12 C 125/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 12 572,88 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 12 572,88 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 12 054 Kč od 25. 3. 2026 do zaplacení, s úrokem ve výši 77,58 % ročně z částky 9 605,32 Kč od 25. 3. 2026 do 17. 4. 2026 ve výši 475,20 Kč a s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 9 605,32 Kč od 18. 4. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2026 dosáhne částky 35 913,60 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 12 572,88 Kč s přísl. zahrnující jistinu s obchodním úrokem a se zákonným úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, uzavřené dne 30. 10. 2017. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu se smluvním úrokem ve výši 77,58 % ročně v 24měsíčních splátkách po 1 421 Kč splatných vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17. 1. 2025. V důsledku prodlení žalované s úhradou dlužné splátky č. 13 došlo k zesplatnění celého úvěru a podle smlouvy o úvěru se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 10 806,77 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru (23. 3. 2026). Žalobkyně se též domáhala zaplacení částky 400 Kč na nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, dlužného pojistného za pojištění schopnosti splácet ve výši 349 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru, za každý den prodlení až do zaplacení, přičemž žalobkyně tuto smluvní pokutu požadovala ve výši k datu vyhotovení žaloby, tj. 518,88 Kč a úroku za poskytnutý úvěr ve výši 77,58 % ročně z částky 9 605,32 Kč od 25. 3. 2026 do 17. 4. 2026 ve výši 475,20 Kč a s úrokem ve výši 11,50 % ročně z částky 9 605,32 Kč od 18. 4. 2026 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 3. 2026 dosáhne částky 35 913,60 Kč.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, uvedla, že dne 6.3.2026 podala návrh na zahájení řízení před Finančním arbitrem České republiky proti žalobkyni, ve kterém namítla zejména nedostatečné posouzení její úvěruschopnosti při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . V době uzavření úvěrové smlouvy byla samoživitelkou dvou nezaopatřených studujících dcer. Otec dětí hradil pouze výživné a na ostatních nákladech domácnosti se nepodílel. Její průměrný čistý příjem ze zaměstnání činil přibližně 27 922 Kč měsíčně. K tomu pobírala výživné na děti ve výši přibližně 6 000 Kč měsíčně a dávky státní sociální podpory. Současně však měla vysoké pravidelné výdaje na bydlení, energie a splácení již existujících závazků. V době uzavření smlouvy měla více úvěrových závazků u různých poskytovatelů, mimo jiné u společností Home Credit, Cofidis, Air Bank a České spořitelny. Současně měla sjednány kontokorentní úvěry u Air Bank, České spořitelny a ČSOB a využívala krátkodobé revolvingové úvěry SOS Credit a Zaplo. Tyto revolvingové úvěry byla nucena opakovaně splácet a následně znovu čerpat, protože jí po jejich úhradě nezůstávaly dostatečné finanční prostředky na běžné životní náklady domácnosti. Tento stav trval dlouhodobě již před uzavřením smlouvy se žalobkyní. Obdobná situace byla i u jejích kontokorentních úvěrů. Původně předpokládala, že bude schopna na účtech ponechávat část příjmů a postupně kontokorenty snižovat. Vzhledem k finanční situaci a rozsahu ostatních závazků však nebyla schopna vytvářet dostatečné zůstatky na účtech a kontokorenty čerpala prakticky každý měsíc. Krátce před uzavřením smlouvy řešila též vysoký nedoplatek za energie. Před uzavřením smlouvy se pokoušela získat úvěr nejen u bankovních institucí, mimo jiné u České spořitelny, Air Bank a ČSOB, ale také u nebankovních společností, včetně Home Creditu a Cofidisu, avšak bez úspěchu. Další úvěr jí poskytnut nebyl, přestože se snažila svou situaci řešit i touto cestou. Při sjednání úvěru žalobkyni poskytla požadované podklady, včetně dokladů o příjmech. Neměla v úmyslu žalobkyni uvést v omyl ani zatajovat skutečnosti významné pro posouzení úvěruschopnosti. Odmítá tvrzení, že by při sjednání úvěru jednala nepoctivě nebo že by žalobkyni záměrně zatajila skutečnosti podstatné pro posouzení úvěruschopnosti. Úvěr nesjednávala s úmyslem jej nesplácet. Naopak byla přesvědčena, že závazky bude schopna plnit. Domnívá se, že žalobkyně měla možnost její finanční situaci a existující závazky řádně prověřit před uzavřením smlouvy a že při posuzování její úvěruschopnosti dostatečně nezohlednila rozsah jejích stávajících závazků, vyživovacích povinností, nákladů na bydlení a celkovou finanční situaci.

3. Z listiny nazvané návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. , číslo, uzavřené dne 6. 12. 2024 soud zjistil, že žalovaná jako klient navrhla na předtištěném formuláři žalobkyni jako poskytovateli uzavření smlouvy o úvěru za podmínek níže uvedených. Ve smlouvě o úvěru by se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná by se zavázala poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 77,57 % ročně splatit v pravidelných 24měsíčních splátkách ve výši 1 427 Kč (včetně pojištění neschopnosti splácet) splatných vždy do každého 17. dne kalendářního měsíce počínaje 17. 1. 2025 s tím, že podle bodu 2.2 návrhu shora citovaného byla výše úroku limitována na 120 % částky, kterou měla žalovaná zaplatit. Podle bodu 6.1 návrhu shora citovaného v případě, že se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky o 30 dnů, vznikne žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou ze splátek dle bodu 6.2 návrhu shora citovaného, v případě prodlení žalovaného s úhradou splátek po dobu 15 dnů vzniká žalobkyni právo na úhradu smluvní pokuty ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu. Podle bodu 6.3 návrhu shora citovaného, jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky v délce 65 dnů, dochází k zesplatnění úvěru a podle bodu 6.4 návrhu shora citovaného se ke dni zesplatnění úvěru celá doposud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Podle bodu 6.5 návrhu shora citovaného, jestliže klient nezaplatí po zesplatnění úvěru novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

4. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě č. , číslo, ze dne 9. 12. 2024 soud zjistil, že úvěr byl žalované schválen, čímž došlo k uzavření smlouvy o úvěru a přílohou tohoto oznámení byl splátkový kalendář. RPSN úvěru činilo dle oznámení žalobkyně 112,06 %.

5. Z výzvy o zaplacení ze dne 20. 3. 2026 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě splátky č. 13 až 15 a zároveň byla upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru.

6. Z oznámení ze dne 23. 3. 2026 soud zjistil, že žalovaná byla vzhledem k okamžitému zesplatnění úvěru z důvodu prodlení se splátkami dluhu vyzvána žalobkyní k úhradě dlužné částky v celkové výši 12 054 Kč, přičemž tato částka se skládala z dlužné jistiny ve výši 9 605,32 Kč, úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 1 201,45 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč, náhrady nákladů vzniklých s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč, dlužného pojistného za pojištění schopnosti splácet ve výši 349 Kč. V oznámení byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu ve lhůtě do 10 dnů od data odeslání oznámení.

7. Z hodnocení klienta – žalované soud vyplývá měsíční příjem ve výši 31 146 Kč (mzda), výdaje na živobytí v částce 4 860 Kč (životní minimum), výdaje na bydlení ve výši 5 202 Kč.

8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.

9. Soud neprovedl důkaz předsmluvním formulářem, splátkovým kalendářem, ověřením v registrech SOLUS a NRKI, neboť těchto důkazů nebylo ke skutkovému závěru třeba.

10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok dle smlouvy činí 77,57 %, RPSN dle smlouvy činí 112,06 %, smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každé prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 200 Kč na vynaložených nákladech pro každý případ prodlení se splátkou dluhu, smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení až do zaplacení, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku); jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku).

17. Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 12. 2. 2020, č. j. 25 Co 408/2019-93, kde mimo jiné uvedl:„Odvolací soud se neztotožňuje s tím, že by v projednávané věci mohlo jít o úvěrovou smlouvu platnou, s tím že neplatná jsou „ostatní ujednání“. Přijetí tohoto závěru by také muselo vést k závěru o nároku na úroky dle ust. § 1802 OZ. Odvolací soud však hodnotí účastníky uzavřenou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání ve svém souhrnu představují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, což nutně vede k závěru o neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah účastníků nutno hodnotit jako vztah vzniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. K námitkám žalobkyně odvolací soud konstatuje, že pokud by měly být posuzovány jednotlivě a zcela izolovaně, mohly by se formálně jevit jako důvodné. Odvolací soud však musí posuzovat vždy konkrétní projednávanou věc v souvislostech. Žalobkyně výrazně apeluje na judikaturu, z níž má vyplývat závěr o oddělitelnosti ujednání o úrocích s tím, že v případě neplatného ujednání o úrocích má dlužník platit úrok tzv. obvyklý. Nadepsaný soud však po posouzení všech aspektů projednávané věci má za to, že žalobkyni nepřísluší se odůvodněně dovolávat závěrů o oddělitelnosti úroku a ostatně ani nemůže mít za případné poukazy žalobkyně na zásady autonomie vůle a zásady, že smlouvy mají být plněny. Tyto uvedené zásady nepochybně platí a civilní právo je jimi ovládáno, avšak v projednávané věci má soud tyto odkazy žalobkyně za zneužívající. Žalobkyně poskytuje úvěry jako nebankovní instituce a je zřejmé, že osoby, které o úvěr žádají, by na bankovní produkty nedosáhly. Poskytovány jsou relativně nízké částky a z obojího je zřejmé, že žadatelé o úvěry jsou zpravidla v poměrně tíživé situaci. Žalobkyně zneužívá absence zákonné úpravy limitující úrokové míry při poskytování úvěrů, a to i spotřebitelských. Žalobkyně v rámci uzavíraných smluv sice vyhoví příslušným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, ale právě v té části, jež nepodléhá zákonné regulaci, naprosto brutálním způsobem zahrne do smluvních ujednání povinnost dlužníka platit úrok zcela nepřiměřeně vysoký – v této věci ve výši 97,71 %. To vše za stavu, kdy obvyklý úrok při nezajištěném úvěru činí cca 15 % ročně a za nepřiměřený se považuje úrok tyto sazby podstatně převyšující. Sazba uvedená v úvěrové smlouvě je vysoce nepřiměřená. Odvolací soud přitom podotýká, že odvolávku žalobkyně na tzv. judikatorní čtyřnásobek má za nedůvodný. Nemůže obstát za situace, kdy zákon o spotřebitelském úvěru ukládá zkoumání úvěruschopnosti a nerozlišuje mezi bankovním a nebankovním subjektem. Tedy jednání žalobkyně má odvolací soud za účelové a zneužívající a takto si počínající věřitel nemůže požívat ochrany, ani byť pokud jde o odkaz na oddělitelnost úroku, či výše zmíněné zásady autonomie vůle a povinnosti plnění smlouvy. Žalobkyně vehementně poukazuje na „nové instituty“ v občanském zákoníku a je zřejmé, že si je velmi dobře vědoma toho, že řada dlužníků není schopna cokoli právně relevantně namítat. V tom spatřuje odvolací soud zneužívající jednání žalobkyně. I při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníků smlouvy, jichž se žalobkyně (neodůvodněně, jak výše uvedeno) dovolává, nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Nerovnováha je v dané věci tak významná, že je nutno ujednání smlouvy hodnotit jako obecně nespravedlivé a rozporné s dobrými mravy, když obecná ustanovení občanského zákoníku, vyjádřená v Hlavě I, je nutné používat a musejí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona.“. „K aplikaci ust. § 580 občanského zákoníku pak odvolací soud odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 32 Odo 174/2005 a sp. zn. 32 Cdo 150/2007, ze dne 26. 9. 2007, z nichž vyplývá, že „dobré mravy netvoří uzavřený a petrifikovaný normativní systém, jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly slušnosti a poctivého jednání. Rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, že obsah byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a také bez ohledu na to, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil, či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře.“. „Dle odvolacího soudu je třeba hodnotit obchod žalobkyně – poskytování úvěrů za výše uvedených podmínek – jako celek. Žalobkyně je profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a její konání, pokud požaduje úroky z půjčené částky významně vyšší než obvyklé, spoléhaje přitom na malou finanční gramotnost dlužníků či jejich nezodpovědnost, popř. tíseň, je nutno posuzovat jako společensky nežádoucí až nebezpečné. Jde v podstatě o obchod s chudobou. A právě tyto okolnosti, dle odvolacího soudu brání tomu, aby ujednání o výši úroku mohlo být v přezkoumávané věci oddělitelné od ostatního obsahu smlouvy. Požadováním placení neúměrně vysokých částek po dlužnících se věřitel podílí na dalším zvyšování počtu osob, jež se dostávají do dluhových pastí, což obecně vzato zatěžuje celou společnost. Roste tak šedá ekonomická sféra, zvyšuje se počet osob padajících do insolvence a kráceni jsou další věřitelé, a to i ti, kteří úvěr poskytli za daleko přiměřenějších podmínek. Žalobkyně jako věřitel zcela cílevědomě kalkuluje s tím, že je ve společnosti nikoli nepatrná vrstva osob, jež nejsou ani přes vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru schopni smysl ujednání ve smlouvě pochopit a vyhodnotit. Jde o jednání věřitele, které nemůže požívat právní ochrany, a to ani přes jeho odkazy na jednotlivá zmiňovaná ustanovení občanského zákoníku.“. „K posouzení přiměřenosti úroků pak odvolací soud podotýká, že vždy je nutno posuzovat věc individuálně. Jen obecně je možno vymezit, že úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy je úrok obvyklý s přihlédnutím k okolnostem, v tomto případě, že jde o hotovostní nezajištěný úvěr. Nabízí se přirovnání k úvěrům poskytovaným prostřednictvím kreditních karet, kdy jsou bankami požadovány prakticky nejvyšší úroky na bankovním trhu, ale nelze opomenout, že při úvěru takto čerpaném je poskytováno i určité bezúročné období. Za přiměřený a obvyklý, souladný s dobrými mravy je tak možno považovat s přihlédnutím k výše uvedenému úrok cca 15 – 20 % p. a. Vyšší úroky již nutno posuzovat jako sjednané v rozporu s dobrými mravy a půjdeli o násobek, pak již zjevně v rozporu s dobrými mravy. K použitelnosti tzv. řady ARAD pak odvolací soud podotýká, že ji považuje jen za pomocnou, přičemž při posuzování výše obvyklého úroku přednostně vychází z toho, co je mu známo z jiné jeho činnosti.“. „Odvolací soud má za to, že pro věc je významné její posouzení v souladu se zásadami obecné spravedlnosti a zejména proporcionality. Nejde o přehnanou ochranu spotřebitele, koneckonců jde v projednávané věci o neplatícího dlužníka. Podstatným je jednání žalobkyně jako věřitele, jejíž podnikání, jak výše popsáno, je prováděno za podmínek společností obecně vnímaných jako nespravedlivé a dobrým mravům zjevně odporující. Odvolací soud si je vědom existence žalobkyní uváděných rozhodnutí soudů, avšak z důvodů výše vyložených se nemůže s nimi ztotožnit, a je přesvědčen, že zejména v takto citlivé věci, kdy důsledky nepřiměřeného zadlužení dopadají na celou společnost, nelze jednotlivá zákonná ustanovení vykládat separátně a formalisticky, jak to činí některé jiné soudy, na jejichž rozhodnutí se žalobkyně odvolává. Se závěry zde vyjádřenými se nadepsaný soud nemůže ztotožnit. Věc je nutno posuzovat v širších souvislostech. Odvolací soud nepřehlíží zejména také tu skutečnost, že zadlužení je ve společnosti v současné době vnímáno jako jeden z velkých problémů.“.

18. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

19. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 27. 5. 2026, č. j. 12 C 125/2026-54, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 29. 5. 2026 a uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, dále z dokladů o příjmech žalované a jejího prohlášení. V prohlášení žalované ze dne 5. 12. 2024 informace o příjmech, výdajích včetně stávajících dluhů z jiných úvěrů absentuje. V hodnocení klienta je uvažováno s příjmem 31 146 Kč měsíčně, výdaji na živobytí ve výši životního minima 4 860 Kč a splátkou dluhu vůči žalobkyni ve výši 5 205 Kč měsíčně. Je zřejmé, že žalobkyně se skutečnými výdaji žalované nezabývala, nezohlednila řadu dalších dluhů z úvěru, jak tvrdí žalovaná. Vzhledem k tomu, žalobkyně nemohla mít reálný obraz toho, zda žalovaná měla na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

20. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Protože žalovaná již uhradila na dluh částku 18 473 Kč, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka 15 000 Kč podle neplatné smlouvy, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalované náklady řízení nevznikly.