11 C 267/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 87 560 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 27 184 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 119,73 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 097,75 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 4 412,34 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 13 600 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 13 600 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, úroku 8 % ročně z částky 17 255,49 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, částky 20 388 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 523,86 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 299,13 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 131,94 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 5 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, úroku 8 % ročně z částky 9 802,30 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, částky 20 388 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 083,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 080,26 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 880,40 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 000 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 1 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, úroku 8 % ročně z částky 7 674,39 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 13 600 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 5 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, částku 1 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 1 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, to vše v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 1 500 Kč splatných vždy do každého 25. dne v příslušném kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení se zaplacením byť jediné splátky.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 331 Kč, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 927 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 40 784 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 28. 11. 2022 uzavřela s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí v hotovosti poskytla částku 20 000 Kč. Žalovaná se společně s jistinou ve výši 20 000 Kč dále zavázala zaplatit úrok v pevné výši 1 014 Kč a úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 770 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč Celkem se tedy zavázala vrátit 37 184 Kč v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 28. 1. 2024. Žalovaná podle žalobkyně uhradila z titulu této smlouvy toliko 6 400 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 388 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 26. 8. 2022 uzavřela s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí v hotovosti poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaná se společně s jistinou ve výši 15 000 Kč dále zavázala zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč a úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč Celkem se tedy zavázala vrátit 27 888 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 26. 10. 2023. Žalovaná podle žalobkyně uhradila z titulu této smlouvy toliko 10 000 Kč. Konečně se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 388 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 21. 6. 2022 uzavřela s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí v hotovosti poskytla částku 15 000 Kč. Žalovaná se společně s jistinou ve výši 15 000 Kč dále zavázala zaplatit úrok v pevné výši 761 Kč a úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 7 350 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 077 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč Celkem se tedy zavázala vrátit 27 888 Kč v 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 21. 8. 2023. Žalovaná podle žalobkyně uhradila z titulu této smlouvy toliko 14 000 Kč. Své pohledávky původní věřitelka postoupila na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dne 17. 7. 2025 žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním doručeným soudu dne 24. 10. 2025, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla a které si původní věřitelka ověřila, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet jednotlivé úvěry je dostatečná. Žalobkyně svá tvrzení doložila žádostmi žalované o úvěr, pracovní smlouvou, výplatními páskami.

3. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že v žádném případě se neměla v úmyslu obohatit, závazky nesplatit. V době, kdy splácela však došlo v jejím životě k tíživé situaci, dostala se do dluhové pasti, v současné době splácí několik dluhů, je jí strhávána i určitá částka ze mzdy. Vzhledem k její životní a finanční situaci není schopna částku uhradit najednou, požádala tedy o uhrazení částky formou splátkového kalendáře s tím, že splátky vyšší než 1 500 Kč by pro ni byly likvidační. Doložila přehled jednotlivých uhrazených splátek úvěrů.

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním:

5. Dne 28. 11. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně s úrokem a poplatky ve výši 17 184 Kč splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 656 Kč RPSN činila 272,44 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (ze smlouvy o úvěru [číslo]). Na základě této smlouvy žalovaná převzala částku ve výši 20 000 Kč a uhradila na ni celkem 6 400 Kč (z transakční historie, přehledu uhrazených splátek). Dále soud zjistil, že zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v den podpisu smlouvy vyplnila s žalovanou (jako žadatelkou) žádost úvěr tak, že odškrtala políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkovala, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu s tím, že bydlí v nájmu, že měsíční příjem činí 21 029 Kč a celkové výdaje jsou ve výši 13 860 Kč (3 000 Kč na bydlení), zbývající volné prostředky představují částku 7 139 Kč (z žádosti o úvěr ze dne 28. 11. 2022). Žalovaná měla uzavřenou pracovní smlouvu dne 17. 6. 2020 na dobu neurčitou, její průměrný měsíční výdělek ze zaměstnání v období květen až červenec 2022 činil cca 22 000 Kč (z pracovní smlouvy, výplatních pásek). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené celkové dlužné částky. Dále dne 26. 8. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně s úrokem a poplatky ve výši 12 888 Kč splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč RPSN činila 272,44 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (ze smlouvy o úvěru [číslo]). Na základě této smlouvy žalovaná převzala částku ve výši 15 000 Kč a uhradila na ni celkem 10 000 Kč (z transakční historie, přehledu uhrazených splátek). Dále soud zjistil, že zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v den podpisu smlouvy vyplnila s žalovanou (jako žadatelkou) žádost úvěr tak, že odškrtala políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkovala, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu s tím, že bydlí v nájmu, že měsíční příjem činí 22 033 Kč a celkové výdaje jsou ve výši 11 898 Kč (3 000 Kč na bydlení), zbývající volné prostředky představují částku 10 135 Kč (z žádosti o úvěr ze dne 26. 8. 2022). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené celkové dlužné částky. Konečně dne 21. 6. 2022 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně s úrokem a poplatky ve výši 12 888 Kč splácet ve 14 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč RPSN činila 272,44 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (ze smlouvy o úvěru [číslo]). Na základě této smlouvy žalovaná převzala částku ve výši 15 000 Kč a uhradila na ni celkem 14 000 Kč (z transakční historie, přehledu uhrazených splátek). Dále soud zjistil, že zástupce právní předchůdkyně žalobkyně v den podpisu smlouvy vyplnila s žalovanou (jako žadatelkou) žádost úvěr tak, že odškrtala políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkovala, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu s tím, že bydlí v nájmu, že měsíční příjem činí 21 431 Kč a celkové výdaje jsou ve výši 9 906 Kč (3 000 Kč na bydlení), zbývající volné prostředky představují částku 11 525 Kč (z žádosti o úvěr ze dne 21. 6. 2022). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, vzniklo právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající neuhrazené celkové dlužné částky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení bylo žalované původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 2. 4. 2025 (ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 včetně seznamů postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky). Dopisem ze dne 17. 7. 2025 vyzvala žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) žalovanou k úhradě dluhů ve lhůtě do 1. 8. 2025, zásilka byla podána na poštu dne 1. 8. 2025.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

7. Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč (smlouva o úvěru [číslo]), 15 000 Kč (smlouva o úvěru [číslo]) a 15 000 Kč (smlouva o úvěru [číslo]). Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila, uhradila toliko částku v celkové výši 6 400 Kč (na smlouvu o úvěru [číslo]), 10 000 Kč (na smlouvu o úvěru [číslo]) a 14 000 Kč (na smlouvu o úvěru [číslo]). Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

16. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistin, nicméně smlouvy a jejich jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

17. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

18. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

19. Soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smluv jako zjevně nespravedlivých (kterým se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzovaných smluv o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi přehledný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (č. l. 11 a č. l. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“). V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy o úvěru jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 20 000 Kč byly sjednány úroky a poplatky v celkové výši 17 184 Kč (86 % jistiny), RPSN činila více jak 270 % (tedy mnohonásobně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dluhu za každý den prodlení. Ze smlouvy [číslo] [číslo] bylo zjištěno, že při úvěru 15 000 Kč byly sjednány úroky a poplatky v celkové výši 12 888 Kč (86 % jistiny), RPSN činila více jak 270 % (tedy mnohonásobně převyšuje obvyklé RPSN ze spotřebitelských úvěrů), a byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dluhu za každý den prodlení. Jednotlivá ujednání posuzovaných smluv přitom nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

21. Dále soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření posuzované smlouvy o úvěru, t. j. zákona č. 257/2016 Sb. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

22. V daném případě žalobkyně tvrdí, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla (v každém jednotlivém případě) s odbornou péčí posouzení úvěruschopnosti žalované. Z žádostí o úvěr soud zjistil, že je zde uvedeno (zakřížkováno), že žalovaná je svobodná, bydlí v nájmu, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu s tím, že měsíční příjem činí 22 033 Kč (žádost o úvěr ze dne 26. 8. 2022), 21 431 Kč (žádost o úvěr ze dne 21. 6. 2022) resp. 21 029 Kč (žádost o úvěr ze dne 28. 11. 2022) a celkové výdaje jsou ve výši 9 906 Kč (žádost o úvěr ze dne 26. 8. 2022), 11 898 Kč (žádost o úvěr ze dne 21. 6. 2022), resp. 13 890 Kč (žádost o úvěr ze dne 28. 11. 2022), přitom 3 000 Kč činí výdaje na bydlení, 4 250 Kč výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady (zbývající částka výdajů činí měsíční splátky stávajících půjček).

23. Podle § 75 zákona [číslo] o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv (dále jen„ ZOSÚ“), poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

24. Podle § 86 ZOSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Dle § 87 ZOSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr (úvěry), byť s odbornou péčí neposoudila její schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr (úvěry) splácet. V posuzovaném případě si původní věřitelka sice ověřila tvrzení žalované o jejím příjmu ze zaměstnání. V případě výdajů však původní věřitelka uvažovala jenom s tvrzením žalované o jejích celkových měsíčních výdajích. Tento údaj však nebyl nijak doložen ani ověřen. Tvrzení, že před uzavřením smlouvy/smluv (při sepisování žádosti o úvěr/úvěry) původní věřitelka zkoumala výdaje žalované z výpisu z bankovního účtu, nijak žalobkyně nedoložila. Přitom lze mít za to, že celkové náklady na bydlení jsou podhodnocené a nevěrohodné. Reálně tak právní předchůdkyně žalobkyně nemohla získat představu o majetkové situaci žalované. Závěr žalobkyně o tom, že je žalovaná schopna dostát svým povinnostem ze smlouvy/smluv tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Nadto soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že (zda) si předchůdkyně žalobkyně obstarala výpisy z veřejně přístupných registrů, případně z jakých registrů si tyto výpisy učinila a k jakým závěrům dospěla. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu žádné listiny soudu nepředložila ani přes výzvu soudu.

28. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzované smlouvy o úvěru za neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 ZOSÚ a smlouvy jsou absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku.

29. Podle neplatných smluv jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatných smluv nárok. Protože žalovaná uhradila z titulu neplatné smlouvy [číslo] částku v celkové výši 6 400 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 20 000 Kč, z titulu neplatné smlouvy [číslo] uhradila částku v celkové výši 10 000 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 15 000 Kč a z titulu neplatné smlouvy [číslo] uhradila částku v celkové výši 14 000 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 15 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatných smluv. Protože výše právní předchůdkyní žalobkyně poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (20 000 Kč - 6 400 Kč, 15 000 Kč - 10 000 Kč a 15 000 Kč - 14 000 Kč), soud žalobě v rozdílech poskytnutých plnění vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznaných částek v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluhy žalované se staly splatnými na základě předžalobní výzvy (tj. ke dni 1. 8. 2025), neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původními smlouvami o úvěru, jež byly soudem zhodnoceny jako neplatné. Od 2. 8. 2025 má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadovaných částek ve výši 13 600 Kč, 5 000 Kč a 1 000 Kč; ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul. Lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. výjimečně delší, a to ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně splatných vždy ke každému 25. dni v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Soud přihlédl k výši přiznané částky, k majetkovým a osobním poměrům žalované, které jí nedovolují uhradit žalobkyni dlužné částky najednou ani prostřednictvím vyšších splátek. Soud tak uložil žalované dlužné částky uhradit ve splátkách, avšak pod ztrátou výhody splátek, tj. nezaplacením jedné splátky se stává splatný celý dluh, což by mělo žalovanou náležitě motivovat k řádnému plnění povinnosti. Pro úplnost soudu dodává, že žalobkyně souhlasila s úhradou žalované částky ve splátkách po 4 000 Kč, což by znamenalo úhradu celé žalované částky (bez úroku z prodlení) za cca dva roky, přiznaná částka by přitom měla být splacena splátkami ve výši 1 500 Kč za celkově kratší dobu (částka 19 600 Kč bez úroku z prodlení za 13 měsíců).

30. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaná proti této lhůtě nikterak neprotestovala, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagovala-li žalovaná nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnila ani svoji námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaná nevznesla ani v rámci předmětného řízení.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jenž byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 331 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 55,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalované v řízení v rozsahu 77,62 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 22,38 %). Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (vyjádření ze dne 18. 11. 2025, účast na jednání 11. 2. 2026).

32. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 927 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků (5 % z částky 87 560 Kč činí 4 378 Kč, žalobkyně uhradila soudní poplatek ve výši 3 451 Kč).