12 C 131/2026

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený datum bytem adresa o 14 662 Kč s příslušenstvím / úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 2 662 Kč a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 662 Kč od 18. 8. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 14 662 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 18. 3. 2024. Podle této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) poskytnula žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se dle smlouvy zavázal vrátit právní předchůdkyni jistinu a zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. Žalovaný byl povinen splácet každý měsíc úrok přirostlý za uplynulé období, přičemž jistinu mohl splatit kdykoliv. Vzhledem k tomu, že se dostal do prodlení se splácením, byl právní předchůdkyní opakovaně vyzýván k zaplacení dluhu. Žalovaný nezaplatil ničeho, proto právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 17. 8. 2024 celý úvěr zesplatnila. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, na obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, . Následně byla pohledávka postoupena smlouvou o postoupení ze dne 10. 6. 2025 na žalobkyni.

2. Žalovaný byl v řízení pasivní. Na svou obranu nic netvrdil a k důkazu nepředložil, proto soud provedl pouze listinné důkazy předložené žalobkyní. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:

3. Právní předchůdkyně žalobkyně, obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a žalovaný spolu uzavřeli prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Podle smlouvy žalovaný čerpal úvěr ve výši 12 000 Kč s tím, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Jistinu byl žalovaný oprávněn zaplatit zcela nebo zčásti kdykoliv v průběhu trvání smlouvy. Žalovaný se zavázal splácet měsíčně úrok ve sjednané výši 40 % p.m., vždy za uplynulé období. Sjednaná výše roční procentní sazby nákladů činila 5532,57 %. Pro případ prodlení po dobu dvou kalendářních měsíců nebo delší, bylo mezi stranami smlouvy ujednáno, že se stane splatným celý dluh (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ). Žalovaný načerpal částku 12 000 Kč, kterou mu právní předchůdkyně žalobkyně převedla na bankovní účet uvedený ve smlouvě (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, a potvrzení o provedené platbě). Žalovaný nedodržel podmínky splácení, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila (zjištěno z dopisu ze dne 17. 8. 2024). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a ta ji postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 6. 2025, ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2025 a seznamu pohledávek). Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena (zjištěno z dopisu ze dne 20. 7. 2025). Předžalobní upomínkou žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby (zjištěno z výzvy ze dne 20. 7. 2025).

4. Dle shora uvedeného skutkového závěru soud dospěl k následujícím právním závěrům:

5. Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatel (§ 420 odst. 1 o. z.) a žalovaný jako spotřebitel (§ 419 o. z.), jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Soud se proto zabýval posouzením platnosti smlouvy jednak z hlediska toho, zda právní předchůdkyně žalobkyně dostála povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného a jednak posouzení smluvních ujednání stran zakázaných nepřiměřených a nerovnovážných ujednání ve spotřebitelských smlouvách (tzv. zneužívajícími klauzulemi).

6. Podle § 75 ZoSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

7. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).

8. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (odst. 1). Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí (odst. 2).

9. Podle § 580 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Posouzení úvěruschopnosti.

12. Žalobkyně řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného v žalobě netvrdila. Tato svá tvrzení následně nedoplnila ani k výzvě soudu (usnesení ze dne 20. 5. 2026, č. j. 12 C 131/2026-9). K žalobě přiložila k důkazu toliko žádost o spotřebitelský úvěr, tj. jakýsi formulář vyplněný žalovaným před uzavřením smlouvy.

13. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).

14. Žalobkyně v řízení netvrdila ani neprokazovala, že právní předchůdkyně žalobkyně provedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele. Proto je smlouva absolutně neplatná podle § 588 o. z., jak vyplývá ze shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Při jednání soudu dne 16. 6. 2026 přitom soud nemohl žalobkyni vyzvat podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a důkazů ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a ani na předchozí výzvu soudu ze dne 20. 5. 2026 tvrzení a důkazy v tomto směru nedoplnila.

15. Nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě16. Přestože soud shledal předmětnou smlouvu o úvěru absolutně neplatnou pro nesplnění povinnosti věřitele řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, považuje za potřebné v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodnutí pro účastníky řízení, zabývat se rovněž otázkou existence nepřiměřených smluvních ujednání v dané spotřebitelské smlouvě.

17. Žalovaný sám nepřiměřená ujednání (tzv. zneužívající klauzule) v uzavřené smlouvě nenamítal. Vnitrostátní právní úprava ochrany spotřebitele má svůj původ v unijním právu. Je recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud tedy smlouvu dále posuzoval i podle právní úpravy týkající se ochrany spotřebitele, kterou předpokládá § 1813 a násl. občanského zákoníku.

18. Při svých úvahách o zneužívajících klauzulích vycházel soud především z judikatury Ústavního soudu, který se opakovaně zabýval posuzováním konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a „principem rovnosti“. V nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18-2 Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, so. Zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, o odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu [srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493)]. Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]. Nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček posuzoval Nejvyšší soud například v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005 či rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud jde o jednotlivá smluvní ujednání, uvažoval soud i nad jejich oddělitelností, tj. zda lze uvažovat o neplatnosti smlouvy toliko v její části či zda smlouva o úvěru jako celek neobstojí pro svou zjevnou nespravedlnost, které se nemá dostat soudní ochrany. Těmto otázkám se věnoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11.

19. Optikou závěrů shora citované judikatury vyšších soudů byla poměřována i smlouva o spotřebitelském úvěru v nyní souzené věci. Ve smlouvě byla mezi stranami sjednána RPSN ve výši 5532,57%. Žalovaný se zavázal platit 40% p.m. z jistiny úvěru s tím, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Již za krátkou dobu trvání smlouvy by tak byla celková částka, kterou byl žalovaný povinen vrátit, způsobilá několikanásobně převýšit úvěrovanou jistinu (12 000 Kč). Jedná se přitom o smlouvu v režimu „take it or leave“, tj. žalovaný nemá možnost obsah smlouvy ovlivnit. Poskytnutí finančních prostředků je vázáno na podpis smlouvy bez možnosti vyjednávání o jejích podmínkách. Právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelkou, která poskytuje finanční prostředky při nepřiměřeně vysokých úrocích. Její podnikatelská aktivita je na těchto úrocích založena. Je si přitom sama vědoma toho, že úvěry poskytuje za riskantních podmínek, kdy její dlužníci nejsou schopni poskytnutý úvěr s vysokým úrokem splácet. Z principu je tedy vyloučena úvaha, zda by uzavřela smlouvu i bez neplatné části, pokud by si byla neplatnosti vědoma (§ 576 o. z.). Uvedené ustanovení totiž vychází z toho, že původce právního jednání si není jeho neplatnosti vědom, o takový případ se však nejedná. Sjednané podmínky se vyznačují řadou shod s posuzovanými judikatorními případy, které vedly Ústavní soud k závěru o nežádoucím důsledku v podobě toho, že celková splácená částka bude několikanásobně převyšovat částku poskytnutou. Jednotlivá ujednání smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro jejich vzájemnou provázanost. V daném případě tak nelze aplikovat ustanovení § 1815 o. z. a toliko k nim nepřihlížet. Uvedený závěr o neoddělitelnosti těchto ujednání, vede soud k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku rovněž pro rozpor s dobrými mravy. Ujednaná práva a povinnosti jsou pro spotřebitele zjevně nespravedlivá a nemůže jim být poskytnuta soudní ochrana.

20. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřená spotřebitelská smlouva je neplatná. Jednak z toho důvodu, že obsahuje nepřiměřená ujednání ve spotřebitelské smlouvě a jednak z toho důvodu, že žalobkyně nezkoumala s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. To vše má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy (srov. § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 580 a § 588 o. z.).

21. Podle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. S ohledem na absolutní neplatnost posuzované smlouvy má žalobkyně nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dosud nesplacené jistiny úvěru. Na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, přičemž žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal, že by je žalobkyni vrátil. Soud proto žalobě co do částky 12 000 Kč vyhověl. Aktivní legitimace žalobkyně se opírá o § 1879 a § 1880 o. z.

23. Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky (k tomu srov. 87 odst. 1 ZoSÚ) určil soud splatnost jistiny podle § 87 odst. 2 ZoSÚ v tomto rozhodnutí. Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025: „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“. Žalovaný netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 občanského zákoníku) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalovanému. Soud určil hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu.

24. Výrokem II. soud zamítl veškeré další nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení, tj. co do smluvního úroku v kapitalizované výši a zákonného úroku z prodlení. Důvody, které ho k tomu vedly vyplývají z obsahu rozhodnutí (k tomu srov. bod 22 a 23).

25. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci plně procesně úspěšná, neúspěch žalobkyně co do smluvního úroku a úroku z prodlení lze považovat za nepatrný ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč, odměnou advokáta za poskytování právních služeb ve výši 1 452 Kč (sazba odměny po 400 Kč za tři úkony právní služby dle § 14b odst. 1 bod 2., vyhlášky č. 177/1996 Sb. /advokátní tarif/ ve spojení s § 11 odst. 1 písm. a/, d/), třemi paušálními částkami náhrady hotových výdajů dle § 14b odst. 6 písm. a/ téže vyhlášky ve výši 363 Kč, to vše včetně 21 % DPH. Pro úplnost soud uvádí, že postupoval při určování náhrady nákladů zastoupení advokátem podle § 14b citované vyhlášky, neboť se jedná o standardizované znění žaloby, které zástupkyně žalobkyně podává v obdobných věcech též žalobkyně opakovaně; její podání se liší takřka pouze v identifikačních údajích žalovaných a údajích týkajících se konkrétních smluv a dlužných částek. Nadto je třeba zdůraznit, že žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Jedná se tedy o vědomé rozhodnutí žalobkyně a její podnikatelský plán, vymáhat právě tyto pohledávky. Zároveň žalobkyně veškeré podklady k vymáhaným pohledávkám získala od své právní předchůdkyně. Nebylo tedy na ní, aby vedla relativně rozsáhlou a složitou evidenci splácení, zůstatků atd. Soud tak shledal uplatnění § 14b zcela přiléhavým. Celkem soud přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 615 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.