11 C 238/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 20 000 Kč / úvěr

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 29. 11. 2023. Žalobkyně poskytla žalované v souladu se smlouvou úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná nedodržela dohodnutý splátkový kalendář a dostala se do prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 11. 2024. Žalobkyně zaslala žalované upomínky, kde vyzývala žalovanou k úhradě dlužné splátky, avšak marně. Žalobkyně tak přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve lhůtě do 4. 4. 2025, avšak bezúspěšně. Žalovaná zaplatila na dluh z úvěru celkem částku 36 000 Kč, a to ve dvanácti splátkách po 3 000 Kč.

2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 15. 8. 2025, č. j. [číslo jednací], k doplnění skutkových tvrzení, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a k označení a předložení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Podáním ze dne 21. 8. 2025 žalobkyně na výzvu soudu podrobně uvedla všechny podklady, ze kterých při zkoumání úvěruschopnosti žalované vycházela, tyto soudu předložila a sdělila, které skutečnosti zkoumala, jak postupovala.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala pasivní.

4. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a o. s. ř.

5. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 29. 11. 2023 soud zjistil, že byla sjednána za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v částce 20 000 Kč, z toho částka 20 000 Kč měla být vyplacena na účet žalované č. [bankovní účet]. Úvěr měl být splácen měsíčními splátkami ve výši 3 000 Kč vždy k 15. dni v měsíci, celková částka byla splatná ke dni 15. 11. 2024. Žalovaná měla splatit i úrok ve výši 36 000 Kč (dle smlouvy o úvěru činil úrok z úvěru 15 % měsíčně), celkem tedy měla uhradit částku 56 000 Kč. Pro případ prodlení žalované se splácením dluhu byl ve smlouvě sjednán poplatek za první i druhou upomínku ve výši 500 Kč. Dále bylo sjednáno oprávnění žalobkyně úvěr zesplatnit, pokud nedojde ze strany žalované ani po dvou upomínkách k úhradě celé dlužné částky.

7. Úvěr na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 29. 11. 2023 byl žalované poskytnut bezhotovostně dne 30. 11. 2023, a to v částce 20 000 Kč převodem na její bankovní účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě o úvěru (viz Detail pohybu – Bezhotovostní platba, datum zúčtování 30. 11. 2023).

8. Z přílohy [číslo] ke smlouvě o úvěru nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ vyplývá, že žalovaná uvedla, že je vdaná, má jedno vyživované dítě, že je zaměstnána u zaměstnavatele [právnická osoba] K finanční situaci žalované je uvedeno, že má průměrně příjmy 19 228 Kč měsíčně a výdaje 3 000 Kč na bydlení. Dále je uvedeno, že žalovaná má pravidelné závazky ve výši 2 668 Kč, nemá žádné jednorázové závazky, výdaje na sázky 0 Kč a její finanční zůstatek činí 7 360 Kč měsíčně. Podkladem pro analýzu měly být výpisy z účtu. V registru [příjmení] nemá žalovaná žádný záznam, stejně tak v AML a AML/CFT, v insolvenčním rejstříku a v databází odcizených dokladů. V REPI – registru platebních informací je žalovaná vyhodnocena jako„ vysoce rizikový klient“. Dle interní databáze poskytovatele byla žalovaná úvěrovatelná. Z hlediska skóringu měla žalovaná výsledné skóre„ průměrná bonita“.

9. Z listin předložených žalobkyní vyplývá, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zajistila výpis z obchodního rejstříku tvrzeného zaměstnavatele žalovaného, dále nahlédla do insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, kde žalovaná žádný záznam neměla. Žalobkyně též provedla lustraci v registru [příjmení] s negativním výsledkem a lustraci v registru platebních informací (REPI) s výsledkem„ vysoce rizikový klient“.

10. Z výplatních lístků žalované se podává průměrný čistý měsíční příjem žalované za období srpen až říjen 2023 ve výši cca 21 200 Kč.

11. Z výpisu z účtu žalované č. [bankovní účet] za období srpen až říjen 2023 soud zjistil, že v měsíci srpnu 2023 činil počáteční zůstatek 7 587,57 Kč a konečný stav 3 011,54 Kč, přičemž v tomto měsíci žalovaná čerpala půjčku ve výši 25 000 Kč a spotřebitelský úvěr 3 590 Kč, v měsíci září 2023 činil končený zůstatek částku 2 935,65 Kč, přičemž v tomto měsíci žalovaná čerpala spotřebitelský úvěr 500 Kč, a v měsíci říjnu 2023 konečný zůstatek činil 30,39 Kč.

12. Z upomínek ze dne 20. 11. 2024 a 5. 12. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovanou o splnění splátky splatné 15. 11. 2024 (včetně uplatňování poplatků za upomínky 500 Kč a 500 Kč).

13. Z dopisu žalobkyně ze dne 21. 3. 2025, odeslaného téhož dne (viz podací lístek ze dne 21. 3. 2025), obsahujícího zesplatnění úvěru a předžalobní upomínky soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění úvěru s informací o výši dluhu v částce 25 780 Kč včetně nákladů za právní zastoupení 4 780 Kč s výzvou k zaplacení do 4. 4. 2025 a upozornila žalovanou na následné podání žaloby pro případ nezaplacení.

14. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

15. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

16. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

24. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, přestala splátky splácet (resp. neuhradila poslední splátku, kdy měla být uhrazena jistina 20 000 Kč), nicméně uhradila celkem částku 36 000 Kč.

25. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaná byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

27. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

29. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalované ověřila, že žalovaná není vedena v centrální evidenci exekucí ani v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně se však zcela nedostatečně zabývala výdaji žalované. Žalobkyně uvažovala s žalovanou tvrzenými náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč, což soud považuje za částku podhodnocenou už jen s ohledem na ceny energií. Tyto tvrzené výdaje nikterak neověřovala, nezjišťovala ani formu bydlení žalované, ani počet osob v domácnosti. Z obratů na účtu žalované v období srpna do října 2023 je zřejmé, že konečné měsíční zůstatky byly sice kladné (3 011,54 Kč, 2 935,65 Kč a 20,39 Kč), avšak žalovaná čerpala půjčky či úvěry. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se nezaměřila na výdaje žalované, spokojila se jen s jejím tvrzeným pravidelným měsíčním příjmem ze zaměstnání, který ověřila výpisy z účtu a výplatními lístky. Z předložených výpisů z účtu žalované přitom nevyplývá, že by jí vždy na konci měsíce zůstávala volná finanční rezerva potřebná na případné pokrytí sjednaných splátek úvěru a že by byla schopná po roce uhradit jednorázově částku v celkové výši 20 000 Kč (aniž by se opět zadlužila). S ohledem na stav tohoto účtu tak žalobkyně nemohla v žádném případě poskytnout úvěr s vírou na vysokou pravděpodobnost splacení dluhu. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný.

30. Z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

31. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaná uhradila žalobkyni částku 36 000 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 20 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalovanou poskytnutého (vráceného) plnění přesahuje plnění poskytnuté žalobkyní, soud žalobu v celém rozsahu zamítnul.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když ve věci plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.