSÚ).

26. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy sice zjistila měsíční příjem žalovaného ve výši 19 312 Kč, nedoložila však, zda a jakým způsobem tento příjem ověřovala (ačkoliv by se z evidenční karty klienta mohlo podávat, že měla k dispozici výplatní pásky žalovaného za období dvou měsíců). Žalobkyně nezjišťovala řádně individuální výdaje žalovaného, když vycházela z výdajů žalovaného v měsíční výši 10 282 Kč (4 872 Kč na bydlení, 4 360 Kč životní minimum a 1 050 Kč nebankovní závazky). Žalovaná neprověřovala výdaje žalovaného a finanční situaci žalovaného (např. faktický stav peněžních prostředků na jeho bankovním účtu, konečné měsíční zůstatky) a s tím spojenou schopnost splácet daný závazek ve sjednaných splátkách. Jen těžko by tedy bylo možné na základě postupu žalobkyně uzavřít, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalovaného dostačuje pro to, aby žalovaný byl schopen splatit spotřebitelský úvěr, když výdajová složka nebyla ani v základní míře žalobkyní zjištěna, natož ověřena. S ohledem na tyto skutečnosti není relevantní, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného dále vycházela z údajů z insolvenčního rejstříku a ze statistických dat, když za situace nezjištěných a neověřených výdajů žalovaného existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet, a žalobkyně tak spotřebitelský úvěr neměla poskytnout.

27. Soud tak uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovaným nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, porušila povinnosti jí uložené § 86 ZoSÚ, jakož i judikaturou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že nebyly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet. To vše má za následek neplatnost úvěrové smlouvy, a to neplatnost absolutní (srov. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 a § 588 o. z.). Soud přihlédl k absolutní neplatnosti tohoto právního jednání, aniž by se jí žalovaný dovolal, neboť stanovení relativní neplatnosti by v projednávané věci bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, a to při vědomí smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli úvěru z hlediska ekonomické síly. Jelikož je neplatný hlavní závazek, tedy smlouva o úvěru, jsou neplatná i vedlejší ujednání, tj. ujednání o poplatcích.

28. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). K tomu soud pouze dodává, že ačkoliv platby žalovaného směřovaly formálně na úhradu závazku ze smlouvy, je nutné je započíst na závazek žalovaného vydat bezdůvodné obohacení, neboť závazek z neplatné smlouvy neexistuje, a platby je tak nutné započíst na platný závazek žalovaného. Z údajů poskytnutých žalobkyní (viz přehled splátek) vyplývá, že žalovaný na poskytnutý úvěr ve výši 28 000 Kč vrátil částku ve výši 25 980 Kč; proto je povinen vrátit zbylých 2 020 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve předžalobní upomínkou ze dne [datum], a to ve lhůtě do 7 dnů od jejího doručení. Tato výzva byla žalovanému podle podacího archu odeslána dne [datum]. Za pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku, je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy [datum] a dne [datum] započala běžet sedmidenní lhůta pro zaplacení a poslední den lhůty připadl na den [datum]. Ode dne [datum] je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 2 020 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 2 020 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne požadovaného žalobkyní (vázán jejím návrhem v tomto ohledu) ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a souhrnného poplatku včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z této částky, soud ve výroku I. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.

30. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 286 Kč vychází z ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen žalobkyně, přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.

2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1 431 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 1 145Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 286 Kč.