11 C 191/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 13 586,96 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 586,96 Kč od 13. 9. 2023 do 9. 6. 2025 a úroku z prodlení ve výši 3 % ročně z částky 13 586,96 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 586,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 586,96 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 579,22 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 13 586,96 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 6. 2023, [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (dále jen„ smlouva o úvěru“).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“).

4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:

5. Smlouvou o úvěru ze dne 5. 6. 2023, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále jako„ původní věřitel“) a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěrový limit ve výši 16 630 Kč, žalovaný měl vrátit částku do 5. 6. 2025 RPSN činila 4 678,99 %, úroková sazba byla sjednána 457,50 % ročně. Pro případ nesplnění této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za SMS upomínku 70 Kč, poplatek za upomínku e-mailem 70 Kč, poplatek za telefonickou upomínku 250 Kč.

6. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že z účtu společnosti [právnická osoba] byla převedena dne 5. 6. 2023 částka 6 000 Kč a dne 6. 6. 2023 částka 10 630 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet], který je uveden ve smlouvě o úvěru.

7. Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2025 (uzavřená mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako postupitelem a společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako postupníkem) a 27. 3. 2025 (uzavřená mezi společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako postupitelem a společností [právnická osoba], IČO [číslo], se sídlem [adresa žalobkyně], jako postupníkem) má soud za prokázané, že pohledávka, jež tvoří předmět tohoto řízení, byla postupně převedena na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 11. 2. 2025, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení předmětné pohledávky žalovanému.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 2. 2025 včetně poštovního podacího lístku má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě 3 dnů.

9. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil z titulu předmětné smlouvy o úvěru ke dni podání žaloby částku 3 043,04 Kč (byla na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že uhradil celou částku či že jeho dluh zanikl jinak; ten však zůstal po celou dobu řízení nečinný).

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku, na základě níž poskytla žalovanému úvěr ve výši 16 630 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradil toliko 3 043,04 Kč. Smlouvami o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původního věřitele za žalovaným postoupena postupně na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

21. Nejprve se soud zabýval platností předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

22. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

23. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. [spisová značka], konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. [spisová značka] pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

24. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně ve svém vyjádření v reakci na výzvu soudu pouze uvedla, že původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného na základě údajů jím sdělených, že úvěruschopnost ověřoval věřitel mimo jiné lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], [příjmení], NRKI a BRKI. Ze strany předchůdce žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházel z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádal si však žádné bližší informace o příjmech a výdajích žalovaného, o jeho finanční situaci (nevyžádal si např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru, nevyžádal si ani doklady o výdajích na bydlení, které tvoří významnou položku na výdajové straně rozpočtu). Předchůdce žalobkyně tedy zkoumal úvěruschopnost žalovaného nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu (ani přes výzvu) nepředložila. Z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

25. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný uhradil 3 043,04 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 16 630 Kč, je povinen dlužnou jistinu ve výši 13 586,96 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 11. 2. 2025, a to ve lhůtě do tří dnů. Tato výzva byla žalovanému podle poštovního podacího lístku odeslána dne 11. 2. 2025. Z pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 5. 6. 2025 a poslední den třídenní lhůty připadl na den 9. 6. 2025. Ode dne 10. 6. 2025 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 13 586,96 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 13 586,96 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 10. 6. 2025 ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadovaných zákonných úroků z prodlení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

26. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spisová značka], soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám původní věřitel a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelem navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 579,22 Kč, přičemž tato částka představuje 58,62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,31 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,69 %; soud přitom vzal v úvahu i žalované příslušenství). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 13 586,96 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., ve znění účinném do 31. 12. 2024, ze dne 11. 5. 2023, z částky 400 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, ze dne 2. 6. 2025 a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., ve znění účinném od 1. 1. 2025, ze dne 13. 6. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 400 Kč ve výši 294 Kč.

28. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.