11 C 280/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 27 494,79 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 402,13 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 835,81 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 727,06 Kč, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 402,13 Kč od 18. 12. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 24 722,57 Kč od 6. 6. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 092,66 Kč od 18. 12. 2024 do 18. 6. 2025 a úroku z prodlení ve výši 2,75 % ročně z částky 12 092,66 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 092,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 092,66 Kč od 19. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 27 494,79 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]) a žalovanou dne 1. 6. 2022.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, po celou dobu řízení zůstala pasivní.

3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Soud provedl důkaz Smlouvou o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka ze dne 1. 6. 2022, žádostí o úvěr ze dne 1. 6. 2022, vyjádřením k procesu posouzení úvěruschopnosti, výpisem z úvěrového účtu - poskytnutí úvěru, platební historií, oznámením o prohlášení úvěru za splatný ze dne 7. 6. 2024, smlouvou o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek a potvrzení o zaplacení úplaty, oznámením o postoupení pohledávky žalované včetně dokladu o odeslání a předžalobní výzvou včetně poštovního podacího archu ze dne 3. 6. 2025 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:

5. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná dne 1. 6. 2022 uzavřely Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka (dále též jen„ úvěrová smlouva“), v níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 29 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky původní věřitelce vrátit a zaplatit úroky, poplatky a plnit další sjednané povinnosti. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v pravidelných 72 měsíčních splátkách ve výši 679,25 Kč včetně pojištění, a to počínaje dne 25. 7. 2022. Spolu s měsíčními splátkami úvěru se zavázala i k úhradě pojištění ve výši 68 Kč měsíčně. Strany se v úvěrové smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 19,08 % ročně a v případě porušení úvěrové smlouvy též sjednaným úrokem z prodlení. Ve smlouvě byly stanoveny poplatky, jejich konkrétní specifikace a výše. V případě prodlení žalované s úhradou pohledávek měla původní věřitelka právo ukončit smluvní vztah s žalovanou a prohlásit svým rozhodnutím dluh žalované za ihned splatný (ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizováno] půjčka ze dne 1. 6. 2022). Na základě této smlouvy žalovaná převzala částku ve výši 29 000 Kč a uhradila na ni celkem 16 907,34 Kč (z výpisu z úvěrového účtu, platební historie). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, původní věřitelka úvěr zesplatnila (z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 7. 6. 2024). Žalovaná (jako žadatelka) vyplnila dne 1. 6. 2022 žádost úvěr tak, že uvedla, že je svobodná, má vlastní dům/byt, vyživuje jednu osobu, měsíční příjem činí 19 074 Kč, příjem domácnosti činí 31 000 Kč. K výdajům uvedla pouze to, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč (z žádosti o úvěr ze dne 1. 6. 2022). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Postoupení bylo žalované původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 18. 12. 2024 (ze smlouvy o postoupení pohledávek, relevantní části seznamu postoupených pohledávek, potvrzení o zaplacení úplaty ze dne 13. 12. 2024, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2024). Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu (z předžalobní výzvy ze dne 3. 6. 2025 včetně poštovního podacího lístku).

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

9. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

15. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku, na základě níž poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila jen částku 16 907,34 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původní věřitelky za žalovanou postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

17. Nejprve se soud zabýval platností předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalované.

18. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

19. Ze shora citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o spotřebitelském úvěru korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

20. Konkrétně ve zmiňovaném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval že„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru).

21. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr po posouzení její schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně ve svém vyjádření v reakci na výzvu soudu pouze uvedla, že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalované na základě údajů jí sdělených, že úvěruschopnost ověřovala věřitelka mimo jiné lustrací z veřejně dostupných databází [příjmení], NRKI, BRKI, insolvenčního rejstříku. Ze strany předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalované. Příjmy žalované nebyly žádným způsobem doloženy (např. výplatními páskami). Žalobkyně soudu nepředložila ani výpisy z běžného účtu za relevantní období před poskytnutím úvěru (ačkoliv tvrdila, že si tyto od žalované vyžádala), z nichž by bylo možno posoudit, s jakými finančními prostředky a jakým způsobem skutečně žalovaná hospodařila (nakládala). Co se týče výdajů, tak předchůdkyně žalobkyně uvažovala s žalovanou tvrzenými ostatními nezbytnými náklady ve výši 0 Kč, žádné další výdaje žalovanou tvrzeny nebyly. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se nezaměřila na skutečné příjmy a výdaje žalované, spokojila se jen s jejím tvrzeným pravidelným měsíčním příjmem a tvrzenými výdaji. To, že žalobkyně vzala do úvahy údaje uvedené žalovanou v žádosti o úvěr a počítala i s konkrétními hodnotami stanovenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalované. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatelky (žalované) a o výdajích (všech) osob žijících s ní ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelky (žalované) a posoudit její schopnost splácet. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný.

22. Z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je tak absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

23. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalované byla žalobkyní poskytnuta částka 29 000 Kč, na úvěr uhradila 16 907,34 Kč (bylo případně na žalované, aby tvrdila, že uhradila celou částku, případně že její závazek zanikl z jiného důvodu; ta však byla po celou dobu procesně nečinná), přiznal soud žalobkyni částku 12 092,66 Kč (poskytnutý rozdíl) jako vypořádání plnění podle neplatné smlouvy. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2025, a to ve lhůtě do 18. 6. 2025. Tato výzva byla žalované podle poštovního podacího lístku odeslána dne 3. 6. 2025. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 12 092,66 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 19. 6. 2025 ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě (do 18. 6. 2025) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaná proti této lhůtě nikterak neprotestovala, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagovala-li žalovaná nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnila ani svoji námitku nepřiměřenosti žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaná nevznesla ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstala procesně nečinná.

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.