11 C 6/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro 37 300 Kč s přísl. / úvěr

I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 000 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení a částky 9 300 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 373 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 28 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 9 300 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ úvěrová smlouva“). Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], poskytnul žalovanému úvěr 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou s tím, že žalovaný byl povinen splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy nejpozději k 10. dni v měsíci. Předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobkyně výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listy a současně provedl lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal nečinný.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“).

4. Protože se žalovaný ve věci samé blíže nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 11. 12. 2023 [číslo] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem do výše 30 000 Kč na dobu neurčitou (do doby splacení jistiny). Žalovaný byl dle odst. [číslo]. úvěrové smlouvy povinen splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy nejpozději k 10. dni v měsíci. Jistinu úvěru mohl žalovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy. Úroková sazba byla sjednána 40 % měsíčně, RPSN činila 5 536,06 %. Účastníci se dohodli, že v případě prodlení úvěrovaného po dobu dva kalendářní měsíce nebo delší se bez dalšího stává splatný celý dluh (nesplacená jistina, nesplacené úroky, veškeré sankce z prodlení). Pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení.

6. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného před uzavřením smlouvy o podmínkách úvěru.

7. Z žádosti o spotřebitelský úvěr [číslo] vyplývá, že žalovaný zde uvedl, že bydlí ve společné domácnosti v počtu členů 3, s partnerkou, že má měsíční příjem 41 368 Kč, výdaje 20 000 Kč.

8. Ze sdělení společnosti [právnická osoba] bylo zjištěno, že žalovaný dne 11. 12. 2023 čerpal finanční prostředky ve výši 20 000 Kč.

9. Z dopisu ze dne 11. 4. 2024 se podává, že původní věřitel zesplatnil úvěr ke dni 11. 4. 2024. Celková dlužná částka k tomuto dni činila 56 191,61 Kč.

10. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], a [právnická osoba], s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa] ([obec a číslo]), [PSČ] [obec], smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 mezi [právnická osoba], s.r.o., a žalobkyní, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 20. 7. 2025, má soud za prokázané, že pohledávka, jež tvoří předmět tohoto řízení, byla postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 7. 2025 včetně dokladu o předání k poštovní přepravě ze dne 23. 7. 2025 se podává, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě tří dnů.

12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

13. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

16. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

20. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému revolvingový úvěr až do výše limitu 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně obchodního úroku. Žalovaný čerpal celkem částku ve výši 20 000 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil. Právní předchůdce žalobkyně tak úvěr zesplatnil. Pohledávky, která jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni postupně platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku, postoupení bylo žalovanému oznámeno.

23. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

24. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

25. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4 950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

26. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností) v neprospěch spotřebitele – úrok dle smlouvy činí 40 % měsíčně, RPSN byla sjednána 5 536,06 %, v případě prodlení byla sjednána smluvní pokuta 1 % denně (přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy dle § 588 občanského zákoníku.

27. Dále soud posuzoval obsah smlouvy, resp. jednání uzavření smlouvy předcházející z pohledu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

28. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

29. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, konstatoval:„ …odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. V usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel:„ …věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

30. V řízení nebylo prokázáno, že by ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr po posouzení jeho schopnosti úvěr splácet s odbornou péčí. Žalobkyně uvedla, že původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného tak, že žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobkyně výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listy a současně provedl lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, insolvenčním rejstříku. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu. Úvěry jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Ze strany předchůdce žalobkyně, jako poskytovatele úvěru, tak došlo toliko k ryze formálnímu splnění požadavku zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, vycházel z lustrací z veřejně dostupných databází, nevyžádal si však žádné bližší informace o příjmech a výdajích žalovaného, o jeho finanční situaci. Příjmy žalovaného nebyly žádným způsobem doloženy. Žalobkyně soudu nepředložila ani výplatní pásky, ani výpisy z běžného účtu za relevantní období před poskytnutím úvěru (ačkoliv tvrdila, že si tyto od žalovaného původní věřitel vyžádal), z nichž by bylo možno posoudit, s jakými finančními prostředky a jakým způsobem skutečně žalovaný hospodařil (nakládal). Co se týče výdajů, tak předchůdce žalobkyně uvažoval toliko s žalovaným tvrzenými výdaji, nikterak tyto neověřil. Z uvedeného je zřejmé, že původní věřitel se nezaměřil na skutečné příjmy a výdaje žalovaného, spokojil se jen s jeho tvrzeným pravidelným měsíčním příjmem a tvrzenými výdaji. Předchůdce žalobkyně tedy zkoumal úvěruschopnost žalovaného nikoliv v rozsahu a kvalitě předpokládané zákonem o spotřebitelském úvěru. I z tohoto důvodu tak pokládá soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou podle § 588 občanského zákoníku, neboť původní věřitel nepostupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

31. S ohledem na shora uvedené se žalobkyně nemůže domáhat plnění sjednaných v posuzované úvěrové smlouvě. Jelikož se však žalovanému dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, je povinen dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku poskytnuté plnění žalobkyni vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovanému se na základě neplatné smlouvy dostalo plnění ve výši 20 000 Kč, na tento dluh žalovaný nezaplatil ničeno (bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokazoval, že poskytnutou částku uhradil nebo že jeho závazek zanikl z jiného důvodu či vůbec nevznikl), je tak povinen vrátit žalobkyni částku 20 000 Kč. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto nelze přiznat žalobkyni výlučně smluvní instituty, tj. smluvní úrok, smluvní pokutu, pročež je žaloba v této části nedůvodná (viz výrok I).

32. Nedůvodný je pak i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení (viz výrok I).

33. Při vypořádání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to k rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 34. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se účastníci v předmětném řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.

36. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté nesplacené jistiny úvěru, tj. částky 20 000 Kč. V této části soud žalobě vyhověl ve výroku II.

37. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost nesplacené jistiny v tomto rozhodnutí ve lhůtě tří dnů (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), neboť žalovaný netvrdil žádné skutečnosti (neposkytl žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu), pro které by se soud od této lhůty měl odchýlit (nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty či umožnění splácet jistinu ve splátkách). Jedná se přitom o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

38. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě měl větší úspěch ve věci žalovaný (soud vzal v úvahu i žalované příslušenství), tomu však žádné náklady nevznikly, neboť byl v rámci řízení zcela nečinný, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

39. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 373 Kč dle položky [číslo] bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.