11 C 60/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudkyní JUDr. Mgr. Olgou Karfíkovou, LL.M., ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] pro 201 173,54 Kč / úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 178 608 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do částky 22 565,54 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 32 099 Kč, úroku ve výši 12 % ročně z částky 198 943,54 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 5 258,01 Kč za období od 10. 9. 2025 do 1. 12. 2025 a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 201 173,54 Kč od 2. 12. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 20 417 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 201 173,54 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] uzavřené dne 2. 10. 2024 mezi účastníky. Žalobkyně požadovala částku v celkové výši 201 173,54 Kč sestávající z neuhrazené jistiny úvěru 198 943,54 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 730 Kč a smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, po celou dobu řízení zůstala nečinná.

3. Žalovaná se k nařízenému jednání dne 17. 6. 2026 bez omluvy nedostavila, ač jí bylo předvolání řádně doručeno více než 10 dní před jednáním. Žalovaná ani nepožádala z důležitého důvodu o odročení. Soud proto věc projednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v její nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu, k důkazu soud provedl listiny předložené žalobkyní.

4. Z provedených důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: Žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 2. 10. 2024 distančním způsobem smlouvu o revolvingovém úvěru, jejíž nedílnou součástí byly úvěrové podmínky. Na jejím základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované revolvingový úvěr do výše původně sjednaného úvěrového rámce 105 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet spolu s úroky, a to měsíčními splátkami v minimální výši 2,497 % z úvěrového rámce, tedy 2 622 Kč. Byla sjednána RPSN ve výši 26,7 %. Pro případ opoždění se splátkou si strany smluvily sankce v podobě účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním úhrady a dále smluvní pokuty ve výši 500 Kč, avšak v maximální výši dle dlužné splátky. Strany si v rámci smluvních ujednání sjednaly mimo jiné možnost žalobkyně předčasně zesplatnit úvěr v situaci, kdy bude žalovaná s více než dvěma splátkami v prodlení nebo v prodlení s jednou splátkou déle než 3 měsíce (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne 2. 10. 2024 včetně úvěrových podmínek žalobkyně, splátkového kalendáře – výpis čerpání splátek a úhrad). V úvěrové smlouvě i v kartě klienta na jméno žalované a číslo smlouvy shora je uvedeno, že žalovaná má jedno dítě, výše jeho zaměstnaneckého příjmu činí 20 000 Kč s tím, že osoby s ním žijící ve společné domácnosti mají příjem 35 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti 13 000 Kč. Žalovaná byla lustrována v registrech NRKI, CEE, JAP_PUJCKA (ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené dne 2. 10. 2024, karty klienta). Před uzavřením smlouvy o úvěru žalovaná předložila žalobkyni výpis z účtu, ze kterého vyplývá struktura a výše příjmů a výdajů žalované v období tří měsíců před uzavřením smlouvy (z výpisu z účtu žalované za období od 4. 7. 2024 do 1. 10. 2024). Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalované poskytla. Žalovaná načerpala částku celkem ve výši 206 200 Kč, když úvěrový rámec byl následně zvýšen na 200 000 Kč (z výpisu čerpání, splátek a úhrad). V průběhu trvání smluvního vztahu uhradila žalovaná šest měsíčních splátek, částku v celkové výši 27 592 Kč (z výpisu čerpání, splátek a úhrad). Žalovaná tak svému závazku úvěr řádně splácet nedostála. Žalobkyně proto využila svého oprávnění založeného úvěrovou smlouvou a čl. 6 Úvěrových podmínek a úvěr zesplatnila. O zesplatnění úvěru žalovanou informovala a vyzvala ji ke splacení celého úvěru (z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 26. 8. 2025 včetně poštovního podacího archu z téhož dne). Žalovaná byla před podáním žaloby upomenuta výzvou ze dne 15. 10. 2025, avšak bezúspěšně (z předžalobní výzvy k plnění ze dne 15. 10. 2025 včetně poštovního podacího archu z téhož dne).

5. Dle shora uvedeného skutkového závěru soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.”), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

8. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

9. Dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 206 200 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, přestala splátky splácet, nicméně uhradila celkem částku 27 592 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatel (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaná jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Soud se proto v souvislosti s judikaturou vyšších soudů zabýval posouzením platnosti smlouvy z hlediska toho, zda žalobkyně dostála povinnosti prověřit úvěruschopnost žalované.

15. Žalobkyně v žalobě poskytla pro splnění své povinnosti posuzovat úvěruschopnost řádně a s odbornou péčí obecná tvrzení. Tato tvrzení k výzvě soudu doplnila s odkazem na metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, kartu klienta, ověření bonity MLS a výpis z účtu za období od 4. 7. 2024 do 1. 10 2024.

16. Dle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 3308/16, IV. ÚS 702/20) i rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 ([anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno]), je soud povinen z moci úřední zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy řádně s odbornou péčí prověřoval úvěruschopnost osoby, které měl být úvěr poskytnut, a zda zjištěné okolnosti odůvodňovaly závěr poskytovatele, že taková osoba bude schopna řádně splácet sjednaný úvěr.

17. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.

18. Z judikatury interpretující shora citovaná ustanovení ZoSÚ vyplývá, že žalobkyně nedodržela postup upravující řádné posouzení úvěruschopnosti. Dle judikatury vyšších soudů je totiž schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení, zbyde spotřebiteli v jeho domácím osobním rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Poskytovatel úvěru proto musí analyzovat spotřebitelův osobní rozpočet, tj. příjmy i výdaje, a to ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr se zohledněním konkrétních informací o jeho příjmech, zaměstnanecké činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost, nezaopatřené děti, a jiné pravidelné výdaje spotřebitele (k tomu srov. nález Ústavního soudu 26. 2. 2019 ze dne III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

19. Podle karty klienta má žalovaná jednu vyživovací povinnost. Výše jejího příjmu činí 20 000 Kč. Příjem ostatních členů domácnosti činí 35 000 Kč. Pokud jde o měsíční výdaje domácnosti, tak tyto byly uvedeny v kartě klienta e výši 13 000 Kč. K ověření měsíčních příjmů a výdajů žalobkyně disponovala pouze výpisem z účtu žalované za období od 4. 7. 2024 do 1. 10. 2024.

20. Při prověřování úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně, co se týče příjmů žalované, pouze z tvrzení žalované týkající se jejího měsíčního příjmu ze zaměstnání, ten měla prokázaný výpisem z bankovního účtu za období od 4. 7. 2024 do 1. 10. 2024. Žalobkyně se nijak nezabývala tvrzenými jinými příjmy domácnosti ve výši 35 000 Kč, není vůbec zřejmé podle soudu, co tyto jiné příjmy představují, zda tyto příjmy žalobkyně jakkoli hodnověrně ověřila, zabývala se jimi, zabývala se jejich strukturou či výší. Žalobkyně pak nevěnovala pozornost výdajům žalované, a to ani základním výdajům na bydlení, energie (k tomu ostatně neměla žalovanou ani ničeho doloženo), mobil, internet, dopravu (kdy jen platby [právnická osoba] dosahovaly měsíčně částky cca 4 000 Kč, značné výdaje byly měsíčně i za pohonné hmoty, jak vyplývá z výpisu z účtu žalované). Jestliže žalobkyně tvrdila, že žalovaná v době výpisu z účtu disponovala nad rámec příjmů ze zaměstnání finančními prostředky ve výši nejméně 100 000 Kč, pak není zřejmé, z čeho tento závěr učinila, když dle předmětného výpisu z účtu žalované celkové příchozí transakce byly vyčísleny částkou 175 765 Kč a odchozí transakce částkou - 184 921 Kč (žádný převis 100 000 Kč se tedy z tohoto nepodává). Žalobkyně se spoléhala především na svůj statistický model, bez vazby na reálné (ověřené) poměry žalované. Žalobkyně neprovedla porovnání příjmů a výdajů, jakož i dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele získaných z relevantních vnitřních a vnějších zdrojů. Lustrace ve veřejně dostupných databázích provedená za tímto účelem je nedostatečná. Ze strany žalobkyně se jedná se o posouzení úvěruschopnosti dle statistických modelů, dle metodiky žalobkyně, ale nikoliv dle konkrétně zjištěných a doložených příjmů a výdajů žalované. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele (žalované) a o výdajích (všech) osob žijících s ní ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele (žalované) a posoudit jeho schopnost splácet. Myšlenkový proces, z něhož byla dovozena úvěruschopnost žalované, je proto nepřezkoumatelný. Soud přitom poukazuje na rozpornost metodiky MLS používané žalobkyní v dané věci, neboť při výpočtu [příjmení] klienta počítá pouze s výdajem spočívajícím v životním minimu dospělého člena domácnosti, avšak v případě výpočtu [příjmení] domácnosti najednou mezi výdaje zahrnuje normativní výdaje na bydlení ve výši 6 891 Kč (aniž by tyto výdaje byly jakkoli doloženy; výdaje s bydlením žalované žalobkyně nijak neověřovala, přestože tyto představují v životě každého jednu z nejpodstatnějších položek na straně výdajů; nebylo také nijak ověřeno, zda žalovaná skutečně bydlí ve vlastním bytě/domě, jak v žádosti uváděla, a to např. výpisem z katastru nemovitostí). Soud přitom má za to, že by tento blíže ničím nedoložený výdaj by měla hradit alespoň zčásti žalovaná, měl by se tedy promítnout do výpočtu [příjmení] klienta. Dále žalobkyně vůbec nezohlednila výdaje žalované, které sama uvedla anebo které žalobkyně zjistila z výpisu z účtu žalované, přičemž na některé z nich sama poukazovala (výdaje na stravu, léky, dopravu, telekomunikační služby), ale použila částku životního minima. O tom, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované svědčí i skutečnost, že žalovaná uhradila žalobkyni toliko šest splátek, nelze tak hovořit o dlouhodobém řádném splácení úvěru (K tomu soud jen pro úplnost dodává, že ani ze skutečnosti, že dlužník úvěr dlouhodobě splácel, nelze zpětně dovozovat, že by věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele ani že spotřebitel v době uzavření smlouvy byl schopen úvěr splácet. Takový závěr by byl v rozporu s preventivní funkcí § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru - k tomu srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C 755/22 (62022CJ0755); k závaznosti judikatury SDEU viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19, ze kterého se podává, že soudy jsou povinny zohlednit unijní právo a judikaturu SDEU, která je způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci samé).

21. Soud proto uzavřel, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s žalovanou nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalované, čímž porušila povinnosti jí uložené § 86 ZoSÚ jakož i judikaturou, a poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že nebyly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet. Soud proto podle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s výše citovanou judikaturou považuje výše uvedenou smlouvu o spotřebitelském úvěru za sjednanou absolutně neplatně (srov. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 a § 588 o. z.).

22. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy se žalobkyně nemůže domáhat plnění sjednaných v posuzované úvěrové smlouvě. Žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru, na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalované byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 206 200 Kč, přičemž žalovaná vrátila částku 27 592 Kč. Soud proto žalobě co do částky 178 608 Kč (nesplacené jistiny) vyhověl (viz výrok I). Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto nelze přiznat žalobkyni výlučně smluvní instituty, tj. smluvní úrok, náklady na vymáhání, smluvní pokuty, pročež je žaloba v této části nedůvodná (viz výrok II).

23. Nedůvodný je pak i nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení (viz výrok II).

24. Při vypořádání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to k rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 25. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možnosti dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka (spotřebitele) s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Ze shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu plynou následující právní závěry. Dlužník je povinen vrátit jistinu úvěru dle § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru podle svých možností. Pokud se věřitel a dlužník nedohodli na splatnosti závazku vrátit jistinu úvěru z neplatné smlouvy (což se účastníci v předmětném řízení nedohodli), splatnost určí soud svým rozsudkem, ale jen do budoucna. Jde však o lhůtu hmotněprávní, před jejímž uplynutím se tak dlužník v prodlení neocitl, pročež nelze před jejím uplynutím žalobci přiznat úroky z prodlení.

27. S ohledem na shora uvedené (jak již bylo shora řečeno) tak má žalobkyně ve smyslu § 87 odst. 1 věta třetí zákona jen právo na vrácení poskytnuté nesplacené jistiny úvěru, tj. částky 178 608 Kč; v této části soud žalobě vyhověl.

28. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost nesplacené jistiny v tomto rozhodnutí ve lhůtě tří dnů (viz analogicky § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.), neboť žalovaná netvrdila žádné skutečnosti (neposkytla žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu), pro které by se soud od této lhůty měl odchýlit (nebyly shledány důvody pro stanovení delší lhůty či umožnění splácet jistinu ve splátkách). Jedná se přitom o hmotněprávní lhůtu splatnosti ve smyslu výsledku aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. nikoli o procesněprávní lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší míry úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 417 Kč (zaokrouhleno na celé koruny), přičemž tato částka představuje 35,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 67,65 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32,35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 048 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 201 173,54 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 9 140 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 15. 10. 2025, z částky 9 140 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 1. 12. 2025 a z částky 9 140 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 6. 2026 včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., a v souvislosti s cestou realizovanou dne 17. 6. 2026 náhrada 2 789,22 Kč za 230 ujetých km v částce 1 889,22 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,2 l [číslo] km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 573/2025 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 41 149,22 Kč ve výši 8 641,34 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.