11 C 176/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 20 000 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 1 000 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 5. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 815 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 160 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 1. 2025. Žalobkyně poskytla žalovanému v souladu se smlouvou úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný nedodržel dohodnutý splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 1. 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínky, kde vyzývala žalovaného k úhradě dlužné splátky, avšak marně. Žalobkyně tak přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny a nákladů právního zastoupení. Žalobkyně před podáním žaloby opětovně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 5. 5. 2025, avšak bezúspěšně. Žalovaný neuhradil na jistinu pohledávky ničeho.

2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. 11 C 176/2025-10, k doplnění skutkových tvrzení, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a k označení a předložení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Podáním ze dne 4. 7. 2025 žalobkyně na výzvu soudu podrobně uvedla všechny podklady, ze kterých při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela, tyto soudu předložila a sdělila, které skutečnosti zkoumala, jak postupovala.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní.

4. V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

5. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 5. 1. 2025 soud zjistil, že byla sjednána za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v částce 20 000 Kč. Dle smlouvy o úvěru činil úrok z úvěru částku 60 000 Kč, celkem měl žalovaný zaplatit 80 000 Kč. Celková výše měsíční splátky úvěru bez umoření jistiny byla 5 000 Kč po dobu 12 měsíců s tím, že ke dni poslední splátky 15. 12. 2025 bude uhrazena i celková jistina. Pro případ prodlení žalovaného se splácením dluhu po jeho zesplatnění byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč.

7. Úvěr na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 5. 1. 2025 byl žalovanému poskytnut bezhotovostně dne 6. 1. 2025, a to v částce 20 000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě o úvěru (viz Detail pohybu – Bezhotovostní platba, datum zúčtování 6. 1. 2025).

8. Z přílohy [číslo] ke smlouvě o úvěru nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, má jedno vyživované dítě. K finanční situaci žalovaného je uvedeno, že má průměrně příjmy 33 500 Kč a výdaje 9 000 Kč na bydlení, 3 649 Kč náklady na potraviny a běžné zboží (žalovaný uvedl 5 000 Kč), 83 Kč finanční závazky. Dále je uvedeno, že žalovaný má výdaje na sázky 49 Kč a jeho finanční zůstatek činí 20 219 Kč měsíčně. Podkladem pro analýzu měly být výpisy z účtu. V centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku nemá žalovaný žádný aktivní záznam, stejně tak v registru [příjmení].

9. Z upomínek ze dne 20. 1. 2025 a 5. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného o splnění splátky splatné 15. 1. 2025 (včetně uplatňování poplatků za upomínky 500 Kč a 500 Kč).

10. Z dopisu žalobkyně ze dne 21. 4. 2025, odeslaného téhož dne (viz podací lístek ze dne 21. 4. 2025), obsahujícího zesplatnění úvěru a předžalobní upomínku soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru s informací o celkové výši dluhu v částce 41 860,65 Kč s výzvou k zaplacení do 5. 5. 2025 a upozornila žalovaného na následné podání žaloby pro případ nezaplacení.

11. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

21. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak, ten však byl po celou dobu řízení nečinný).

22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

24. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

26. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ověřila, že žalovaný není veden v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně se však zcela nedostatečně zabývala příjmy i výdaji žalovaného. Příjmy žalovaného nebyly žádným způsobem doloženy (např. výplatními páskami). Žalobkyně soudu nepředložila ani výpisy z účtů za relevantní období před poskytnutím úvěru (ačkoliv tvrdila, že si tyto od žalovaného vyžádala, soudu předložila toliko JSON data, z nichž se však srozumitelně a určitě nepodávají počáteční a konečné měsíční zůstatky na účtu žalovaného ani další relevantní skutečnosti), z nichž by bylo možno posoudit, s jakými finančními prostředky a jakým způsobem skutečně žalovaný hospodařil (nakládal). Co se týče výdajů, tak žalobkyně uvažovala s částkou 9 000 Kč na bydlení, 3 649 Kč náklady na potraviny a běžné zboží (ačkoliv sám žalovaný uvedl 5 000 Kč). Tvrzené výdaje žalovaným pak nikterak neověřovala, nezjišťovala ani formu bydlení žalovaného, ani počet osob v domácnosti. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se nezaměřila na skutečné příjmy a výdaje žalovaného, spokojila se jen s jeho tvrzeným pravidelným měsíčním příjmem a tvrzenými výdaji. To, že žalobkyně vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, hodnoty nalezené z jiných zdrojů a počítala i s konkrétními hodnotami stanovenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky žalobkyně. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele (žalovaného) a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele (žalovaného) a posoudit jeho schopnost splácet. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný.

27. Z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

28. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovanému byla žalobkyní poskytnuta částka 20 000 Kč, na úvěr neuhradil ničeho (jak tvrdila žalobkyně a žalovaný toto tvrzení nerozporoval), přiznal soud žalobkyni částku 20 000 Kč jako vypořádání plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě vyhověl ohledně poskytnuté částky a zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vycházel přitom ze lhůty k plnění (do 5. 5. 2025) podle předžalobní výzvy včetně zesplatnění úvěru ze dne 21. 4. 2025 (kterou považoval za výzvu k plnění dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku), která byla žalovanému odeslána (podána k poštovní přepravě) dne 21. 4. 2025. Ve zbytku uplatněného nároku, tj. co do nákladů na upomínání ve výši 1 000 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě (do 5. 5. 2025) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná (neúspěch spočíval jen v nepatrné části, a to jen co se týče příslušenství), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 815 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 20 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Podaná žaloba je tzv. žalobou formulářovou, neboť je podána na ustáleném vzoru, přičemž žalobkyně se u zdejšího soudu skutkově i právně obdobných nároků již dříve domáhala či domáhá. Předmětem řízení je peněžité plnění, tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, žalobkyni byla zároveň přiznána náhrada nákladů řízení, a tudíž jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení ve výši podle § 14b a. t., tedy ve výši vypočtené shora.

31. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 160 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.