11 C 289/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 11 609 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 609 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 609 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 000 Kč od 19. 1. 2025 do 27. 6. 2025, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 000 Kč od 28. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 549,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 609 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 15. 11. 2024 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 9 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 18. 1. 2025 Vedle jistiny dluhu ve výši 9 000 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 2 609 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

3. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstala nečinný, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:

5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 15. 11. 2024, ve znění jejich dodatků 1 až 10, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s příslušenstvím jednorázově do 15. 12. 2024. Úroková sazba byla sjednána ve výši 352,70 % ročně, RPSN činila 2 884,90 %, celková částka ke splacení úvěrovaným činila 11 609 Kč. Strany se ve smlouvě dohodly, že v případě porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoli část závazku podle této smlouvy řádně a včas, je žalovaný povinen zaplatit věřiteli navíc smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení, a dále úrok z prodlení v zákonem stanovené výši a dále poplatek za každou zaslanou písemnou upomínku 50 Kč.

6. Z relevantní části výpisů z účtu právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že žalovanému byla postupně poskytnuta na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě částka 9 000 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 včetně seznamu postoupených pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně shora jmenovaný postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2025 se podává, že postoupení bylo žalovanému oznámeno.

8. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 6. 2025 včetně poštovního podacího archu z téhož dne vyplývá, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů.

9. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav:

10. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, ve znění jejich dodatků 1 až 10, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr v konečné výši 9 000 Kč převodem na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě se splatností k 18. 1. 2025. Žalovanému byla ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuta na jeho účet postupně částka 9 000 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 19. 6. 2025. Žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě do tří dnů předžalobní výzvou ze dne 19. 6. 2025, která byla podána k poštovní přepravě dne 19. 6. 2025. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že žalovanou částku uhradil či že jeho závazek zanikl z jiného důvodu).

11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

19. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku, na základě níž původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 9 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původního věřitele za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

24. Za dané situace má žalobkyně nepochybně právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 9 000 Kč, nicméně další ujednání smlouvy podrobil soud zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

25. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

26. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

27. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že RPSN činí 2 884,90 %, úroková sazba 352,70 % ročně, přičemž úvěrujícímu dále svědčila smluvní pokuta 0,1 % denně při prodlení, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou a zjevně v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

28. Dále soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

29. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

30. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

31. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů jím sdělených, že úvěruschopnost ověřovala věřitelka lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, BRKI, NRKI s tím, že však žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích.

32. Ze strany předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatelky úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházela z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádala si však žádné bližší informace o skutečných příjmech a výdajích žalovaného, o jeho finanční situaci (nevyžádala si např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru). Předchůdkyně žalobkyně tedy zkoumala úvěruschopnost žalovaného nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. I z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitelka nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

33. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný ničeho neuhradil, ale byla mu poskytnuta částka 9 000 Kč, je povinen dlužnou jistinu ve výši 9 000 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 19. 6. 2025, a to ve lhůtě do tří dnů. Tato výzva byla žalovanému podle poštovního podacího lístku odeslána dne 19. 6. 2025. Z pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 24. 6. 2025 a dne 25. 6. 2025 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení a poslední den lhůty připadl na den 27. 6. 2025. Ode dne 28. 6. 2025 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 9 000 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 28. 6. 2025 ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a zákonných úroků z prodlení, soud ve výroku I. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě (do 14. 12. 2023) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 549,94 Kč, přičemž tato částka představuje 55,06 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 77,53 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 22,47 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 11 609 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

36. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.