11 C 328/2017

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalobkyně, žalovaného a žalované zastoupená opatrovnicí příjmení jméno příjmení sídlem adresa 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa zastoupen advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa pro 68.453 Kč / vyúčtování služeb

I. Žalovaná č. 1 je povinna zaplatit žalobci částku 11.556 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaní č. 1 a 2 jsou povinni zaplatit žalobci částku 19.494 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

IV. České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se svým návrhem, který byl uplatněn dne 6. 2. 2013, u tehdy věcně příslušného Krajského soudu v Plzni, domáhal po žalované č. 1 zaplacení částky 68.453 Kč s přísl., a to jako po vlastníkovi bytových jednotek č. 1306/5 a 1306/8 v domě pod adresou [adresa žalobkyně, žalovaného a žalované], přičemž dlužnou částku představovaly nedoplatky na vyúčtování služeb a do fondu oprav (údržby) za období kalendářních let 2010 a 2011. Rozsudkem ze dne 22. 10. 2021, č. j. 11 C 328/2017-721, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2022, č. j. 11 C 328/2017-724 Okresní soud v Karlových Varech rozhodl tak, že žalované č. 1 uložil povinnost zaplatit žalobci částku 11.556 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení (výrok I.), ve zbytku, tj. co do částky 31.397 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2011 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok II.), dále uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci částku 24.590 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2012 do zaplacení, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého ze žalovaných (výrok III.), ve zbytku, tj. co do částky 6.006,39 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 8. 2011 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta (výrok IV.), žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok V.) a že se České republice náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VI.).

2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 5. 2022, č. j. 56 Co 43/2022-778 rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadané části, t. j. ve výroku I., III., V. a VI. zrušil a s ohledem na to, že se soud prvního stupně zabýval námitkou započtení, jíž se dovolávali žalovaní, zabýval nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem, uložil soud prvního stupně, aby se touto námitkou řádně zabýval.

3. Podepsanému soudu byla pak věc přidělena k projednání a rozhodnutí usnesením VS v Praze ze 14. 11. 2017 č. j. Ncp 996/2017-410.

4. Z návrhu na zahájení řízení (žaloby) plyne, že nedoplatek za kalendářní rok 2010 ve vztahu k bytu č. 1306/5 měl činit částku 22.114 Kč a za kalendářní rok 2011 částku 20.839 Kč, ve vztahu k bytové jednotce č. 1306/8 za kalendářní rok 2010 částku 910 Kč a za kalendářní rok 2011 částku 24.590 Kč. Z doplňujícího podání ze 17. 10. 2018 zároveň plyne, že ve vztahu k bytové jednotce 1306/5 bylo za kalendářní rok 2010 žalovanou zaplaceno 50.000 Kč a za kalendářní rok 2011 18.000 Kč, ve vztahu k bytové jednotce 1306/8 za kalendářní rok 2010 bylo zaplaceno 18.707 Kč a za kalendářní rok 2011 nebylo zaplaceno ničeho. Uplatnění návrhu u soudu předcházela předžalobní upomínka, adresovaná žalované č. 1, ze dne 4. 10. 2012.

5. V průběhu řízení žalobce uplatnil svým podáním ze dne 6. 11. 2020 návrh na přistoupení žalovaného č. 2 do řízení na straně žalované a návrh na změnu žalobního petitu, obojí s odkazem na ustanovení § 1186 odst. 2 a § 2021 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., a to s ohledem na skutečnost, že na žalovaného č. 2 bylo žalovanou č. 1 převedeno vlastnické právo k bytové jednotce č. 1306/8 darovací smlouvou ze 16. 11. 2017, když i tato skutečnost se stala mezi účastníky nespornou. O uvedeném procesním návrhu žalobce bylo rozhodnuto usnesením podepsaného soudu z 1. 12. 2020, č. j. 11 C 328/2017-642, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni z 25. 2. 2021, č. j. 10 Co 44/2021-663, resp. na jednání soudu dne 13. 10. 2021.

6. Žalovaná strana zpochybnila nárok žalobce co do základu i výše, když poukázala na své opakované námitky a reklamace provedeného vyúčtování. Dále vůči žalobci uplatnila ve formě započtení do výše žalované částky nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení, který měl představovat náklady na vytápění bytů ve vlastnictví žalované č. 1 za období od 29. 9. 2010 do 19. 4. 2011, které jí vznikly v souvislosti s , dle jejího názoru, neoprávněným odpojením bytů od kotelny a ukončením jejich vytápění. Tento nárok byl vůči žalobci poprvé uplatněn podáním z 9. 10. 2013, po odstranění všech rozporů dle jednotlivých podání strany žalované v souladu s pokynem soudu na jednání dne 15. 5. 2018, pak podáním z 21. 6. 2018, kterým strana žalovaná postupovala v souladu s § 98 o. s. ř.

7. Žalobce proti námitce započtení namítal její neplatnost z důvodu neurčitosti, namítal, že jsou započítávány nesplatné pohledávky proti splatným pohledávkám a v neposlední řadě, že jsou započítávány pohledávky promlčené.

8. V současné době jsou mezi účastníky řízení shodná následující právně významná tvrzení, která soud podle § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění a jež představují skutkový závěr ve věci samé: a. Žalobce je společenstvím vlastníků jednotek, které vzniklo dle zákona č. 72/94 Sb. ke správě domu pod adresou [adresa žalobkyně, žalovaného a žalované], a v řízení bylo zastoupeno k tomu oprávněnou osobou, jak plyne z výpisu z rejstříku společenství vlastníků jednotek vedeného u Krajského soudu v Plzeni, oddíl S, vložka 2215. b. Žalovaná č. 1 byla v předmětné nemovitosti v době rozhodné vlastníkem mj. bytových jednotek 1306/5 a 1306/8, které následně darovací smlouvou, z toho bytovou jednotku č. 1306/8 po 1. 1. 2014, převedla do vlastnictví žalovaného č. 2. c. Ustavující schůze shromáždění vlastníků jednotek proběhla dne 18. 11. 2002, jak plyne z notářského zápisu sp. zn. NZ 282/2002, N 287/2002, přičemž nedílnou součástí tohoto zápisu se staly na tomto shromáždění přijaté stanovy žalobce, které konkrétně v článku 7, bod 2, písmeno d) zavázaly členy společenství hradit stanovené příspěvky na výdaje spojené se správou domu, a to poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech domu, neurčuje-li písemná dohoda všech vlastníků jednotek jinak. d. Podkladem pro vyúčtování služeb spojených s užíváním bytů v letech 2010 – 2011 se stal přehled nákladů na provoz domu za uvedená období z 18. 5. 2011, resp. z 31. 12. 2011, přičemž vlastní rozúčtování ve vztahu k žalované č. 1 bylo provedeno dne 17. 5. 2011, resp. dne 20. 3. 2012, přičemž částky zde uvedené odpovídají výši a struktuře částek žalovaných, a zohledňují i platby žalované č. 1 v nesporné výši, jak již shora uvedeno. Výše měsíčních záloh daná s účinností od 1. 1. 2011 plyne z pravidel schválených dne 11. 10. 2010. e. V neposlední řadě je mezi účastníky řízení nesporné, že žalovaná č. 1 dluží za na příspěvcích do fondu oprav za bytovou jednotku č. 1306/5 za rok 2011 částku 11.556 Kč, oba žalovaní na příspěvcích do fondu oprav za bytovou jednotku č. 1306/8 za rok 2011 částku 19.494 Kč. f. Dopisem ze dne 5. 8. 2011 nazvaným„ Oznámení o vzájemném započtení pohledávek“ hodlala žalovaná č. 1 započíst částku 139.531,05 Kč, dopis byl žalobci doručen dne 8. 8. 2011. Soud tyto listiny prováděl k důkazu pro posouzení obsahu těchto listin a práv a povinností z nich vyplývající.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: předně soud předesílá, že mezi stranami sporu nebylo pochyb o povinnostech žalovaných v rozsahu, jak byly vyjádřeny již v původním rozsudku a jež jsou vyjádřeny ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Proto také se částečně právní argumentace překrývá s původním rozsudkem. Nicméně soud se (viz odůvodnění níže) zabýval námitkou započtení, resp. obranou započtení žalovaných.

10. Na věc je třeba aplikovat ustanovení § 15 odst. 1, 2 zákona o vlastnictví bytů, neboť nárok žalobce vznikl za období do 31. 12. 2013, ve vztahu k nově uplatněnému nároku vůči žalovanému č. 2, dále dle § 1180 odst. 1, vztažmo k § 1186 odst. 2 a 2021 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a co do zákonného příslušenství dle § 517 občanského zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

11. Podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut, a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích – uvedené zákonné ustanovení soud cituje z toho důvodu, že obdobný návrh byl uplatněn vůči žalované č. 1 a projednán zdejším soudem pod sp. zn. 17 C 273/2015, přičemž předmětem sporu se staly nedoplatky na služby a do fondu oprav (údržby) za kalendářní rok 2013. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni z 10. 9. 2020, č. j. 13 Co 367/2019-1349, kterým byl částečně změněn rozsudek OS K. Vary ze 7. 8. 2019, č. j. 17 C 273/2015-1202, plyne, a to s odkazem na zde citovanou judikaturu vyšších soudů, že rozhodnutí shromáždění žalobce není právním úkonem, přesto je na ni nutno aplikovat interpretaci ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2013 Odvolací soud výslovně uvádí, že dohoda všech členů žalobce o způsobu rozúčtování nákladů odlišným způsobem, než který předjímá § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, by byla možná, a osvědčení její existence zápisem ze schůze shromáždění z 24. 4. 2006 by bylo možno dovodit za předpokladu, že by k jejímu uzavření postačila ústní či konkludentní podoba, což je však v případě žalobce v přímém rozporu s čl. 7, bodem 2, písm. b) platně přijatých stanov. Z uvedeného odvolací soud dovodil oprávněnost nároku žalobce na platby do fondu oprav s přihlédnutím k míře spoluvlastnictví žalované č. 1 na společné nemovitosti, vedle nároků na pojistné, jiné platby žalobci nepřísluší. Ostatně uvedenými závěry se řídili i sami účastníci řízení, když k jejich návrhu byl usnesením OS K. Vary z 13. 7. 2021, č. j. 12 C 50/2018-339, schválen smír ve věci, jejímž předmětem byly nedoplatky žalované č. 1 z tohoto titulu za období od 7. 10. 2014 do 6. 10. 2015. Z těchto důvodů považuje soud odkaz na ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb. za zcela případný.

12. V intencích názoru odvolacího soudu se soud podrobně zabýval námitkou započtení a obranou započtení, jíž se dovolávali žalovaní. Podle § 580 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle § 581 odst. 2 téhož občanského zákoníku započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

13. Započtení je jeden ze způsobů zániku závazku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele, při němž, v případě jednostranného zápočtu, dojde k zániku pohledávky věřitele bez jeho souhlasné vůle. Právní teorie i judikatura je ustálena v názorech, že základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění, způsobilosti pohledávek k započtení a existence platného právního úkonu směřujícího k započtení. V případě, že není naplněn byť jen jeden z vyjmenovaných předpokladů, nemohou nastat účinky, které zákon se započtením spojoval a spojuje, tedy nemůže dojít k zániku pohledávek vzájemně se kryjících.

14. Ze shora uvedeného potom vyplývá, že není nutné prokazovat (a před tím i tvrdit) naplnění všech předpokladů započtení, neboť k prokázání nenaplnění jednoho z předpokladů pro úspěšné započtení vede k závěru o tom, že pohledávka věřitele nezanikla. Prokazování nenaplnění všech předpokladů by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Soud proto zaměřil svoji pozornost nejprve na náležitosti právního úkonu započtení z hlediska jeho obsahových náležitostí tedy z pohledu určitosti a srozumitelnosti ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Soud souhlasí s obecnou argumentací žalovaných, že započtení mohlo být provedeno ústně i písemně, avšak žalovaní se výslovně dovolávali započtení, ke kterému měli přistoupit v písemné formě, a to dopisem ze dne 5. 8. 2011 nazvaného„ Oznámení o vzájemném započtení pohledávek“. V tomto dopisu první žalovaná uvádí, že provádí započtení částky 139.531,05 Kč, kterou byla nucena vynaložit z vlastních prostředků na zajišťování služeb v období od 1. 9. 2010 do 31. 7. 2011, které byl povinen zajišťovat žalobce a dále uvádí, že se jedná o částky první žalovanou vynaložené na vytápění domu [ulice a číslo], přičemž zápočet provádí jednak proti nákladům na služby spojené s vlastnictvím bytové jednotky zajišťované žalobcem a jednak proti příspěvkům na správu domu splatným vůči žalobci i splatným v budoucnu, a to až do vzájemného vyrovnání pohledávek.

15. Ze samotné textace dopisu je zřejmé, že částka 139.531,05 Kč nepředstavuje pouze jednu pohledávku první žalované, ale jedná se o součet (k tomu srovnej„ částky mnou vynaložené na vytápění“) o součet několika pohledávek, přičemž tyto pohledávky započítává rovněž proti několika pohledávkám (k tomu srovnej„ jednak proti nákladům na služby….jednak proti příspěvkům na správu domu splatným nyní i splatným v budoucnosti“). V tomto směru žalovaní svoji obranu v podobě zápočtu pouze precizovali uvedením, z jakých konkrétních pohledávek se stává částka 139.531,05 Kč (k tomu srovnej již původní podání obsahující obranu započtení ze dne 9. 10. 2013 a podání ze dne 8. 8. 2021). Celkem se mělo jednat o 16 dílčích pohledávek.

16. K právní otázce určitosti právního úkonu zápočtu se v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud ve své judikatuře, reprezentované např. rozsudkem ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011 (k tomu již existující prejudikatura Nejvyššího soudu představovaná rozhodnutími sp. zn. 29 Odo 174/2004, 29 Odo 421/2006, 32 Cdo 4363/2009 a 33 Cdo 4735/2010), v němž dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury soudů je pro neurčitost neplatný právní úkon započtení, kterým dlužník započítává proti pohledávce věřitele více svých pohledávek, převyšujících ve svém součtu pohledávku věřitele, aniž by bylo patrno, která část započítávaných pohledávek zanikla a která nikoli. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2300/2012 a z recentní judikatury v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3407/2020. Z uvedeného je zřejmé, že pokud první žalovaná v dopise ze dne 5. 8. 2011 započetla několik pohledávek (celkem 16) v celkovém součtu 139.531,05 Kč proti několika pohledávkám žalobce, aniž by tyto byly blíže specifikovány byly označeny pouze právním důvodem svého vzniku (k tomu srovnej„ proti nákladům na služby a proti příspěvkům na správu domu“), jedná se o neurčitý právní úkon započtení a jako takový je tento právní úkon neplatný pro rozpor s ust. § 137 odst. 1 občanského zákoníku a nemá žádných právních následků, tedy nemohl způsobit zánik pohledávek uplatněných žalobou v této věci.

17. Jelikož žalovaní nezpůsobili zánik svých závazků, které žalobce důvodně požadoval žalobou v tomto řízení, dopisem ze dne 5. 8. 2011 a přitom netvrdili, že by provedli započtení jiným, soud podtrhuje odlišným, právním úkonem, než jak je zachycen ve shora rozebíraném dopise ze dne 5. 8. 2011, soud žalobě jako důvodně podané v posuzovaném zbytku vyhověl.

18. Stejné závěry ohledně zániku závazků žalovaných v důsledku obrany v podobě započtení platí i pro tuto procesní obranu. Ani tato procesní obrana pro svoji neurčitost nemohla vést k zániku závazků žalovaných. S ohledem na uvedené a z důvodu procesní ekonomie bylo nadbytečné, aby se soud zabýval naplněním dalších předpokladů, za kterých lze důvodně započítat (splatnost pohledávek, nepromlčenost pohledávek, vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění). Proto také soud neprováděl žádné další důkazy označené účastníky řízení pro jejich nadbytečnost, neboť tyto důkazy by nemohly vést k prokázání právně relevantních skutečností a pouze by oddalovaly rozhodnutí soudu o sporu předloženém účastníky řízení. Nicméně s ohledem na stanovisko žalovaných si soud dovoluje vyjádřit předběžný právní názor ohledně bezdůvodného obohacení žalobce na úkor první žalované v tom smyslu, že se soud neztotožňuje s argumentací žalovaných s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5330/2008, protože se toto rozhodnutí týkalo skutkově jiné situace, týkalo se posouzení vynaložených nákladů na nutné opravy jedním z vlastníků jednotky na místo společenství vlastníků jednotek. V posuzovaném případě se nejedná o náklady na nutné opravy, ale o náklady týkající se zajištění vytápění.

19. Jelikož žalobce uplatnil své nároky v souladu s právem, přiznal soud žalobci rovněž zákonný úrok z prodlení ve smyslu § 517 občanského zákoníku z přiznaných částek ode dne následujícím po splatností vyúčtování služeb.

20. Výrok o nákladech řízení vychází z § 142 odst. 2 o. s. ř., když soud úspěch a neúspěch účastníků na straně žalované posuzoval jako celek, tudíž po odečtení úspěšnosti obou stran sporu dospěl k závěru, že úspěšnost je dána v rozsahu 6 %, takže lze uzavřít, že se tak stalo v zanedbatelné výši. Tento závěr je v souladu s praxí soudu, pokud úspěch je nižší než 10 %.

21. Výrok VI. tohoto rozsudku vychází z § 148 odst. 1 a contrario o. s. ř.