12 C 232/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o 16 200 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 200 Kč s 15 % ročním úrokem z prodlení od 1. 8. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 10 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1211023224, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 16 200 Kč, která představuje dluh z úvěru v původní výši 21 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 19 950 Kč v souvislosti s poskytnutím úvěru spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 31. 1. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu poskytla částku 21 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu se souhrnným poplatkem v souvislosti s poskytnutím úvěru ve výši 19 950 Kč v 78týdenních splátkách po 525 Kč počínaje sedmým dnem od podpisu smlouvy. Žalovaný však splácel dluh nepravidelně a zaplatil pouze částku 24 750 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] dne 8. 9. 2022 a smluvních podmínek smlouvy o úvěru soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 21 000 Kč a závazek žalovaného tuto včetně souhrnného poplatku 19 950 Kč v souvislosti s poskytnutím půjčky vrátit v 78týdenních splátkách po 525 Kč počínaje sedmým dnem odn podpisu smlouvy.

5. Z formuláře žalobkyně obsahujícího standardní informace o úvěru soud zjistil, že vypočetla RPSN ve výši 171,95 % a obchodní úrok ve výši 63,33 % p.a.

6. Z dopisu - upomínky žalobkyně bez data soud zjistil, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění dluhu.

7. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění učiněná soudem z důkazů shora uvedených neodporují, odkazuje soud na tato dílčí zjištění jako na závěr o skutkovém stavu ve věci samé.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

13. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované zápůjčky vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí 171,95 %, smluvní úrok činí dle smlouvy 63,33 % p.a. (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). Soud podotýká, že shodný právní závěr učinil v rámci odvolacího řízení v jiné věci se stejnou žalobkyní a obdobným skutkovým základem Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 25 Co 38/2018-40 a celé řadě dalších rozhodnutí.

14. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany.

15. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 16. 8. 2024, č. j. 12 C 232/2024-8, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 3. 9. 2024 a uvedla, že lustrovala žalovaného ve veřejně dostupných registrech, kontrolovala jeho platební historii ve své společnosti, hodnotila lokalitu bydliště žalovaného, dále předložila soudu výpisy z účtu zaměstnavatele žalovaného z měsíců 12/2021 a 1/2022, kterými převedl na účet žalovaného částky 25 656 Kč a 20 773 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného, neprověřovala relevanci informace žalovaného o jeho nákladech na bydlení ve výši 4 872 Kč měsíčně, které se soudu jeví jako podhodnocené, nezkoumala jeho další náklady na živobytí ve výši 4 360 Kč, které se jeví taktéž podhodnocené. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

16. Žalovanému se však dostalo plnění ve výši 21 000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění žalobkyni ve výši 21 000 Kč vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Jelikož žalovaný již žalobkyni zaplatil na dluh částku 24 750 Kč zaplatil, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla ve věci neúspěšná a žalovanému náklady řízení nevznikly.

18. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 10 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.