11 C 275/2021

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudkyní Mgr. Blankou Magliovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou údaje o zástupci pro vydání věci + 746 000 Kč

I. Návrh žalobce, aby soud určil, že je žalovaný povinen vydat žalobci vozidlo tovární značky Mercedes Benz, anonymizována dvě slova, typ anonymizována dvě slova anonymizováno, příjmení: anonymizováno, včetně dokladů k vozidlu, dvou kusů klíčů a obvyklého příslušenství, in eventum na zaplacení částky 746.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,7 % ročně od 4. 9. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 147.559,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na náhradě nákladů řízení částku 2.034 Kč na účet číslo pod variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16. 9. 2021 domáhá po žalovaném vydání vozidla tovární značky Mercedes anonymizováno 6 slov, VIN kód coby jeho vlastník s následujícím odůvodněním. Na základě komisionářské smlouvy o prodeji vozidla ze dne 9. 1. 2013 svěřil žalobce toto vozidlo společnosti právnická osoba, která - aniž by k tomu byla oprávněna - uzavřela dne 10. 3. 2013 kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla se žalovaným, jemuž je téhož dne předala. Žalovaný jako podnikatel v oblasti motorových vozidel přitom musel vzhledem ke všem okolnostem (včetně např. svého výslechu v rámci trestního řízení vedeného proti osobám činným ve společnosti právnická osoba) vědět, že se nemohl stát vlastníkem vozidla, když společnost právnická osoba nebyla oprávněna s vozidlem tímto způsobem disponovat, a je proto je povinen vozidlo, případně cenu ve výši 746 000 Kč, za niž mu bylo vozidlo prodáno, vydat žalobci. O neplatném převodu vozidla bylo Městským soudem v Praze sp. zn. 4 T 7/2016 vedeno trestní řízení. V rámci tohoto řízení byl žalovaný vyslechnut, nejpozději při tomto výslechu se musel dozvědět, že mu vozidlo prodal neoprávněný subjekt.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil s tím, že mu komisionářská smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností právnická osoba nebyla známa a její existenci neměl ani možnost zjistit. Vozidlo vyhledal na základě inzerátu na internetové stránce webová adresa, jako prodejce byla uvedena společnost právnická osoba, u níž žalobce vozidlo jako dovozové dne 12. 3. 2021 zakoupil. Společně s vozidlem mu byl předán technický průkaz. Žalovaný zjišťoval, jaký je stav vozidla a prostřednictvím lustrace příjmení kódu, zda vozidlo nebylo odcizeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o autosalon, kde byla nabízena pouze luxusní vozidla, a též vzhledem k tomu, že se jednalo o akciovou společnost, nepochyboval žalovaný o oprávnění tohoto prodejce nakládat s předmětným vozidlem. S jednatelem této společnosti panem příjmení následně řešil skryté vady vozidla, domluvená kompenzace ve výši 50 000 Kč mu však již nebyla s ohledem na insolvenci této společnosti a probíhající trestní řízení, při němž byl vyslýchán jako svědek, vyplacena. Vozidlo zakoupil jako spotřebitel.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce vyzval žalovaného dne 27. 7. 2021 k vydání vozidla tovární značky Mercedes třídy G, typ 400 CDi 463, VIN kód (dále jen„ předmětné vozidlo“).

4. Mezi účastníky je sporné, zda byl žalobce vlastníkem předmětného vozidla, zda společnost právnická osoba byla oprávněna jednat za žalobce v souvislosti s prodejem předmětného vozidla tovární značky Mercedes anonymizováno 6 slov, VIN kód, zda žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl, nebo vědět měl a mohl, že společnost právnická osoba není oprávněna nakládat s předmětným vozidlem a zda je předmětné vozidlo stále v držení žalovaného.

5. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce na základě kupní smlouvy z 16. 10. 2012 zakoupil téhož dne v SRN po vykonání zkušební jízdy vozidlo tovární značky Mercedes anonymizováno 6 slov, VIN kód od předchozího vlastníka anonymizováno; vozidlo mu bylo předáno společně s velkým a malým technickým průkazem a jedním kusem klíčů (zjištěno z kupní smlouvy a potvrzeno výslechem svědkyně příjmení). První registrace vozidla v České republice byla dne 4. 1. 2013, téhož dne proběhla též STK vozidla (zjištěno z velkého technického průkazu předmětného vozidla). Dne 5. 1. 2013 nechal žalobce vozidlo pojistit (zjištěno z pojistné smlouvy uzavřené mezi žalobcem a právnická osoba a z dokladu o pojištění vozidla) a následně je předal společnosti právnická osoba, která měla na základě komisionářské smlouvy ze dne 9. 1. 2013 coby komisionář předmětný automobil vlastním jménem a na účet komitenta prodat s tím, že vozidlo zůstal až do svého prodeje zákazníkovi a úplné úhrady kupní ceny ve vlastnictví komitenta (zjištěno z komisionářské smlouvy z 9. 1. 2013). Společnost anonymizována dvě slova předmětné vozidlo inzerovala jako dealer mimo jiné na internetové stránce webová adresa (zjištěno z inzerátu vytištěného žalovaným dne 11. 3. 2013 a potvrzeno výslechem svědka příjmení). Žalovaný vozidlo od společnosti právnická osoba zakoupil dne 12. 3. 2013 za 720 500 Kč, smluvní vztah mezi těmito dvě subjekty byl v preambuli smlouvy a jejím článku VIII. podřízen dle § 409 a následujících zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku (zjištěno z kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2013. Žalovanému byla zapůjčena k převozu převozní značka společnosti právnická osoba (zjištěno z převozní značky ze dne 12. 3. 2013), od 13. 3. 2018 do 10. 8. 2018, kdy vozidlo bylo odhlášeno a vyvezeno do ciziny, byl žalovaný zapsán jako vlastník předmětného vozidla (zjištěno z vyjádření Magistrátu města Karlovy Vary z 28. 1. 2022). právnická osoba získávala automobily k prodeji obecně třemi způsoby nákupu a prodeje, a to uzavřením komisionářské smlouvy, výkupem (v případě neznámých lidí) a ponecháním automobilu do prodeje s následným vystavením faktury (pro známé). Smluvní dokumentace nebyla vždy v pořádku, komisionářské smlouvy bývaly měněny např. co do sjednané ceny, a to s ohledem na výši ceny, za niž se podařilo vozidlo prodat, či podepisovány až po uzavření smlouvy kupní (vše zjištěno z výpovědi svědka příjmení, jednoho z akcionářů společnosti právnická osoba a zároveň jejího zaměstnance, potvrzeno výpovědí svědka příjmení, nejprve předsedy představenstva a od roku 2012 či 2013 zaměstnance společnosti právnická osoba). Při vyhotovování smluv, ať již komisionářských či výkupních, se používal vzor uložený v počítači a podle konkrétního případu se zde měnila jména, částky, příp. další údaje podle představ zákazníků. (zjištěno z výslechu svědka příjmení). Když byl zájemci o nákup automobilu předložen čistopis, nebyl informován o tom, že společnost právnická osoba není vlastníkem vozidla. právnická osoba vozidla inzerovala jako jejich prodejce, což bylo uvedeno i na všech dokumentech. U známých bylo běžné, že se vozidlo prodalo dříve, než byla uzavřena výkupní smlouva (vše zjištěno z výpovědi svědka příjmení). Žalobce již u této společnosti jeden automobil prodával, se svědkem příjmení měli nadstandardní vztahy (např. společná večeře). Někdy na přelomu let 2012 a 2013 dovezl žalobce předmětný automobil včetně tzv. čistého technického průkazu, což bývá běžná praxe, když někdo doveze automobil z ciziny. S ohledem na důvěru k žalobci nezkoumali podrobněji otázku vlastnictví k předmětnému vozidlu a spokojili se s čistopisem. Vozidlo prodávali jako vlastní, neboť měli za to, že kupní smlouvy se žalobcem bude později uzavřena (zjištěno z výpovědi svědka příjmení); Žalovaný vozidlo koupil jako fyzická osoba na základě inzerátu na stránce webová adresa na provozovně společnosti právnická osoba, kde si vozidlo prohlédl a vyzkoušel. Vozidlo bylo bez poznávacích značek, technický průkaz byl ve formě čistopisu. Vlastnictví Mercedesu anonymizováno blíže neověřoval, měl za to, že je z Německa, když bylo inzerováno na webu webová adresa a dále se domníval, společnost právnická osoba vozidla i dováží. Jeho představa byla utvrzena i čistopisem technického průkazu, z něhož bylo zřejmé, že vozidlo prošlo českými úřady. Na protiúčet zde nabídl své vozidlo a rozdíl doplatil kreditní kartou (vše zjištěno z účastnické výpovědi žalovaného). Při jednání nebylo vůbec zmíněno, že by vozidlo patřilo někomu jinému než společnosti právnická osoba (zjištěno z účastnické výpovědi žalovaného, potvrzeno svědkem příjmení), proto se žalobce po historii vozidla nepídil. příjmení příjmení nechal prověřit, není-li vozidlo kradené; následně je pojistil (vše zjištěno z účastnické výpovědi). Poté, co u vozidla byly zjištěny skryté vady, jednal o možném odstoupení či požadované kompenzaci se svědkem příjmení, ani při tomto jednání však nebylo uvedeno, že by vozidlo patřilo někomu jinému. (zjištěno z výslechu svědka příjmení i účastnické výpovědi). Z výpovědí svědků příjmení a příjmení bylo dále zjištěno, že žalobci byla společností právnická osoba v hotovosti vyplacena polovina ceny vozidla, což v trestním řízení zatajil. Vyplacení určité finanční částky (90.000 Kč) potvrdila též svědkyně příjmení. Dne 27. 7. 2021 vyzval žalobce žalovaného k vydání předmětné vozidla. Soud tedy považuje za prokázané, že žalovaný při nákupu předmětného vozidla vzhledem ke všem okolnostem (nákup vozidla od akciové společnosti v „ luxusním autosalonu v obec“, úspěšná lustrace dle příjmení kódu, čistopis technického průkazu u vozidla dovezeného z Německa, které dosud nebylo v ČR registrováno, vystupování společnosti právnická osoba jakožto vlastníka včetně následného jednání při zjištění vady na vozidle) nevěděl či vědět nemohl, že společnost právnická osoba není vlastníkem či osobou oprávněnou s automobilem nakládat.

6. Soud k důkazu neprovedl důkazy navržené žalobcem při jednání dne 5. 4. 2022 k prokázání tvrzení, že žalobce byl vlastníkem předmětného vozidla, neboť tuto skutečnost považoval za dostatečně prokázanou kupní smlouvou z 16. 10. 2022. Dále k důkazu neprovedl žalobcem navrhovaný znalecký posudek k určení obvyklé ceny předmětného vozidla, a to pro jeho nadbytečnost. Pokud totiž dospěl soud k závěru, že žalovaný není – s ohledem na dále uvedené právní hodnocení povinen vydat předmětné vozidlo, nebylo nutné zabývat se obvyklou cenou předmětného vozidla, jejíhož zaplacení se žalobce domáhal eventuálním petitem.

7. Provedené důkazy zhodnotil soud odlišně od strany žalující, když výpověď svědka příjmení naopak vyhodnotil jako přesvědčivou a věrohodně popisující způsob, jakým se ve společnosti právnická osoba s vozidly obchodovalo. Co se týče rozporů mezi touto výpovědí a výpovědí svědka příjmení ohledně informování zákazníků o vlastnictví automobilů, když svědek příjmení uvedl, že o stavu vozidla i o jeho vlastnictví býval zájemce o nákup automobilu informován – uvěřil soud jakožto přesvědčivější svědecké výpovědi svědka příjmení, podporované účastnickou výpovědí žalovaného. Svědek příjmení se totiž vyjadřoval velice obecně, nepotvrdil, že by v konkrétním případě byl žalovaný informován o tom, že společnost právnická osoba není vlastníkem, na konkrétní případ si vzpomněl pouze v souvislosti s tím, že žalobci již byla část prodejní ceny již společností právnická osoba zaplacena. Sám naopak uvedl, že přímo u aut na cedulích s informacemi ohledně ceny a technických údajů ani v inzerátech na webových stránkách vlastník uveden nebyl, komisionářská smlouva se zájemci bez dalšího neukazovala.

8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně 9. Podle § 3028 odst. 3 občanského zákoníku není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), si strany mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.

11. Podle § 409 odst. 1 obchodního zákoníku kupní smlouvou se prodávající zavazuje dodat kupujícímu movitou věc (zboží) určenou jednotlivě nebo co do množství a druhu a převést na něho vlastnické právo k této věci a kupující se zavazuje zaplatit kupní cenu.

12. Podle § 446 obchodního zákoníku kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

13. Právní poměry v projednávané věci se s ohledem na skutečnost, že kupní smlouva upravující převod předmětného automobilu byla mezi společností právnická osoba a žalovaným uzavřena dne 12. 3. 2013 řídí dle výše citovaného přechodného ustanovení dosavadními právními předpisy.

14. Z několika ustanovení citované kupní smlouvy z 12. 3. 2013 vyplynulo, že smluvní strany podřídily svůj vztah zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku. Namítala-li strana žalující, že tato dohoda je neplatná, neboť směřuje ke zhoršení právního postavení žalovaného, který nebyl podnikatelem, uvádí soud, že společnost právnická osoba jednak zastupovala žalobkyni nepřímo, smlouvu uzavírala svým jménem (byť na účet žalobkyně) a žalobkyně tudíž není stranou této smlouvy oprávněnou dovolat se její neplatnosti, jednak se jedná o neplatnost relativní, které by se musel žalovaný dovolat, což neučinil. Soud tedy uzavřel, že kupní smlouva mezi žalovaným a společností právnická osoba byla uzavřena podle obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb.

15. V režimu ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, bylo možno vlastnické právo nabýt i v případě, že prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje. Žalovaný měl vlastnické právo k předmětnému automobilu nabýt jeho předáním, tedy dne 12. 3. 2013. K tomuto dni nevěděl a ani vědět nemohl, že společnost právnická osoba není vlastníkem, případně subjektem oprávněným automobilem nakládat za účelem jeho prodeje. Jak vyplynulo z provedeného dokazování a je uvedeno výše, soud dospěl k závěru, že žalovaný byl v dobré víře ohledně skutečnosti, že společnost právnická osoba je vlastníkem předmětného vozidla, a proto dle citovaného ustanovení vlastnické právo k tomuto vozidlu nabyl.

16. I pro případ, že by se na věc vztahoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jak tvrdí žalobce, má soud za to, že by žalobce nebyl se svým nárokem úspěšný. Dospěl –li soud totiž k závěru o dobré víře žalovaného týkající se toho, že společnost právnická osoba jako prodávající byla vlastníkem prodávaného zboží, nebylo by možné vyhodnotit držení předmětného automobilu žalovaným jinak než jakožto oprávněnou držbu. Vědomí žalovaného o oprávněnosti této držby mohlo být poprvé narušeno až v souvislosti s jeho výpovědí na policii v rámci trestního stíhání osob spojených se společností právnická osoba, k níž došlo – jak vyplynulo z připojeného trestního spisu – dne 2. 6. 2016; oprávněným držitelem předmětného vozidla tak byl žalovaný minimálně po dobu 3 let. Vzhledem k tomu, že dle 22 Cdo 3654/2014 –„ z judikatury NS obecně vyplývá, že vydržení je otázkou právního posouzení, již jsou soudy povinny zkoumat z úřední povinnosti, jestliže tvrzení účastníků, skutková zjištění či obsah spisu umožňují zjištěný skutkový stav posoudit i podle zákonných ustanovení upravujících vydržení“, musel by soud z úřední povinnosti dospět k tomu, že žalovaný vlastnické právo k předmětnému automobilu vydržel.

17. Pokud v průběhu tohoto řízení žalobce od kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a společností právnická osoba odstoupil, odkazuje soud na shora vyjádřený názor o nepřímém zastoupení žalobce společností právnická osoba, a tedy neoprávněností žalobce odstupovat od smlouvy, jíž stranou nebyl.

18. V rozporu s dobrými mravy se soudu jeví postup žalobce eventuálním petitem se domáhajícího zaplacení ceny 746 000 Kč za vozidlo, které sám o několik měsíců dříve nabyl za cenu 22 999 EUR - jak vyplývá z nedostatečně začerněné informace na k důkazu provedené kupní smlouvě ze 16. 10. 2012 (při kurzu EURA k tomuto dni ve výši 24, 015 Kč), tedy za 552 321 Kč a za nějž mu již byla minimálně částka 90 000 Kč uhrazena, a to téměř po 8 let, stejně jako jeho nepravdivé vyjádření, že svědek příjmení byl v trestním řízení odsouzen mimo jiné též v souvislosti s prodejem předmětného vozidla, když z trestního spisu je zřejmé, že právě pro tento skutek byl svědek příjmení obžaloby zproštěn.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 147 559,50 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 746 000 Kč sestávající z částky 11 300 Kč za každý z deseti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí, vyjádření k žalobě, replika k vyjádření žalobkyně, písemná závěrečná řeč, 6 x účast na jednání – z toho jednou přesahující 2 hodiny) a z částky 5 650 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (vyhlášení rozsudku) včetně jedenácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 121 950 Kč ve výši 25 609,50 Kč. Soud nepřiznal žalovanému náklady řízení za další jím požadované úkony, a to za doplnění skutkových tvrzení (čl. 34), když tyto skutečnosti mohly být již uvedeny v některém z dřívějších podání žalovaného, za vyjádření k právnímu názoru soudu (čl. 66) a za vyjádření (čl. 77), k nimž nebyl soudem vyzván, za nahlížení do spisu (čl. 37), které soud považuje za neúčelné vzhledem k již nastalé koncentraci řízení, a za požadovaných 10 nedoložených a neúčelných konzultací s klientem.

20. Ve výroku III. rozhodl soud o povinnosti ve věci neúspěšného žalobce nahradit soudu dle § 148 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení za tlumočné v souvislosti s překladem kupní smlouvy ohledně předmětného vozidla. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.