12 C 184/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 24.884 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9.342 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9.342 Kč od 14. 1. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15.542 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 14. 1. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 239 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 24.884 Kč, která představuje dluh z úvěru v původní výši 19.000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 15.542 Kč v souvislosti s poskytnutím úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 19. 11. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu poskytla částku 19.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v souvislosti s poskytnutím úvěru ve výši 15.542 Kč v 60 týdenních splátkách po 576 Kč počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný však splácel dluh nepravidelně a zaplatil tak pouze částku 9.658 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 19. 11. 2021 a smluvních podmínek smlouvy o úvěru soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 19.000 Kč a závazek žalovaného tuto včetně souhrnného poplatku 15.572 Kč (v žalobě uvedena částka 15.542 Kč) v souvislosti s poskytnutím půjčky vrátit v 60 týdenních splátkách po 575,70 Kč počínaje 7. dnem od podpisu smlouvy.

5. Z formuláře žalobkyně obsahujícího standardní informace o úvěru soud zjistil, že vypočetla RPSN ve výši 212,77 % a obchodní úrok ve výši 70,89 % p.a.

6. Z dopisu žalobkyně bez data soud zjistil, že vyzvala žalovaného před podáním žaloby k úhradě dluhu do 13. 1. 2023.

7. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění učiněná soudem z důkazů shora uvedených neodporují, odkazuje soud na tato dílčí zjištění jako na závěr o skutkovém stavu ve věci samé.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

12. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí 212,77 %, úrok z úvěru činí 70,89 % p.a. (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 14.3.2018, č.j. 25 Co 38/2018-40 a celé řadě dalších rozhodnutí.

13. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

14. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 09.06.2023, č. j. 12 C 184/2023-8, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala. Soud proto pokládá smlouvu i z tohoto důvodu za neplatnou, neboť žalobkyně neunesla i přes výzvu a poučení soudu povinnost tvrzení a důkazu, že postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

15. Žalovanému se dostalo plnění ve výši 19.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Žalovaný zaplatil na splátkách částku 9.658 Kč, tudíž je povinen zaplatit zbývající část jistiny úvěru ve výši 9.342 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 1. 2023 dle ust. § 1970 o. z. v návaznosti na termín splatnosti uvedený v předžalobní výzvě. Ostatní plnění (souhrnný poplatek) žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že přiznal dle poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci (62 % úspěch, 38 % neúspěch) žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 24 % představující částku 239 Kč (24 % ze zaplaceného soudního poplatku).