11 C 181/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 35 374 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 22 625 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 625 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 11 319 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 319 Kč od [datum] do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení z částky 22 625 Kč ve výši 11,75 % ročně od [datum] do [datum] a smluvní pokuty ve výši 1 430 Kč.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 102 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 353 Kč České republice na účet Okresního soudu v Karlových Varech číslo účtu: [číslo], [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 35 374 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum] Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 27 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do [datum] (po odkladu splatnosti do [datum]). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 750 Kč a dalších poplatků za sjednané služby 165 Kč a 29 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě zažalované částky.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala pasivní, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne [datum] [číslo] jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky a Sazebník, má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Touto smlouvou žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 27 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr do [datum]. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku za sjednání úvěru ve výši 6 750 Kč a dalších poplatků za zvolené služby dle Sazebníku. B) Dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], bylo žalované přiděleno evidenční číslo případu [číslo] a dne [datum] byl proveden výpočet její úvěruschopnosti. K její osobě bylo zaevidováno, že výše pravidelných měsíčních výdajů žalované na půjčky činí 5 000 Kč, na bydlení 5 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje žalované činí 5 600 Kč. Výše ověřeného čistého příjmu činí 17 300 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uváděná spotřebitelem činí 24 000 Kč. Výpočtem došla žalobkyně k závěru, že rezerva pro výdaje činí 500 Kč, vypočítané minimální výdaje činí 4 955 Kč, disponibilní příjem 9 300 Kč, posouzení úvěruschopnosti vyhodnotila jako úspěšné. C) Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli soud zjistil, že žalobkyně eviduje transakci spočívající v tom, že dne [datum] byla na účet č. [bankovní účet] (uvedený jako č. účtu žalované ve smlouvě o úvěru) poukázána částka 27 000 Kč pod [variabilní symbol]. D) Předžalobní upomínkou ze dne [datum] spolu s poštovním podacím lístkem z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Z dalších listin soud nezjistil pro věc relevantní skutečnosti. F) Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná podle žalobkyně uhradila dne [datum] částku 3 375 Kč za odklad splatnosti úvěru a dne [datum] částku 1 000 Kč, přičemž tuto částku započetla žalobkyně na smluvní pokutu. S ohledem na skutečnost, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila, vzal soud tuto skutečnost za prokázanou.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 27 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila toliko částku v celkové výši 4 375 Kč.

16. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaná se tohoto ujednání nedovolává).

18. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

19. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele (RPSN dle smlouvy činí 1410,33 %, poplatek za sjednání úvěru ve výši 6 750 Kč představuje 25 % jistiny při sjednané krátkodobé 30denní splatnosti úvěru), přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

21. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku. V daném případě co se týče posuzování úvěruschopnosti žalobkyně v žalobě tvrdí, že řádně provedla posouzení úvěruschopnosti žalované. Z žalobkyní předloženého výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že je zde uvedeno, že žalovaná žije ve společné domácnosti s jednou další osobou, dosahuje příjmu 17 300 Kč měsíčně, pravidelné měsíční výdaje dosahují 15 600 (5 000 Kč na půjčky, 5 000 Kč na bydlení, ostatní zbytné výdaje 5 600 Kč) a že žalovaná uvedla výši čistého měsíčního příjmu ve výši 24 000 Kč.

22. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 86 ZOSÚ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. V posuzovaném případě si žalobkyně (věřitel) tvrzení žalované o příjmech ničím neověřila, resp. soudu nepředložila žádné důkazy, ze kterých by žalovanou tvrzené příjmy vyplývaly (např. výplatnice, výpisy z účtu), ačkoliv výši čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem snížila po ověření na částku 17 300 Kč. V případě výdajů žalobkyně uvažovala jenom s tvrzením žalované o měsíčních výdajích 5 000 Kč na půjčky, 5 000 Kč na bydlení, dalších nezbytných výdajích ve výši 0 Kč a ostatních zbytných výdajích 5 600 Kč. Je překvapivé, že žalovaná měla dle tvrzení žalobkyně doložit čistý měsíční příjem 17 300 Kč (ačkoliv sama uvedla příjem 24 000 Kč), tvrdila měsíční výdaje 15 600 Kč, disponibilní příjem žalované je uveden ve výši 9 300 Kč, přitom se žalovaná smlouvou zavázala k vrácení částky 33 944 Kč do jednoho měsíce, tedy logicky nemohla mít dle údajů, z nich žalobkyně vycházela, dostatek prostředků na vrácení. Podle názoru soudu tak žalobkyně nepostupovala s řádnou péčí, informace poskytnuté žalovanou si neověřila z pohledu výdajové stránky doklady třetích subjektů, zejména výpisem z účtu za určité období předcházející poskytnutí úvěru (např. za tři měsíce).

26. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

27. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaná uhradila z titulu této neplatné smlouvy částku v celkové výši 4 375 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 27 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (27 000 Kč – 4 375 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalované se stal splatným na základě předžalobní výzvy, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Předžalobní výzva byla žalované doručena při obvyklém běhu událostí s přihlédnutím k § 573 občanského zákoníku třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum], lhůta k úhradě byla stanovena do tří dnů, žalovaná se tedy dostala do prodlení ode dne [datum]. Od posledně uvedeného data má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 22 625 Kč, ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 102 Kč, přičemž tato částka představuje 27,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,96 % a úspěchu žalované v rozsahu 36,04 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 769 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 35 374 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Podaná žaloba je tzv. žalobou formulářovou, neboť je podána na ustáleném vzoru, přičemž žalobkyně se u zdejšího soudu skutkově i právně obdobných nároků již dříve domáhala či domáhá. Předmětem řízení je peněžité plnění, tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, žalobkyni byla zároveň přiznána náhrada nákladů řízení, a tudíž jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení ve výši podle § 14b a. t., tedy ve výši vypočtené shora.

29. Jelikož soud ve věci nevydal žalobkyní navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil soud žalobkyni doplatek soudního poplatku podle položky 2 odst. 2 ve spojení s položkou 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků. Základ soudního poplatku je tvořen součtem požadovaných plnění v částce vyšší než 20 000 Kč a nepřesahující 40 000 Kč, čemuž odpovídá soudní poplatek ve výši 1 769 Kč, žalobkyně však dosud zaplatila 1 416 Kč. Soud proto žalobkyni vyzval k doplatku ve výši 353 Kč.