11 C 363/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 15 008 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 508 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 508 Kč od 27. 3. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 500 Kč od 27. 3. 2025 do 28. 8. 2025 a úroku z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky 10 500 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 10 500 Kč od 29. 8. 2025 do zaplacení, a to to vše ve splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 123,75 Kč, ve splátkách ve výši 100 Kč splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení byť jediné splátky řádně a včas, k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 15 008 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 3 000 Kč. Žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a čerpala úvěr v celkové výši 10 500 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 26. 3. 2025 Vedle jistiny dluhu v nesplacené výši 10 500 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 4 508 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že si je vědoma svého dluhu, že je však v současné době ve špatné finanční situaci. Požádala o možnost úhrady dluhu ve splátkách.

3. Soud ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), a rozhodl bez nařízení jednání.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 19. 12. 2024, ve znění jejich dvou dodatků, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v konečné výši 10 500 Kč a žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s příslušenstvím v pravidelných 11 měsíčních splátkách ve výši 5 % výše jistiny + úrok přirostlý za předchozích 30 dnů. Úroková sazba byla sjednána ve výši 279,83 % ročně, RPSN činila 758 %. Strany se ve smlouvě dohodly, že v případě porušení povinnosti žalované zaplatit jakoukoli část závazku podle této smlouvy řádně a včas, je žalovaná povinna zaplatit věřiteli navíc smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení, a dále úrok z prodlení v zákonem stanovené výši a dále poplatek za každou zaslanou písemnou upomínku, náklady na vymáhání.

5. Z relevantní části výpisů z účtu právního předchůdce žalobkyně bylo zjištěno, že žalované byla poskytnuta na její bankovní účet uvedený ve smlouvě částka v celkové výši 10 500 Kč.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, ve znění jejího dodatku, včetně relevantní části seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně shora jmenovaný postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2025 se podává, že postoupení bylo žalované oznámeno.

7. Z předžalobní výzvy ze dne 15. 8. 2025 včetně poštovního podacího archu ze dne 20. 8. 2025 vyplývá, že žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky.

8. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav:

9. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované úvěr v konečné výši 10 500 Kč převodem na její bankovní účet uvedený ve smlouvě. Žalované byla ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuta na její účet částka celkem 10 500 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2025. Žalovaná byla poprvé prokazatelně vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do tří dnů předžalobní výzvou ze dne 15. 8. 2025, která byla podána k poštovní přepravě dne 20. 8. 2025. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho (žalovaná toto ve svém vyjádření nesporovala).

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

17. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnost, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku a to jako smlouva spotřebitelská ve smyslu § 1810 občanského zákoníku, na základě níž poskytla žalované úvěr ve výši 10 500 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, neuhradila ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek dle ustanovení § 1879 a násl. občanského zákoníku byla pohledávka původního věřitele za žalovanou postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalované oznámeno. Žalobkyně tak byla k podání žaloby aktivně věcně legitimována.

21. Za dané situace má žalobkyně nepochybně právo na vrácení dlužné jistiny, nicméně další ujednání smlouvy podrobil soud zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

22. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

23. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

24. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může násobně převyšovat částku poskytnutou. Pokud soud uvážil, že RPSN činí 758 %, úroková sazba 279,83 % ročně, přičemž úvěrujícímu dále svědčila smluvní pokuta 0,1 % denně při prodlení, je třeba smlouvu pro nevyváženost práv a povinností smluvních stran označit jako zjevně nespravedlivou a zjevně v rozporu s dobrými mravy. Smlouva je tudíž absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku. Byť má jinak přednost posouzení jednotlivých ujednání jako neplatných, v tomto případě smlouva jako celek neobstojí (§ 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku) pro zmíněnou nespravedlivost. Jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku.

25. Dále soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalované.

26. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

27. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

28. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované úvěr po posouzení její schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně pouze uvedla, že úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, EUCB, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Konstatovala, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích.

29. Ze strany předchůdce žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalované, vycházel z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádal si však žádné bližší informace o skutečných příjmech a výdajích žalované, o její finanční situaci (nevyžádal si např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru). Předchůdce žalobkyně tedy zkoumal úvěruschopnost žalované nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. I z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku ve spojení s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

30. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy o úvěru má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaná nevrátila ničeho, ale byla jí poskytnuta částka 10 500 Kč, je povinna dlužnou jistinu ve výši 10 500 Kč vrátit. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti poskytnuté jistiny. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve předžalobní upomínkou ze dne 15. 8. 2025, a to ve lhůtě do tří dnů. Tato výzva byla žalované podle poštovního podacího lístku odeslána dne 20. 8. 2025. Z pravidelného chodu věcí, při zohlednění ustanovení § 573 občanského zákoníku je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 25. 8. 2025 a dne 26. 8. 2025 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení a poslední den lhůty připadl na den 28. 8. 2025. Ode dne 29. 8. 2025 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 500 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 10 500 Kč a z ní plynoucích požadovaných zákonných úroků z prodlení ode dne 29. 8. 2025 ve výši dle § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny a zákonných úroků z prodlení, soud ve výroku I. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

31. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaná proti této lhůtě nikterak neprotestovala, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagovala-li žalovaná nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, v tomto směru zůstala pasivní, nesdělila žádné informace ke svým možnostem dluh splácet, neuplatnila ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaná nevznesla ani v rámci předmětného řízení. Žádný zjevný spor o určení okamžiku splatnosti jistiny tak v řízení nevznikl.

32. K návrhu žalované a v souladu s vyjádřením žalobkyně bylo rozhodnuto o úhradě soudem přiznaného plnění formou splátek po 1 000 Kč měsíčně splatných k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž nabyde toto rozhodnutí právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Neuhradí-li žalovaná byť jen jedinou splátku, a to i částečně, ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, je žalobkyně oprávněna po žalované požadovat úhradu celého dosud nesplaceného dluhu.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 123,75 Kč, přičemž tato částka představuje 39,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69,96 % a úspěchu žalované v rozsahu 30,04 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 15 008 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.

34. V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. umožnil soud žalované splnit i náhradu nákladů řízení ve splátkách, shodně jako v případě výroku I. Náhradu nákladů řízení bude žalovaná splácet částkou 100 Kč měsíčně, když tímto splácením uhradí žalovaná žalobkyni náhradu nákladů řízení v přiměřené době (odpovídající cca délce splácení samotného dluhu). Splácení ve splátkách je však i zde podmíněno ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jen jediné ze splátek, a to i částečně.

35. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.