12 C 227/2022

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 18.564 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5.810 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5.810 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 5.354 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 3.220,21 Kč od 07.12.2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.510 Kč od 07.12.2019 do 14.05.2020, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 6.730,21 Kč od 07.12.2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 2.155,09 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6.381,19 Kč, zaplacení částky 7.400 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 5.120,20 Kč od 07.12.2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.300 Kč od 07.12.2019 do 14.05.2020, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7.470,23 Kč od 07.12.2019 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 2.567,45 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7.599,65 Kč zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 18.564 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smluv o úvěru ze dne 18.11.2014 (dále jen: první smlouva“) [číslo] (zaplacení částky 8.864 Kč s přísl.) a ze dne 04.08.2014 (dále jen: druhá smlouva“) [číslo] (zaplacení částky 9.700 Kč s přísl.). První smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované úvěr ve výši 7.000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 213 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.354 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 3.490 Kč. Druhou smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované úvěr ve výši 10.000 Kč, který měla žalovaná vrátit ve formě 58 týdenních splátek po 300 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7.400 Kč. Žalovaná uhradila na úvěr částku 7.700 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 06.12.2019 na žalobkyni. Na předžalobní výzvu ze dne 07.05.2020 žalovaná nereagovala.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují: A) První smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 7.000 Kč, žalovaná měl vrátit úvěr ve formě 580 týdenních splátek po 213 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 5.354 Kč. B) Druhou smlouvou má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 10.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 58 týdenních splátek po 300 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4.800 Kč. C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 06.12.2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované. D) Předžalobní upomínkou ze dne 07.05.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila na dluh z první smlouvy částku 3.490 Kč a na dluh z druhé smlouvy částku 7.700 Kč.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

6. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly dne 18.11.2014 a dne 04.08.2014 uzavřeny smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované finanční prostředky ve výši 7.000 Kč a 10.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tyto úvěry splácet týdenními splátkami stanovenými v obou smlouvách, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěrů. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smluv řádně neplnila a uhradila částku 3.490 Kč na první ze smluv a částku 7.700 Kč na druhou ze smluv. Pohledávka, jež byla předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.

13. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí zápůjček musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

15. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za situace, kdy celkové náklady spotřebitelského úvěru činí u prvního úvěru 76 % a u druhého úvěru 74 % poskytnuté jistiny úvěru a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba obě smlouvy vyhodnotit jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.

17. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 27.06.2022, č. j. 12 C 227/2022-36, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 08.07.2022 a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě informací získaných od žalované, a nahlédnutím do insolvenčního rejstříku. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze informacemi poskytnutými žalovanou (vyplněním žádosti o úvěr – karty zákazníka), aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaná měla reálně na splácení úvěrů dostatek finančních prostředků. Právní předchůdce žalobce tak měl informaci pouze o příjmu žalované doloženou potvrzením zaměstnavatele, resp. dokladem o výměře státní podpory, avšak již nijak neověřoval její výdaje, kdy žalovaná uvedla náklady na bydlení ve výši 5.000 Kč měsíčně (nájem, inkaso, energie) a osobní výdaje ve výši 3.400 Kč měsíčně, resp. náklady na bydlení ve výši 5.049 Kč měsíčně (nájem, inkaso, energie) a osobní výdaje ve výši 3.410 Kč měsíčně, což soud považuje za náklady zjevně podhodnocené a právní předchůdce žalobkyně z nich přesto vycházel. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje a opět poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C -679/18 DS – F.

18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaná uhradila na první ze smluv pouze částku 3.490 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 3.510 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění 07.05.2020. Protože žalovaná uhradila na druhou ze smluv částku 7.700 Kč, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 2.300 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění 07.05.2020. Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou z důvodů shora uvedených.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.954,97 Kč, přičemž tato částka představuje 37,4 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,7 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 31,3 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18.564 Kč sestávající z částky 1.860 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 4.320 Kč ve výši 907,20 Kč.