11 C 27/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 33 579,28 Kč / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 22 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 24. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 579,28 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4 581,07 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 22 000 Kč od 4. 5. 2023 do 23. 10. 2023 a úroku ve výši 30 % ročně z částky 22 000 Kč od 24. 4. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 335 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 33 579,28 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 1. 2023, na základě které právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec]) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč, který měl žalovaný spolu se smluvenými úrokem a měsíčním poplatkem za sjednané pojištění vrátit ve formě 42 měsíčních splátek po 1 858 Kč. Žalovaný na úvěr neuhradil (právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni) ničeho. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 a v souladu se společným prohlášením smluvním stran o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2023 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 20. 11. 2023 žalovaný nereagoval.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“).

4. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Dne 27. 1. 2023 právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalovanému v den uzavření smlouvy převodem na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě [číslo] [bankovní účet] poskytnuty finanční prostředky ve výši 22 000 Kč, které se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 83,66 % ročně a poplatky za sjednané pojištění splácet v 42 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 858 Kč RPSN činila 124,51 % Celkem měl žalovaný splatit částku 68 460 Kč. V článku 6.

1. úvěrové smlouvy byla sjednána povinnost žalovaného, ocitne-li se v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Dále byla v čl. 6 úvěrové smlouvy sjednána povinnost žalovaného zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (tj. celá nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru) za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení, jestliže po zesplatnění úvěru žalovaný nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru (zjištěno z předmětné smlouvy o úvěru včetně přílohy [číslo] – Pojištění schopnosti splácet úvěr, z dokladu o vyplacení úvěru). Jelikož žalovaný nesplácel řádně splátky, právní předchůdce žalobkyně úvěr v souladu s čl.

6. úvěrové smlouvy zesplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě částky 28 663,07 Kč (zjištěno z oznámení ze dne 23. 4. 2023, ze smlouvy o úvěru). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávky za žalovaným na žalobkyni (zjištěno ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek včetně příslušné strany přílohy [číslo]). Postoupení bylo žalovanému písemně oznámeno postupníkem v zastoupení postupitele dopisem ze dne 10. 10. 2023, podaným na poštu dne 10. 10. 2023. V tomto dopise byl žalovaný současně vyzván k úhradě dlužné částky 36 837,61 Kč ve lhůtě do 10 dnů po obdržení dopisu (zjištěno z oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání, ze zmocnění žalobkyně k vyrozumívání dlužníka ze dne 29. 6. 2023). Dopisem ze dne 20. 11. 2023 vyzvala žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 5. 12. 2023, zásilka byla podána na poštu dne 20. 11. 2023 (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání). Žalovaný neuhradil na svůj dluh ničeho (bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal opak).

5. Skutková zjištění popsaná shora pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle § 1813 odst. 1 občanského zákoníku zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Dle § 1815 občanského zákoníku ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, neuhradil ničeho ani právnímu předchůdci žalobkyně ani žalobkyni. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.

18. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu o úvěru a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

19. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice“). Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Nicméně smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

20. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ např. v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)).

26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“.

21. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. V této souvislosti soud akcentuje, že k ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a to nejen v podobě rozhodčích nálezů, ale dokonce i v podobě rozhodnutí soudů. K tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů, ale také judikaturu Ústavního soudu včetně změny v judikatuře tohoto soudu; v tomto rozhodnutí Ústavní soud shrnuje, mimo jiné:„ Z ustálené judikatury Ústavního soudu tak plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu… Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.“ V rozhodnutích uvedených na začátku tohoto odstavce odůvodnění Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

22. Citovanými názory Ústavního soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva o úvěru je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, když ze smlouvy bylo zjištěno, že při úvěru 22 000 Kč byly sjednány úroky ve výši 83,66 % ročně, celková splacená částka měla činit 68 460 Kč (více jak 310 % jistiny), dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů a smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru (tj. celá nezaplacená jistina úvěru a veškeré nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru) za každý den prodlení po zesplatnění. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

23. S ohledem na závěr vyslovený shora se již soud nezabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně postupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, zda tedy řádně s veškerou potřebnou péčí posuzoval úvěruschopnost žalovaného.

24. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný neuhradil z titulu této neplatné smlouvy ničeho, ale byly mu poskytnuty finanční prostředky ve výši 22 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Soud tedy žalobě vyhověl co do částky ve výši 22 000 Kč. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě oznámení o postoupení pohledávky, když součástí tohoto dopisu byla výzva k úhradě dlužné částky (tj. ke dni 23. 10. 2023), neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Od 24. 10. 2023 má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 22 000 Kč. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.

25. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl rozdíl v úspěchu obou účastníků nepatrný (když soud vzal v úvahu i žalované příslušenství), proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá na jejich náhradu právo.

26. Povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 335 Kč za žalobu byla žalobkyni uložena dle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v souladu s položkou 2. 2. a 1. 1. b) Sazebníku soudních poplatků (soudní poplatek ve výši 5 % činí v daném případě 1 679 Kč, žalobkyně dosud zaplatila 1 344 Kč, nedoplatek tak činí 335 Kč).