11 C 366/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 32 580 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 14. 3. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 14. 3. 2024 do 4. 11. 2024, úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení a částky 4 580 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 5. 11. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 867,23 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 325 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 28 000 Kč a smluvní pokuty 4 580 Kč dle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 11. 2023 [číslo]. Před uzavřením úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (lustrací v databázích a zkoumáním jeho příjmu z výpisů z účtu a případně výplatního listu). Podle úvěrové smlouvy žalobkyně žalovanému na jeho žádost poskytla úvěrový rámec do částky 20 000 Kč. Dne 9. 11. 2023 poskytla žalobkyně žalovanému částku 20 000 Kč na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet] s tím, že žalovaný měl podle smlouvy splácet alespoň úrok přirostlý za uplynulé období (sjednaný ve výši 40 % měsíčně) do 9. dne v každém měsíci. Žalovaný svůj dluh nesplácel, a proto žalobkyně rozhodla o zesplatnění úvěru ke dni 13. 3. 2024 a požadovala též zaplacení částky smluvní pokuty 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, a to od 12. 3. 2024 do data odeslání předžalobní výzvy dne 29. 10. 2024 ve výši 4 580 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání.

4. Protože žalovaný se vůči žalobním tvrzením nevymezil, po celou dobu byl nečinný, soud provedl jen důkazy označené žalobkyní v žalobě.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 9. 11. 2023 [číslo] soud zjistil, že ji žalobkyně uzavřela se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz). Žalobkyně poskytla žalovanému tzv. revolvingový úvěr (úvěrový limit) ve výši 20 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu neurčitou (do doby úplného splacení jistiny). RPSN mělo činit 5 521,54 %. Žalovaný měl vrátit úvěr ve splátkách k 9. dni v měsíci minimálně ve výši přirostlého úroku (za uplynulé, tj. měsíční období). Jistina mohla být splacena kdykoliv v době trvání smlouvy. Úvěr se stával splatným, pokud žalovaný byl v prodlení po dobu dvou kalendářních měsíců. Účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení.

6. Z výplatních listů za období červenec až září 2023 bylo zjištěno, že žalovaný měl průměrně čistou měsíční mzdu ve výši 50 730 Kč.

7. Z potvrzení o platbě z 9. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně dne 9. 11. 2023 poskytla na účet žalovaného (uvedený ve smlouvě) částku 20 000 Kč.

8. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 10. 3. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně mínila upozornit žalovaného na zesplatnění úvěru ke dni 10. 3. 2024 (pro porušení smluvních povinností) a k tomuto dni uplatňovala pohledávku ve výši 57 958 Kč. Současně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto dopisu. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalovanému.

9. Z výzvy ze dne 29. 10. 2024 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalovaném zaplacení před podáním žaloby částky 64 446,33 Kč (součet pohledávek žalobkyně ze smlouvy). Z podacího lístku soud zjistil, že předžalobní výzva byla žalovanému odeslána poštou 29. 10. 2024.

10. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr.

11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům.

12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

16. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

18. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

21. Dle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytnula žalovanému revolvingový úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úroku ve výši 40 % p. m. Žalovaný žalobkyni na uvedený dluh před podáním žaloby neuhradil ničeho (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak; ten však v předmětné věci zůstal procesně nečinný).

23. Za dané situace má žalobkyně nepochybně právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, nicméně další ujednání smlouvy podrobil soud zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) Národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

24. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

25. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

26. Srovnání podmínek zápůjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé a nehodné soudní ochrany s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka (včetně případných sankcí za porušení smlouvy) může být nepřiměřená částce poskytnuté (ilustrativní je i předžalobní výzva). Žalobkyně si vymínila výši úroků 40 % měsíčně, které při třech měsících trvání úvěru převýší poskytnutou částku, RPSN převyšuje 5 000 %, t.j. několikasetnásobně její obvyklou hodnotu; smluvní pokuta sice není sama o sobě nepřiměřená, ale navyšuje již tak nepřiměřenou odměnu věřitele za poskytnutí peněz. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 občanského zákoníku. Jednotlivá smluvní ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy; to vede ke konečnému závěru o její celkové nevyváženosti.

27. Podstatnou okolností, která vede k závěru o neplatnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy, je dále, že žalobkyně se rozhodla žalovanému poskytnout úvěr 20 000 Kč, aniž by dostatečně prozkoumala schopnost žalovaného tento úvěr splácet. Žalobkyně sice zjišťovala příjmy žalovaného, avšak měla k dispozici pouze výplatní pásky za období tří měsíců. Co se týče výdajů, tak ty žalobkyně nezjišťovala a neověřovala vůbec (např. výpisy z účtu žalovaného za relevantní období před poskytnutím úvěru, nájemní smlouvou či smlouvou o dodávkách energií, apod.), nezabývala se ani např. počtem vyživovaných osob, celkovými náklady domácnosti atd. Závěr žalobkyně o tom, že nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného, tak v řízení nebyl nijak objektivizován a prokázán. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný. Nadto soud podotýká, že z obsahu spisu nevyplývá, že (zda) si věřitelka obstarala výpisy z veřejně přístupných registrů, případně z jakých registrů si tyto výpisy učinila a k jakým závěrům dospěla.

28. Rovněž tak z tohoto důvodu pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

29. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný neuhradil na úvěr nic, ale bylo mu poskytnuto 20 000 Kč, přiznal soud žalobkyni částku 20 000 Kč jako vypořádání plnění podle neplatné smlouvy. Soud žalobě vyhověl částečně ohledně poskytnuté částky a zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Vycházel přitom ze lhůty k plnění (do tří dnů) podle předžalobní výzvy, když při obvyklém běhu věcí byla tato žalovanému doručena třetím pracovním dnem. Sdělení o zesplatnění nemůže být s ohledem na nedostatek svého doručení (doručení či odeslání nebylo žalobkyní tvrzeno, prokázáno) výzvou k plnění dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Pochopitelně nelze vycházet ani z ujednání úvěrové smlouvy o splatnosti (když tato je neplatná). Ve zbytku uplatňovaného nároku včetně nároku na úroky z úvěru, smluvní pokutu a úhradu zbytku úroku z prodlení soud žalobu zamítl.

30. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené v předžalobní výzvě bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 867,23 Kč, přičemž tato částka představuje 22,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 61,39 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38,61 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 629 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen„ a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 32 580 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Soud má za to, že v předmětné věci byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 14b a. t., neboť návrh na vydání elektronického platebního rozkazu má podobu obecně využitelného vzoru. V souladu s nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 byla stanovena přiměřená odměna advokáta podle výše uvedené vyhlášky, neboť soud má zato, že tato částka odpovídá účelně vynaloženým nákladům, které žalobkyně musela vynaložit, aby úspěšně hájila své právo u soudu.

32. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 325 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.