11 C 343/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 20 259 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 259 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 259 Kč od 19. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 14 000 Kč od 19. 6. 2023 do 30. 9. 2024 a s úrokem ve výši 2,25 % ročně z částky 14 000 Kč od 1. 10. 2024 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 1. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 942,12 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 202 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 259 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] (dále též jen„ původní věřitel“), s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému dne 19. 5. 2023 úvěr ve výši 14 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 18. 6. 2023 Vedle jistiny dluhu ve výši 14 000 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5 844,75 Kč a smluvního úroku ve výši 414,25 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 6. 9. 2024 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 19. 5. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s příslušenstvím jednorázově do 18. 6. 2023. Úroková sazba byla sjednána ve výši 36 % ročně, RPSN činila 1 551,34 % (při řádném splácení), resp. 8 866,6 % (při překročení doby splatnosti), celková výše poplatku za sjednání úvěru byla sjednána ve výši 3 214,61 Kč (při řádném splácení) a ve výši 5 844,75 Kč (při překročení doby splatnosti) a celková částka ke splacení úvěrovaným činila 17 628,86 Kč (při řádném splácení), resp. 20 259 Kč (při překročení doby splatnosti). Účastníci ve smlouvě ujednali též smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky až do zaplacení, poplatek za prodloužení splatnosti úvěru o každých 5 dní ve výši 1 030 Kč.

6. Z potvrzení o platbě a sdělení společnosti [právnická osoba], se podává, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 19. 5. 2023 převedla částku 14 000 Kč na účet žalovaného č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě o úvěru.

7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 9. 2024 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 9. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni a žalovanému bylo toto postoupení postupitelem oznámeno.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2024 včetně dokladu o jejím odeslání z téhož dne má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 1810 občanského zákoníku, na základě níž poskytla původní věřitelka žalovanému úvěr (jistinu) ve výši 14 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně je tak k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

21. Vzhledem ke skutečnosti, že na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a následující občanského zákoníku), podrobil soud mluvní ujednání zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

22. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že 1 551,34 % (při řádném splácení), resp. 8 866,6 % (při překročení doby splatnosti), poplatek za sjednání úvěru činí 3 214,61 Kč (při řádném splácení), resp. 5 844,75 Kč (při překročení doby splatnosti) a poplatek za prodloužení splatnosti úvěru o každých 5 dní činí 1 030 Kč (při krátkodobé splatnosti úvěru), přičemž úvěrující dále svědčila smluvní pokuta 0,1 % denně při prodlení, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou a zjevně v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

23. Dále soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

24. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

26. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně v žalobě pouze uvedla (a na výzvu soudu ničeho nedoplnila), že původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalovaného na základě údajů jím sdělených, že úvěruschopnost ověřovala věřitelka lustrací z veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, BRKI, NRK. Ze strany předchůdkyně žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházela z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádala si však žádné bližší informace o příjmech a výdajích žalovaného, o jeho finanční situaci (nevyžádala si např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru). Předchůdkyně žalobkyně tedy zkoumala úvěruschopnost žalovaného nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. I z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitelka nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný ničeho neuhradil (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak), ale byla mu poskytnuta částka 14 000 Kč, je povinen dlužnou jistinu ve výši 14 000 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 20. 9. 2024, a to ve lhůtě do tří dnů. Tato výzva byla žalovanému podle poštovního podacího lístku odeslána dne 20. 9. 2024. Z pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku, je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 25. 9. 2024 a dne 26. 9. 2024 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení a poslední den lhůty připadl na den 30. 9. 2024. Ode dne 1. 10. 2024 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 14 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 14 000 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 1. 10. 2024 ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a úroků z prodlení, soud ve výroku I. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama původní věřitelka a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) věřitelkou navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 942,12 Kč, přičemž tato částka představuje 38,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,11 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 30,89 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 013 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 20 259 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

30. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 202 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.