11 C 37/2025

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 141 736,11 Kč / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 64 993,11 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 10 078,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 993,11 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení, úroku ve výši 30 % ročně z částky 89 999,65 Kč od 2. 9. 2022 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 76 743 Kč od 2. 9. 2022 do 18. 12. 2023, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 76 743 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 76 743 Kč od 19. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 141 736,11 Kč se specifikovaným příslušenstvím z titulu smlouvy o neúčelovém revolvingovém úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 4. 10. 2021 (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba] s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa], žalovanému dne 5. 10. 2021 peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč a vydala mu platební úvěrovou kartu [anonymizováno]. Poskytnutý úvěrový limit byl žalovaný oprávněn opakovaně průběžně čerpat, přičemž se však zavázal limit nepřekročit a současně splácet čerpaný úvěr v pravidelných minimálních měsíčních splátkách ve výši vyčíslené vždy v měsíčním výpisu z účtu, a to k datu splatnosti sjednaném ve smlouvě o úvěru. Vedle splátek úvěru byl žalovaný povinen hradit sjednané úroky z vyčerpané jistiny úvěru. Dále se zavázal platit poplatky za poskytnuté bankovní služby. Ve smlouvě o úvěru si dále žalovaný sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr, za něž se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně sjednaný měsíční poplatek. Žalovaný celkem načerpal částku ve výši 91 173 Kč, avšak uhradil toliko 14 430 Kč. Dlužná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 89 999,65 Kč, neuhrazených poplatků ve výši 6 736,46 Kč, dlužné smluvní pokuty ve výši 45 000 Kč, kapitalizovaných úroku ve výši 10 078,01 Kč. Žalobkyně dále tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, kdy vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným, výši příjmů a výdajů žalovaného zjistila z jeho prohlášení a z výplatních lístků, výpisu z účtu.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. K ústnímu jednání se dostavila toliko žalobkyně, resp. její právní zástupkyně, žalovaný se z účasti na jednání omluvil. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud provedl důkaz čtením následujících listin: smlouvou o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] [číslo] ze dne 4. 10. 2021, sazebníkem pro smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno], zprávou o posouzení úvěruschopnosti, výplatním lístkem žalovaného za měsíc srpen 2021, odstoupením od smlouvy o úvěru ze dne 1. 9. 2022, přehledem plateb, dokladem o čerpání (vyplacení peněžních prostředků), smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2023 včetně přílohy, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2023 včetně podacího lístku z téhož dne a předžalobní výzvou ze dne 31. 7. 2024 včetně podacího lístku z téhož dne.

5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] bylo zjištěno, že byla uzavřena 4. 10. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěrového limitu žalovanému ve výši 60 000 Kč, který měl žalovaný včetně sjednaného úroku ve výši 34,33 % ročně splácet formou měsíčních splátek po minimálně 2 220 Kč. Žalovaný při sjednání úvěru prohlásil, že je svobodný, bydlí u rodičů, má vyživovací povinnost k jednomu dítěti, jeho čistý měsíční příjem činí 22 301 Kč, na nájemném platí 4 000 Kč měsíčně, na výživném 2 500 Kč měsíčně, splátky úvěrů, půjček a leasingů činí 5 774,68 Kč měsíčně. Poskytnutí peněžních prostředků původní věřitelkou žalovanému ve výši 91 173 Kč a vrácení částky 14 430 Kč bylo prokázáno přehledem plateb a dokladem o čerpání (vyplacení peněžních prostředků). Ze zprávy o posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjistila, že nemá negativní záznamy v registrech, hlavní příjem činí 22 301 Kč měsíčně, měsíční výdaje na bydlení činí 0 Kč, splátky úvěrů činí 5 774,68 Kč měsíčně a jiné závazky (např. výživné) činí 2 500 Kč měsíčně. Z výplatního lístku žalovaného za srpen 2021 bylo zjištěno, že čistý příjem žalovaného činil 22 301 Kč. Dopisem ze dne 1. 9. 2022 odstoupila žalobkyně od smlouvy o úvěru, úvěr byl zesplatněn ke dni 1. 9. 2022 a žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dluhu v celkové výši 106 814,12 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 11. 2023 včetně přílohy a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2023 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne se podává, že pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě 10 dnů od obdržení tohoto dopisu. Z předžalobní výzvy ze dne 31. 7. 2024 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne je zřejmé, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k dobrovolnému splnění dluhu, a to ve lhůtě do 15. 8. 2024.

6. Soud zamítl provedení důkazu vysvětlením právní předchůdkyně žalobkyně, výslechem žalovaného, případně doložením dodatku ke smlouvě (přičemž ohledně dodatku ke smlouvě zástupkyně žalobkyně nevěděla, zda skutečně existuje, zda by tedy mohl být soudu předložen a tedy k důkazu proveden) a výpisem z běžného účtu žalovaného za měsíc říjen a prosinec 2021, a to z důvodu nadbytečnosti, hospodárnosti řízení. Výpisem z běžného účtu žalovaného mělo být dle žalobkyně prokázáno vyplacení úvěru žalovaného, přičemž tuto skutečnost má soud za dostatečně prokázanou provedenými důkazy (navíc žalovaný ani netvrdil, že by mu žalobkyní tvrzené částky nebyly původní věřitelkou poskytnuty, tedy tuto skutečnost neučinil spornou). Ostatními zde zmiňovanými důkazy mělo být prokázáno navýšení původního úvěrového limitu na částku 90 000 Kč. V situaci, kdy soud považuje za prokázanou skutečnost, že původní věřitelka poskytla žalovanému částku ve výši 91 173 Kč a s ohledem na právní závěr vyslovený níže, nepovažuje soud za relevantní, zda byl a pokud ano, zda platně, uzavřen dodatek ke smlouvě o úvěru, kterým by došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 90 000 Kč.

7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Dle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy (dále jen„ ZoSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

15. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Posouzením úvěruschopnosti spotřebitele je posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr (§ 3 písm. c) ZoSÚ).

16. Dle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splacet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

20. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. V souladu s touto smlouvou právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr s limitem ve výši 60 000 Kč. Na základě smlouvy o úvěru žalovaný čerpal celkem 91 173 Kč (není přitom v dané věci s ohledem na níže uvedené podstatné, zda tuto celou částku čerpal na základě smlouvy o úvěru či případně na základě této smlouvy o úvěru ve spojení s jejím dodatkem, kterým měl být navýšen úvěrový limit). Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, uhradil toliko 14 430 Kč (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že uhradil vyšší částku či celou načerpanou částku, případně že jeho závazek zanikl z jiného důvodu nebo vůbec nevznikl). Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.

22. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení poskytnuté, avšak dosud nevrácené částky. Protože šlo v daném případě o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, musel soud posoudit platnost smlouvy v intencích § 86 a § 87 téhož zákona.

23. Soud přihlédl k nedávné judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a tímto způsobem je třeba interpretovat ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Taková neplatnost není jen neplatností relativní, ale naopak neplatností absolutní podle § 588 občanského zákoníku.

24. Ze shora citovaných zákonných ustanovení (§§ 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru) vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu zákona o ochraně spotřebitele korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastává i Nejvyšší soud (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

25. V daném případě soud ve smyslu výše citované judikatury uzavřel, že závěr žalobkyně o tom, že je žalovaný schopen dostát svým povinnostem z úvěrové smlouvy, nebyl v řízení nijak objektivizován a prokázán. Příjem žalovaného byl doložen pouze jedním výplatním lístkem za období bezprostředně předcházející uzavření úvěrové smlouvy, nebyla však předložena např. pracovní smlouva (aby mohla původní věřitelka posoudit, na jakou dobu byla uzavřena apod.). Zcela nedostatečně pak původní věřitelka zkoumala pravidelné výdaje žalovaného a v tomto směru se spokojila pouze s prohlášením žalovaného. Věřitel se přitom nemůže spokojit pouze s tvrzenými informacemi, ale musí tyto skutečně zjistit. Z ničeho nevyplývá, že by si právní předchůdkyně žalobkyně ověřila (a jakým konkrétním způsobem) údaje o finanční situaci žalovaného (o jeho příjmové a výdajové stránce), které poskytl sám žalovaný. Žalovaný nijak nedoložil výši svých výdajů na bydlení a energie, ani dalších pravidelných měsíčních výdajů. Žalovaný nepředložil původní věřitelce ani např. výpisy z jeho bankovního účtu za určité relevantní období (např. 3 měsíce) před uzavřením smlouvy o úvěru. Nikterak se původní věřitelka ani nezabývala již stávajícím zadlužením žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela jen z prohlášení žalovaného, že platby na nájem bytu činí 0 Kč měsíčně a že žádné další výdaje kromě splácení úvěru a plateb výživného již nemá. Tato zjištění jsou dle soudu nedostatečná a úvěruschopnost žalovaného tak nebyla řádně zkoumána. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalovaného, je proto nepřezkoumatelný. Proces přezkoumání úvěruschopnosti je myšlenkovým postupem, který je možné objektivizovat a přezkoumat toliko předložením odpovídajících listin. Žalobkyně v tomto smyslu potřebné listiny soudu nepředložila (kromě jednoho výplatního lístku) ani přes výzvu soudu.

26. Z tohoto důvodu tak pokládá soud posuzovanou smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a smlouva je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku.

27. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Protože žalovaný uhradil z titulu této neplatné smlouvy částku v celkové výši 14 430 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 91 173 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše právní předchůdkyní žalobkyně poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (91 173 Kč – 14 430 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění (76 743 Kč) vyhověl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud se týče splatnosti, pak se soud domnívá, že dluh žalovaného se stal splatným na základě oznámení o postoupení pohledávky, kde byl žalovaný prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky, přičemž mu byla stanovena lhůta k plnění do 10 dnů po obdržení dopisu, neboť není možné uvažovat o splatnosti sjednané původní smlouvou o úvěru, jež byla soudem zhodnocena jako neplatná. Od 19. 12. 2023 má proto žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení z důvodně požadované částky ve výši 76 743 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku ve výši 76 743 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 12. 2023 a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Pro úplnost v souvislosti se závěrem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, soud uvádí, že přiměřenost lhůty stanovené ve výzvě k úhradě (která byla součástí oznámení o postoupení pohledávky) bez dalšího plyne z toho, že ji stanovila sama žalobkyně a žalovaný proti této lhůtě nikterak neprotestoval, a to ani z hlediska ustanovení § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Lze tak zkonstatovat, že nereagoval-li žalovaný nikterak na tuto výzvu žalobkyně k plnění, neuplatnil ani svoji námitku nepřiměřenosti (vzhledem k jeho možnostem) žalobkyní navrhované lhůty k plnění. Tuto námitku pak žalovaný nevznesl ani v rámci předmětného řízení, když po celou dobu zůstal procesně nečinný.

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovanému, jenž byl v řízení úspěšnější ve větší míře (soud vzal v úvahu i žalované příslušenství) než žalobkyně, by náležel nárok a náhradu nákladů řízení, ale vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení v této věci dle obsahu spisu nevznikly, rozhodnul soud tak, že nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.