11 C 289/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 73 094,30 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 42 024,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 024,48 Kč od 31. 7. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 069,82 Kč od 31. 7. 2024 do 22. 8. 2024, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 069,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 31 069,82 Kč od 23. 8. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 731 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 73 094,30 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 12. 2023 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba] (dříve spol. [právnická osoba]), se sídlem [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země], a žalovaným (dále jen„ smlouva“). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr do 30. 7. 2024. Žalovaný po dobu trvání úvěru čerpal celkem finanční prostředky ve výši 115 200 Kč. Předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného tak, aby žalovanému zůstaly prostředky pro úhradu splátek (rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku). Před postoupením pohledávky žalovaný uhradil celkem částku 84 130,18 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Protože se žalovaný ve věci samé blíže nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují.

5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 30. 12. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem původně do výše 50 000 Kč. Žalovaný měl podle smlouvy čerpanou částku vrátit ve formě měsíčních splátek ve výši odpovídající minimálním splátkám dle Obchodních podmínek, tj. ve výši (i) 13 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání nebo (ii) 1 000 Kč, podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Celkem měl žalovaný původně vrátit 89 798,69 Kč. Účastníci ve Smlouvě ujednali též náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s prodlením ve výši 250 Kč. Maximální úvěrový limit mohl být změněn ve smyslu článku 5.4 Standardních podmínek. Ze Standardních informací o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného před uzavřením smlouvy o podmínkách úvěru, včetně RPSN 299,98 % a úrokové sazby 146,95 % ročně.

6. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že žalovaný po dobu trvání úvěru celkem čerpal finanční prostředky v celkové výši 115 200 Kč.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, oznámením o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího lístku má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému původním věřitelem oznámeno písemně dopisem ze dne 14. 8. 2024, odeslaným téhož dne. Současně byl žalovaný vyzván, aby dlužnou částku uhradil ve lhůtě tří dnů.

8. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, že žalovaný před postoupením pohledávky uhradil z titulu smlouvy o úvěru celkem částku 84 130,18 Kč, po postoupení ničeho (viz vyjádření žalobkyně ze dne 6. 1. 2025 - č.l. 17 spisu a ze dne 4. 3. 2025 – č.l. 31 spisu).

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy se právní předchůdce žalobkyně (spol. [právnická osoba], [adresa], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země]) zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše limitu původně ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně obchodního úroku. Žalovaný čerpal celkem částku ve výši 115 200 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil částku 84 130,18 Kč. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku, postoupení bylo žalovanému původním věřitelem oznámeno.

20. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

21. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

22. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

23. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele – úrok dle smlouvy činí 146,95 % ročně, RPSN byla sjednána 299,98 %, žalovaný měl celkem vrátit částku 89 798,69 Kč, což je téměř 180 % jistiny (přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 občanského zákoníku.

24. Dále soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

25. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

27. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně v žalobě a na výzvu soudu pouze uvedla, že původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného na základě údajů jím sdělených, že úvěruschopnost ověřoval věřitel lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], [příjmení], BRKI, NRKI. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku (kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410 Kč). Půjčka byla poskytnuta tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Ze strany předchůdce žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházel z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádal si však žádné bližší informace o příjmech a výdajích žalovaného, o jeho finanční situaci (nevyžádal si ani např. měsíční výpisy z účtu žalovaného za relevantní období před uzavřením smlouvy, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru). Předchůdce žalobkyně tedy zkoumal úvěruschopnost žalovaného nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. I z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

28. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný z titulu smlouvy o úvěru uhradil 84 130,18 Kč (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že uhradil vyšší, případně celou částku, že jeho závazek zanikl jinak či že vůbec nevznikl), ale byla mu poskytnuta částka 115 200 Kč, je povinen rozdíl představující dlužnou jistinu ve výši 31 069,82 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve oznámením o postoupení pohledávky ze dne 14. 8. 2024, a to ve lhůtě do tří dnů. Tato výzva byla žalovanému podle poštovního podacího lístku odeslána dne 14. 8. 2024. Za pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 19. 8. 2024, poslední den lhůty připadl na den 22. 8. 2024. Ode dne 23. 8. 2024 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 31 069,82 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 31 069,82 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 23. 8. 2024 ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a úroků z prodlení, soud ve výroku I. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovil sám původní věřitel a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelem navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla ve věci z větší části neúspěšná a žalovanému žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.

31. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 731 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.