12 C 177/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 17.889,57 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4.513,57 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4.513,57 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 11.486,43 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 2. 7. 2015 do zaplacení, částky ve výši 1.889,57 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 17.889,57 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o půjčce ze dne 13. 9. 2009, [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované půjčku ve výši 16.000 Kč, žalovaná měla vrátit půjčku ve formě 59 týdenních splátek po 496 Kč, včetně souhrnného poplatku ve výši 13.376 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 11.486,43 Kč. Právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO]) postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na [právnická osoba] [anonymizováno], a ta ji postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 na žalobkyni.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyně soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyně pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) Smlouvou o půjčce ze dne 13. 9. 2009, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba], [IČO]) a žalovaná uzavřeli smlouvu o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované půjčku ve výši 16.000 Kč, žalovaná měla vrátit půjčku ve formě 59 týdenních splátek po 496 Kč (poslední splátka ve výši 112 Kč), včetně souhrnného poplatku ve výši 13.376 Kč. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a ze dne 24. 8. 2018 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na [právnická osoba] S.á.r.l, a ta ji postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 na žalobkyni. C) Předžalobní upomínkou ze dne 26. 4. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná dosud uhradila celkem částku 11.486,43 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 24. 8. 2008, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964Sb. (dále jen„ o. z. 1964“).

6. Podle § 657 o. z. 1964 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

7. Podle ustanovení § 517 odst. 2 o. z. 1964 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

8. Podle § 56 odst. 1 o. z. 1964 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

9. Podle § 451 odst. 1 o. z. 1964 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

10. Podle § 457 o. z. 1964 je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

11. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 657 o. z. 1964. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované půjčku ve výši 16.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto půjčku splácet 59 týdenními splátkami po 496 Kč, včetně souhrnného poplatku ve výši 13.376 Kč. Žalovaná na dluh uhradila celkem částku 11.486,43 Kč. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 524 a násl. o. z. 1964.

12. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

13. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o půjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na [webová adresa]). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

14. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované půjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o absolutní neplatnosti dle § 55 odst. 2 o. z. 1964.

15. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o půjčce. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o souhrnném poplatku ve výši 13.376 Kč, je pro rozpor s dobrými mravy neplatné a pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vede soud pro nevyváženost vzájemných práv a povinností k závěru, že smlouva je jako celek neplatná.

16. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 6. 6. 2023, č. j. 12 C 177/2023-9, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 15. 6. 2023 a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě dokladů o příjmu předložených žalovanou spolu s vyplněnou zákaznickou kartou. Zákaznickou kartu ani doklady o příjmu žalované žalobkyně soudu nedoložila. Nebylo proto možné úvěruschopnost žalované soudem přezkoumat. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej §§ 451 a 457 o. z. 1964. Jelikož žalovaná uhradila částku 11.486,43 Kč, soud jí uložil zaplatit rozdíl mezi částkou půjčenou (16.000 Kč) a částkou již zaplacenou (11.486,43 Kč), tj. částku 4.513,57 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 517 odst. 2 o.z. 1964. Protože smlouva je neplatná, stala se povinnost žalované vrátit poskytnuté plnění až na základě výzvy žalobkyně ze dne 26. 4. 2023 (ust. § 563 o.z. 1964. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla v řízení převážně neúspěšná a žalované žádné náklady řízení nevznikly.

19. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.