11 C 265/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 490 099,52 Kč úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 97 453,99 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6 212,40 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 97 453,99 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,7 % ročně z částky 252 708,69 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,7 % ročně z částky 3 725,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 162 103 Kč od 2. 12. 2022 do 19. 12. 2022, částky 118 641,53 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 502,06 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 118 641,53 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,7 % ročně z částky 223 813,23 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 8,7 % ročně z částky 3 299,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 901 Kč od 2. 12. 2022 do 19. 12. 2022, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 162 103 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 162 103 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení a částku 111 901 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 111 901 Kč od 20. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 259 556,99 Kč s příslušenstvím a částky 230 542,53 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že původní věřitelka společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“ či„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovanou dne 16. 7. 2018 smlouvu o úvěru (dále též jen„ úvěrová smlouva z roku 2018“), na základě které původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 300 000 Kč, a dne 6. 6. 2019 smlouvu o úvěru (dále též jen„ úvěrová smlouva z roku 2019“), na základě které původní věřitelka poskytla žalované úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěry splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu se sjednanými úroky a poplatky souvisejícími s poskytnutím úvěru a jeho správou. Úrok z úvěru byl v obou případech sjednán ve výši 8,7 % ročně. Smluvní strany si dále přímo v úvěrových smlouvách sjednaly, že právní předchůdkyně žalobkyně je oprávněna připisovat vyúčtované úroky z úvěru k jistině úvěru vždy k poslednímu dni každého kalendářního měsíce, při doplacení úvěru a při uplatnění práva na okamžité splacení úvěru. Žalovaná sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácela řádně a včas, a to v případě obou úvěrových smluv. Při prodlení s placením splátky úvěru či jakéhokoliv jejího peněžitého závazku ze smlouvy byla původní věřitelka oprávněna prohlásit úvěr za okamžitě splatný. V důsledku trvajícího porušování smluvních povinností původní věřitelka využila svého práva a rozhodla o zesplatnění (obou) úvěrů, a to k datu 1. 10. 2022. Pohledávky za žalovanou vyplývající z výše uvedených úvěrových smluv byly ze strany původní věřitelky postoupeny žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno. Z titulu úvěrové smlouvy z roku 2018 požaduje žalobkyně po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 227 112,53 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 223 813,23 Kč a připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 3 299,30 Kč, úroku z prodlení ve výši 5 502,06 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatků ve výši 3 430 Kč. Dále požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 3 299,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 223 813,23 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z částky ve výši 230 542,53 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 227 112,53 Kč a poplatků ve výši 3 430 Kč, od 2. 12. 2022 do zaplacení. Z titulu úvěrové smlouvy z roku 2019 požaduje žalobkyně po žalované zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 256 433,99 Kč, tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 252 708,69 Kč a připsanými neuhrazenými úroky z úvěru ve výši 3 725,30 Kč, úroků z prodlení ve výši 6 212,40 Kč, kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky a poplatků ve výši 3 123 Kč. Dále požaduje zaplacení úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z připsaných neuhrazených úroků z úvěru 3 725,30 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, úroků z úvěru ve výši 8,7 % p.a. z dlužné jistiny úvěru ve výši 252 708,69 Kč od 2. 12. 2022 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení v zákonné výši 15 % p.a. z částky ve výši 259 556,99 Kč, sestávající se z dlužné jistiny úvěru ve výši 256 433,99 Kč a poplatků ve výši 3 123 Kč, od 2. 12. 2022 do zaplacení. Žalobkyně dále na výzvu soudu tvrdila, že původní věřitelka v obou případech s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalované, které získala při zpracování žádosti žalované o poskytnutí úvěru, kdy byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla v žádosti o poskytnutí úvěru, dále s ohledem na výši jejího měsíčního příjmu a výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně (v případě obou úvěrových smluv) k názoru, že schopnost žalované splácet předmětný úvěr (úvěry) je dostatečná. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že na pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 16. 7. 2018 žalovaná uhradila ve splátkách celkem částku 188 099 Kč a na pohledávku z úvěrové smlouvy ze dne 6. 6. 2019 žalovaná uhradila ve splátkách celkem částku 137 897 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu byla procesně nečinná, k ústnímu jednání konaném dne 3. 9. 2025 se bez omluvy nedostavila, soud proto projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“). Pro úplnost zde soud uvádí, že žalované doručoval žalobu i soudní písemnosti včetně předvolání k jednání na adresu trvalého pobytu v ČR uvedenou v ISZR (žalovaná je v ČR hlášena jako občanka EU s trvalým pobytem na adrese [adresa žalované]), i když bylo v průběhu řízení (když původně žalovaná neprocházela lustrací v ISZR, avšak následně lustrací prošla) soudem zjištěno, že se žalovaná v době řízení zdržovala i na zjištěné adrese v Bulharsku, když postupoval v souladu s ustanovením § 46b písm. a) o. s. ř. Právní úprava obecné adresy pro doručování fyzické osobě (nepodnikající) je založena na tom, že osoby s trvalým pobytem na území ČR nebo jiným pobytem na území ČR (cizinci) takovou adresu mít musí a je jejich odpovědností, aby to byla adresa, na které je lze zastihnout, popřípadě jsou zde jinak schopni se s obsahem písemnosti seznámit, i když se zde nezdržují. Právní úprava doručování písemností vychází ze zásady, že každý si má střežit svá práva. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. [spisová značka]).

3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, jelikož žalovaná je bulharskou státní příslušnicí. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci.

4. Podle § 2 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém, se tento zákon použije v mezích ustanovení vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie.

5. Podle článku 4 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“), nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

6. Podle článku 17 odst. 1 oddílu 4 nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

7. Podle článku 18 odst. 2 oddílu 4 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.

8. Dle článku 19 oddílu 4 nařízení Brusel I bis od ustanovení oddílu 4 (Příslušnost u spotřebitelských smluv) je možné se odchýlit pouze dohodou: 1) uzavřenou po vzniku sporu; 2) umožňující spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů než těch, které jsou uvedeny v tomto oddíle, nebo 3) uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem, kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě, jestliže tato dohoda zakládá příslušnost soudů tohoto členského státu, ledaže by taková dohoda nebyla podle práva tohoto členského státu přípustná.

9. Podle článku 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo.

10. Podle § 80 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§ 80 odst. 2 o. z.).

11. Lustrací žalované v ISZR bylo zjištěno, že žalovaná na území České republiky má hlášen trvalý pobyt na adrese [adresa žalované]. Soud v průběhu řízení sice zjistil, že se žalovaná v době po podání žaloby zdržovala (i) v Bulharsku, nicméně na základě tohoto zjištění není možno uzavřít, že by žalovaná v době podání žaloby měla v Bulharsku i své skutečné bydliště. Soudu se tak nepodařilo zjistit, kde měla žalovaná v době podání žaloby skutečné bydliště, kde se zdržovala s úmyslem se zde zdržovat trvale, zda v České republice, v Bulharsku či v jiném státě. Nicméně žádné indicie o tom, že by žalovaná neměla v době podání žaloby skutečné bydliště v některé zemi Evropské unie, soud neshledal.

12. Podle žalobkyní předložených listin byla žalovaná smluvní stranou předmětných spotřebitelských smluv o úvěru, ve kterých sdělila právní předchůdkyni žalobkyně trvalou i kontaktní adresu v České republice na adrese [adresa žalované]. V žádostech o úvěr uvedla, že je od 25. 4. 2014 zaměstnána u společnosti [právnická osoba], a to na dobu neurčitou. V době uzavření smluv tak měla žalovaná ve smyslu § 80 o. z. své bydliště v České republice, smlouvy uzavřela jako spotřebitelka, neplyne z nich, že by byly uzavřena pro účel, který by se týkal její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Na území České republiky právní předchůdkyně žalobkyně (původní věřitelka) provozovala podnikatelskou činnost, do jejíhož rozsahu smlouva spadá.

13. Pravomoc českých soudů je v dané věci dána na základě sjednané prorogační dohody obsažené v čl. 9 předmětných úvěrových smluv i ve Všeobecných obchodních podmínkách původní věřitelky (kde si strany v případě řešení sporů soudní cestou dohodly pravomoc soudů České republiky), a to v souladu s čl. 19, 25 nařízení Brusel I bis (v dané věci spotřebitel a jeho smluvní partner měli v době uzavření smlouvy bydliště či obvyklý pobyt, resp. sídlo, v témže členském státě a prorogační dohoda zakládá mezinárodní příslušnost tohoto členského státu).

14. Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I). Pro úplnost soud dodává, že aplikace českého práva byla stanovena i ve Všeobecných obchodních podmínkách původního věřitele.

15. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

16. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou došlo dne 16. 7. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru ve výši 300 000 Kč, přičemž součástí této smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník původní věřitelky, přičemž dohodnutá úroková sazba činila 8,7 % ročně, RPSN 9,47 % ročně, měsíční pravidelné splátky činily 4 056 Kč se splatností vždy v 20. den každého kalendářního měsíce (ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 7. 2018 včetně všeobecných obchodních podmínek původní věřitelky). V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu, počet členů domácnosti 1, pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání činí 20 041 Kč, přičemž tento údaj doložila sporožirovým účtem bez potvrzení o příjmu. Ohledně výdajů udala 0 Kč na splátky, 1 000 Kč na nájem (z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 16. 7. 2018). Věřitelka výdaje stanovila na základě svého interního systému částkou 5 402 Kč, vyhodnotila, že příjem žalované byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů (z Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 16. 7. 2018). Výpisy z účtů žalované za měsíce leden 2018 až červen 2018 vzal soud za prokázáno, že žalovaná 6 měsíců před poskytnutím úvěru pobírala měsíční mzdu v průměrné výši cca 20 650 Kč. Z výpisu z účtu není patrno, jaké úhrady prováděla žalovaná zejména ve spojení s bydlením a úhradami energií (viz výpisy z účtu žalované č. [bankovní účet]). Přehled čerpání úvěru (původní věřitelka poskytla žalované dne 16. 7. 2018 úvěr ve výši 300 000 Kč) a jeho splácení je pak patrný z podkladů pro soudní řízení k úvěrovému účtu [číslo] vedenému na jméno žalované a uvedenému ve smlouvě o úvěru ze dne 16. 7. 2018. Dopisem ze dne 30. 8. 2022 byla žalovaná vyzvána původní věřitelkou k úhradě dluhu ve výši 14 940 Kč nejpozději do 1. 10. 2022 s tím, že v případě neuhrazení v daném termínu bude požadováno okamžité splacení celého úvěru ve výši 223 427 Kč (viz poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 30. 8. 2022 k úvěrovému účtu [číslo]). Dopisem ze dne 1. 10. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně předmětnou úvěrovou pohledávku zesplatnila ode dne 1. 10. 2022, když k tomuto datu žalovaná dlužila celkovou částku 227 244 Kč (viz rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 10. 2022 k úvěrovému účtu [číslo]). Žalovaná na poskytnutý úvěr zaplatila dle tvrzení žalobkyně celkem částku 188 099 Kč.

17. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou došlo dne 6. 6. 2019 k uzavření smlouvy o úvěru ve výši 300 000 Kč, přičemž součástí této smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník původní věřitelky, přičemž dohodnutá úroková sazba činila 8,7 % ročně, RPSN 9,47 % ročně, měsíční pravidelné splátky činily 4 056 Kč se splatností vždy v 20. den každého kalendářního měsíce (ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 6. 2019 včetně všeobecných obchodních podmínek původní věřitelky). V žádosti o poskytnutí úvěrového produktu žalovaná uvedla, že je rozvedená, bydlí v nájmu, počet členů domácnosti 1, pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání činí 20 873 Kč, přičemž tento údaj nedoložila. Ohledně výdajů udala 0 Kč na splátky, 1 000 Kč na nájem (z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 6. 6. 2019). Věřitelka výdaje stanovila na základě svého interního systému částkou 5 452 Kč, vyhodnotila, že příjem žalované byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, při novém splátkovém zatížení 8 112 Kč zbylo žalované 12 761 Kč na pokrytí jejích životních nákladů (z Posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 6. 6. 2019). Výpisy z účtů žalované za měsíce leden 2018 až únor 2019 vzal soud za prokázáno, že žalovaná pobírala v tomto období měsíční mzdu v průměrné výši cca 20 000 Kč. Z výpisu z účtu žalované není patrno, jaké úhrady prováděla žalovaná zejména ve spojení s bydlením a úhradami energií (viz výpisy z účtu žalované č. [bankovní účet]). Přehled čerpání úvěru (původní věřitelka poskytla žalované dne 6. 6. 2019 úvěr ve výši 300 000 Kč) a jeho splácení je pak patrný z podkladů pro soudní řízení k úvěrovému účtu [číslo] vedenému na jméno žalované a uvedenému ve smlouvě o úvěru ze dne 6. 6. 2019. Dopisem ze dne 30. 8. 2022 byla žalovaná vyzvána původní věřitelkou k úhradě dluhu ve výši 14 757 Kč nejpozději do 1. 10. 2022 s tím, že v případě neuhrazení v daném termínu bude požadováno okamžité splacení celého úvěru ve výši 251 728 Kč (viz poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 30. 8. 2022 k úvěrovému účtu [číslo]). Dopisem ze dne 1. 10. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně předmětnou úvěrovou pohledávku zesplatnila ode dne 1. 10. 2022, když k tomuto datu žalovaná dlužila celkovou částku 255 832 Kč (viz rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 1. 10. 2022 k úvěrovému účtu [číslo]). Žalovaná na poskytnutý úvěr dle tvrzení žalobkyně zaplatila celkem částku 137 897 Kč.

18. Pohledávky z předmětných úvěrových smluv byly postoupeny na žalobkyni, postoupení bylo žalované původní věřitelkou oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2022, seznamu postoupených pohledávek k 1. 12. 2022, dohody o úplatě ze dne 30. 11 2022, potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 2. 12. 2022 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2022 včetně poštovního podacího lístku ze dne 13. 12. 2022).

19. Předžalobní výzvou ze dne 20. 3. 2023 byla žalovaná vyzvána k úhradě pohledávky v celkové výši 536 810,08 Kč nejpozději do 30. 3. 2023. Zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 21. 3. 2023 (viz předžalobní upomínka ze dne 20. 3. 2023 včetně poštovního podacího lístku ze dne 21. 3. 2023).

20. Další žalobkyní označené a předložené důkazy soud neprováděl s ohledem na níže vyslovený právní názor, a to z důvodu nadbytečnosti.

21. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

22. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

23. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

24. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

25. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

26. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

27. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

28. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrových smluv (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“ či„ ZoSÚ“), je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

29. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

30. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

31. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

33. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

34. Dle § 1968 věty prvé o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

35. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. V předmětné věci má soud za to, že žaloba je částečně důvodná. Žalobkyně v řízení prokázala svou aktivní legitimaci, dále bylo v řízení prokázáno, že dne 16. 7. 2018 a dne 6. 6. 2019 byly mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], a žalovanou uzavřeny smlouvy o úvěru. Na základě těchto smluv byla žalované poskytnuta částka ve výši 300 000 Kč (smlouva ze dne 16. 7. 2018) a částka ve výši 300 000 Kč (smlouva ze dne 6. 6. 2019). Předmětné smlouvy jsou smlouvami spotřebitelskými, byly uzavřeny ve smyslu § 1810 a násl. občanského zákoníku, přičemž povinností právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smluv bylo zkoumat a řádně posoudit schopnost spotřebitele (žalované) splácet spotřebitelský úvěr.

37. Obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je namístě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky spotřebitele) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany původní věřitelky jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované). Povinnost věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet sjednávaný úvěr je v zákoně stanovena nikoliv pouze na ochranu zadlužujícího se spotřebitele, ale současně též na ochranu dotčeného věřitele (v jehož prospěch je, aby spotřebitel, jenž se vůči němu úvěrově zavazuje, byl skutečně schopen svým závazkům dostát), i na ochranu všech dalších (i potenciálních) věřitelů dotčeného dlužníka, u nichž by řádné splácení jejich pohledávek daným spotřebitelem v případě jeho předlužení (další závazky), mohlo být ohroženo.

38. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost nejen na základě informací získaných od spotřebitele, ale tyto informace si náležitě ověřit a posoudit. Původní věřitelka řádně zkoumala před uzavřením smluv příjmy žalované, jejichž výše se pohybovala v průměru kolem částky 21 000 Kč měsíčně a tato byla ověřena výpisy z účtu žalované. Na druhé straně se původní věřitelka řádně nezabývala výdaji žalované, přičemž pro právní předchůdkyni žalobkyně mělo být alarmující již ta skutečnost, že žalovaná ve své žádosti uvedla, že nemá žádné výdaje kromě 1 000 Kč na nájem. Soud má za to, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti na straně žalované. Žádné relevantní listiny k výdajům žalované nebyly soudu doloženy. Právní předchůdkyně žalobkyně si žádným způsobem neověřila ani výdaje na bydlení (nepředložila např. nájemní smlouvu, platby SIPO atd.), které představují nejvyšší položku rodinného rozpočtu. Jestliže se věřitelka ([právnická osoba]) před uzavřením smlouvy o úvěru spokojila s prohlášením žalované (spotřebitele), že její měsíční výdaje činí 0 Kč a nájemné ve výši 1 000 Kč, aniž by si obstarala další konkrétní informace o jiných obligatorních výdajích, a pro potřeby poskytnutí úvěru výdaje stanovila jen na základě svého interního systému částkou 5 402 Kč, resp. 5 452 Kč (kromě u druhé úvěrové smlouvy zjištěné povinnosti splácet předchozí úvěr [právnická osoba], měsíčně částkou 4 056 Kč), nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí a řádně. Stanovení výdajů, které neodrážejí konkrétní situaci spotřebitele a nejsou přezkoumatelné, nelze akceptovat. Je vyloučeno redukovat posouzení úvěruschopnosti na statisticky zprůměrované modely; ty mohou sloužit jen k ověření reálnosti údajů týkajících se výdajových položek poskytnutých spotřebitelem. Vždy je proto nezbytné individuálně zhodnotit situaci konkrétního spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Úvěr má být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele. To nepochybně právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila.

39. S ohledem na uvedené má soud za to, že předmětné úvěrové smlouvy jsou neplatné ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb., přičemž se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku) Nárok žalobkyně byl pak přiznán v souladu s ustanovením § 2991 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení, když žalovaná za dobu trvání smluvních vztahů čerpala celkem částku 600 000 Kč (2 x 300 000 Kč), uhradila 188 099 Kč (na úvěrovou smlouvu z roku 2018) a 137 897 Kč (na úvěrovou smlouvu z roku 2019) a výše bezdůvodného obohacení, které je povinna uhradit, činí 111 901 Kč (na základě úvěrové smlouvy z roku 2018) a 162 103 Kč (na základě úvěrové smlouvy z roku 2019). Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužných částek 111 901 Kč a 162 103 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až za období po 19. 12. 2022, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vrácení dlužných částek oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2022. Výzva byla žalované odeslána dne 13. 12. 2022, a s ohledem na běžný chod věcí s přihlédnutím k ustanovení § 573 o. z. má soud za to, že zásilka byla žalované doručena 16. 12. 2022 (pátek), žalovaná měla plnit bez zbytečného odkladu (když ve výzvě nebyla uvedena splatnost), tedy (s ohledem na zúčtování banky) do 19. 12. 2022 (pondělí) a ode dne následujícího (20. 12. 2022) je žalovaná v prodlení (výrok II rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl z důvodu neplatnosti úvěrových smluv, a tím i všech doprovodných ujednání (výrok I).

40. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015, podle kterého soud musí při zvažování poměru úspěchu ve věci zohlednit celý předmět řízení, tedy i příslušenství žalované pohledávky, přičemž k vyčíslení příslušenství pohledávky je rozhodující stav příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku.