12 C 258/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o 529 596 Kč s příslušenstvím

I. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-74 se v části odůvodnění opravuje tak, že se vypouští tyto nečíslované odstavce:Mezi účastníky jsou nesporné níže uvedené skutečnosti, které soud dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění a odkazuje na ně jako na skutkový závěr ve věci:Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

II. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-74 se v části odůvodnění opravuje tak, že se vkládá odstavec č. 2 v úplném znění a vkládají se chybějící odstavce č. 3 až č. 8:

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že předmětný pozemek žalobkyně není veřejným prostranstvím, nachází se na něm stavba v dezolátním stavu a byl již stavebním úřadem vydán demoliční výměr k jejímu odstranění. Předmětný pozemek žalobkyně není a nebyl veden v územním plánu žalovaného jako veřejné prostranství. Požadavek, aby byl v územním plánu uveden parkovací dům, vznesla právní předchůdkyně žalobkyně [příjmení] [příjmení] [jméno]. Nezastavěné části předmětného pozemku nejsou veřejně přístupné bez omezení a netvoří veřejné prostranství, které by mohl kdokoliv a kdykoliv bez omezení užívat.

3. Mezi účastníky jsou nesporné níže uvedené skutečnosti, které soud dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění a odkazuje na ně jako na skutkový závěr ve věci: Žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. [číslo] o výměře 2470 m2 v k. ú. a obci [obec] (dále jen: dotčený pozemek). V opatření obecné povahy – Územním plánu města Jáchymov ve znění [číslo] vydaném dne 14. 9. 2022, byla v kapitole 3)„ Urbanistická koncepce včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a ploch sídelní zeleně“, v bodě 3.„ Vymezení zastavitelných ploch“, v tabulce pod odstavcem (14), části„ [obec]“ vymezena„ [příjmení] Z91“ s navrženým funkčním využitím„ [příjmení] pro dopravu (DS)“ s umístěním„ ul. [ulice]“ a s podmínkami pro využití ploch:„ plocha je určena pro výstavbu parkovacího domu“,„ 2-3 nadzemní podlaží“ a„ dopravně napojené na stávající silnici“. Dotčený pozemek se nachází v ulici [ulice]. Dotčený pozemek nebyl v minulosti ani v současné době v územně plánovací dokumentaci města Jáchymov veden jako veřejné prostranství. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2024, č. j. 57 A 68/2023-228 byl návrh žalobkyně na zrušení části územního plánu výše uvedeného zamítnut. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 1 As 28/2024-47 byla kasační stížnost podaná žalobkyní proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuta. Na pozemku se dle obsahu listiny vydané odborem stavební úřad MÚ [obec] nazvané Souhlas s ohlášeným odstraněním stavby ze dne 18. 1. 2023, č. j. výst [číslo], nachází stavba bývalé prádelny města Jáchymov, stavební úřad vydal souhlas s ohlášeným odstraněním stavby způsobem, že konstrukce budou postupně rozebrány s použitím strojního vybavení a mechanizace. Objekt bude kompletně vyklizen a veškeré demontovatelné části budou odstraněny. Stav objektu bývalé prádelny na dotčeném pozemku je zachycen na fotografiích založených do spisu na čísle listu 25 až 30. Dotčený pozemek nebyl v žalovaném období 12. 10. 2022 – 11. 10. 2023 nikým užíván a je tomu tak dosud. Žalobkyně v dopise ze dne 18. 9. 2023 vyzvala žalovaného o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 305 575 Kč do 30. 11. 2023. Žalobkyně v dopise ze dne 20. 8. 2024 vyzvala žalovaného o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 529 596 Kč do 5. 9. 2024.

4. Soud při jednání dne 18. 2. 2024 informoval účastníky o tom, že ve věci je možné rozhodnout na základě shora uvedených nesporných skutečností, a proto soud neprováděl účastníky navržené důkazy, neboť z převážné většiny z nich plynou mezi účastníky nesporné skutečnosti.

5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

6. Při úvaze o posouzení uplatněného nároku soud vyšel z ustálené judikatury NS a ÚS, kterou představují tato rozhodnutí: 28 Cdo 1884/2022: Veřejné prostranství vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním znakem je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jenž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. 22 Cdo 2442/2021: I. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství. II. Veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni. 33 Odo 1253/2005: (na který poukazuje též žalobkyně): Definici pojmu„ veřejné prostranství“ obsahoval v období od 1. 1. 1991 zákon č. 565/1990 Sb. Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení (§ 4 odst. 2 cit. zákona ve znění platném od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003). Nelze ovšem přehlédnout, že tato definice souvisela s vybíráním místních poplatků (srov. § 1, 4 a 15 zákona č. 565/1990 Sb.). Další vymezení veřejného prostranství přinesl až zákon č. 128/2000 Sb., účinný od 12. 11. 2000. Zákonem č. 229/ 2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., účinným od 1. 1. 2004, bylo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb. vypuštěno a jedinou legální definici veřejného prostranství tak nyní obsahuje v § 34 zákon č. 128/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Podle tohoto ustanovení je nyní veřejným prostranstvím prostor, splňující znaky veřejného prostranství, ze zákona. K tomu, aby bylo možno vybírat místní poplatek za jeho užívání (§ 1 písm. c) zákona č. 565/1990 Sb.), musí být současně obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek vybírá (§ 14 zákona č. 565/1990 Sb.). To, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky žalobkyně za takové místo neurčil, nemění nic na tom, že s ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potenciální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro ně třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum (cit. publikace, s. 265 a násl.). I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor, vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství, z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem (k tomu srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod [číslo] Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o obcích (např. § 10 a 28). Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice (§ 34 in fine zákona č. 128/2000 Sb.), je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., § 84 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.). Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 ObčZ), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§ 2 odst. 2 ObčZ.). Navíc jestliže podle § 128 odst. 2 ObčZ lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit pouze tehdy, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i pozemky soukromé osoby, znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Pro daný případ to znamená, že pokud pozemky žalobkyně nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Ze shora uvedených důvodů nemůže být správný závěr odvolacího soudu o tom, že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky žalobkyně za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné prostranství, neboť i nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného prostranství. II. ÚS 3624/13: Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Krajský soud nevyhověl stěžovatelově žalobě s tím, že předmětnou plochu na stěžovatelově pozemku je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích nutno kvalifikovat jako účelovou komunikaci a že se v řízení neprokázalo, že jejím vlastníkem je žalovaný. Tím však krajský soud nijak nezodpověděl otázku, zda daná plocha má či nemá charakter veřejného prostranství. Jak již totiž bylo řečeno, přímo z definice v zákoně o obcích plyne, že proto, aby byl nějaký prostor kvalifikován jako veřejné prostranství, je otázka, kdo je jeho vlastníkem, nerozhodná. Stejně tak závěr, že danou plochu je třeba hodnotit jako účelovou komunikaci podle zákona o pozemních komunikacích, je v těchto souvislostech poněkud nicneříkající, zejména když sám zákon o pozemních komunikacích připouští účelové komunikace veřejně přístupné i veřejně nepřístupné (viz jeho § 7). Bude nezbytné, aby obecný soud otázku, zda se ve věci jedná o veřejné prostranství či nikoliv, případně zda tomu tak není alespoň v určité části (například té související s přítomnou zastávkou městské hromadné dopravy) a jaké z toho plynou následky, posoudil. Při svém posuzování by se přitom neměl zaměřit na to, jak předmětnou plochu kvalifikovat podle zákona o pozemních komunikacích a kdo je jejím vlastníkem, nýbrž měl by především uvážit, zda je stěžovatel omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je (případně v jaké části) předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání.

7. Dále bylo možné vyjít i z odborné literatury, konkrétně z článku JUDr. Aleše Máchy, Ph.D. v publikaci Právní rozhledy č. 11/2020, str. 409: Otázka existence, uspořádání, často i zřizování a údržby veřejných prostranství je věcí obce, resp. samosprávy. Obec jednak určuje, které plochy v obci budou v územním plánu označeny jako plochy veřejných prostranství, a dále ve smyslu zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, musí v obecně závazné vyhlášce obce, kterou zavádí v obci poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, označit veřejná prostranství v obci, která poplatku podléhají. Obec však nemůže v rámci vymezování veřejných prostranství postupovat svévolně, nýbrž je omezena zákonnou definicí veřejného prostranství v § 34 OZř. Jen ty pozemky, které naplňují zákonnou definici, je možno označit za veřejné prostranství. Obec si tak musí v rámci zavedení poplatku udělat nejprve úsudek, které prostory v obci jsou veřejným prostranstvím, neboť veřejným prostranstvím se pozemek či prostor stává ex lege (zde autor článku odkazuje na rozhodnutí ÚS Pl. ÚS 21/02) Je potřeba také zdůraznit, že byť obec rozhoduje v územním plánu o tom, zda určité plochy budou označeny jako veřejné prostranství, neznamená to, že se jimi vydáním územního plánu stanou. Územní plán je totiž základní koncepční dokument obce (zde autor odkazuje na ust. § 43 odst. 1 stavebního zákona), který stanoví nejen současné využití ploch v obci, tj. faktický stav ke dni jeho vydání, ale také stav plánovaný, lze říci až ideální. Je-li tedy nějaká plocha označena v územním plánu jako veřejné prostranství, neznamená to, že jím fakticky je. Mimoto zákon o obcích jako podmínku jeho vzniku a existence nepožaduje jeho označení za veřejné prostranství v územním plánu obce.

8. Ve světle uvedené judikatury má soud za prokázané, že dotčený pozemek žalobkyně postrádá znaky veřejného prostranství, neboť není přístupný každému bez omezení. Jde o naprosto neudržovaný pozemek v části zarostlý nálety a zčásti zastavěný stavbou bývalé prádelny. Objekt je zpustlý, v dezolátním stavu a byl na něj vydán stavebním úřadem demoliční výměr. V posuzovaném období (12. 10. 2022 – 11. 10. 2023), stav trvá dosud, nebyl dotčený pozemek nikým a nijak využíván, neplnil žádný veřejně prospěšný účel, k němuž má veřejné prostranství sloužit (dopravní: např. ulice, chodník, cesta; hospodářský a sociální: např. náměstí, tržiště; rekreační: veřejná zeleň, park). Ke vzniku veřejného prostranství ani nebyl dán souhlas vlastníka dotčeného pozemku. Není tedy naplněna zákonná definice veřejného prostranství dle ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neboť jak už bylo výše judikaturní uzavřeno, veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním podmínek jeho vzniku. Z toho plyne i závěr, že veřejné prostranství nemůže vzniknout na základě zařazení určitého pozemku do územního plánu jako veřejné prostranství, blíže viz odborný článek JUDr. Aleše Máchy, Ph.D. výše citovaný. V posuzovaném případě však ani územní plán žalovaného nepočítal se vznikem veřejného prostranství a ani dotčený pozemek neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Jak uvedl žalovaný, předchozí vlastník dotčeného pozemku uvažoval o výstavbě parkovacího domu, proto požadoval, aby územní plán s takovým záměrem počítal a žalovaný mu vyhověl. Avšak nynější vlastník ani žalovaný vůbec o výstavbě parkovacího domu neuvažují. Lze proto bez pochybností uzavřít, že do vlastnického práva žalobkyně k dotčenému pozemku není nikým ani ničím zasahováno. Vlastnické právo žalobkyně tak nebylo v žalovaném období omezováno a není tomu až do současné doby. Nelze proto ani uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.III. Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-74 se v části odůvodnění opravuje tak, že se před první odstavec vkládá číslovka:„ 1“, před druhý odstavec číslovka:„ 2“, před devátý odstavec číslovka:„ 9“.IV. Pro přehlednost se uvádí úplné správné znění odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 18. 2. 2025, č. j. 12 C 258/2024-74:V. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu bezdůvodného obohacení žalované tím, že svým jednáním omezila vlastnické právo žalobkyně k pozemku [parcelní číslo] o výměře 2470 m2 v k. ú. a obci [obec] v období od 12. 10. 2022 do 11. 10. 2023. K samotnému omezení vlastnického práva došlo tím, že žalovaný provedl změnu územního plánu, kdy určil předmětný pozemek žalobkyně jako plochu pro výstavbu parkovacího domu určeného k veřejnému parkování, čímž dle názoru žalobkyně je předmětný pozemek veřejným prostranstvím.VI. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s odůvodněním, že předmětný pozemek žalobkyně není veřejným prostranstvím, nachází se na něm stavba v dezolátním stavu a byl již stavebním úřadem vydán demoliční výměr k jejímu odstranění. Předmětný pozemek žalobkyně není a nebyl veden v územním plánu žalovaného jako veřejné prostranství. Požadavek, aby byl v územním plánu uveden parkovací dům, vznesla právní předchůdkyně žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení]. Nezastavěné části předmětného pozemku nejsou veřejně přístupné bez omezení a netvoří veřejné prostranství, které by mohl kdokoliv a kdykoliv bez omezení užívat.VII. Mezi účastníky jsou nesporné níže uvedené skutečnosti, které soud dle ust. § 120 odst. 3 o.s.ř. vzal za svá skutková zjištění a odkazuje na ně jako na skutkový závěr ve věci: Žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku p. č. st. [číslo] o výměře 2470 m2 v k. ú. a obci [obec] (dále jen: dotčený pozemek). V opatření obecné povahy – Územním plánu města Jáchymov ve znění č. 3, vydaném dne 14. 9. 2022, byla v kapitole 3)„ Urbanistická koncepce včetně vymezení zastavitelných ploch, ploch přestavby a ploch sídelní zeleně“, v bodě 3.2„ Vymezení zastavitelných ploch“, v tabulce pod odstavcem (14), části„ [obec]“ vymezena„ Plocha Z91“ s navrženým funkčním využitím„ [příjmení] pro dopravu (DS)“ s umístěním„ ul. [ulice]“ a s podmínkami pro využití ploch:„ plocha je určena pro výstavbu parkovacího domu“,„ 2-3 nadzemní podlaží“ a„ dopravně napojené na stávající silnici“. Dotčený pozemek se nachází v ulici [ulice]. Dotčený pozemek nebyl v minulosti ani v současné době v územně plánovací dokumentaci města Jáchymov veden jako veřejné prostranství. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 1. 2024, č. j. 57 A 68/2023-228 byl návrh žalobkyně na zrušení části územního plánu výše uvedeného zamítnut. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2024, č. j. 1 As 28/2024-47 byla kasační stížnost podaná žalobkyní proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni zamítnuta. Na pozemku se dle obsahu listiny vydané odborem stavební úřad MÚ Jáchymov nazvané Souhlas s ohlášeným odstraněním stavby ze dne 18. 1. 2023, č. j. výst [číslo], nachází stavba bývalé prádelny města Jáchymov, stavební úřad vydal souhlas s ohlášeným odstraněním stavby způsobem, že konstrukce budou postupně rozebrány s použitím strojního vybavení a mechanizace. Objekt bude kompletně vyklizen a veškeré demontovatelné části budou odstraněny. Stav objektu bývalé prádelny na dotčeném pozemku je zachycen na fotografiích založených do spisu na čísle listu 25 až 30. Dotčený pozemek nebyl v žalovaném období 12. 10. 2022 – 11. 10. 2023 nikým užíván a je tomu tak dosud. Žalobkyně v dopise ze dne 18. 9. 2023 vyzvala žalovaného o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 305 575 Kč do 30. 11. 2023. Žalobkyně v dopise ze dne 20. 8. 2024 vyzvala žalovaného o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 529 596 Kč do 5. 9. 2024.VIII. Soud při jednání dne 18. 2. 2024 informoval účastníky o tom, že ve věci je možné rozhodnout na základě shora uvedených nesporných skutečností, a proto soud neprováděl účastníky navržené důkazy, neboť z převážné většiny z nich plynou mezi účastníky nesporné skutečnosti.IX. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:X. Při úvaze o posouzení uplatněného nároku soud vyšel z ustálené judikatury NS a ÚS, kterou představují tato rozhodnutí: 28 Cdo 1884/2022: Veřejné prostranství vzniká souhrnným naplněním jeho znaků. Prvním znakem je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. Druhým znakem, jenž lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Ke vzniku veřejného prostranství je zapotřebí splnit rovněž podmínku souhlasu s tímto veřejným užíváním vlastníkem pozemku, a to buď výslovně, či konkludentně. 22 Cdo 2442/2021: I. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství. II. Veřejné prostranství může vzniknout i na pozemku soukromé osoby, nelze z této části však jakkoliv dovodit, že by souhlas vlastníka nebyl vyžadován. Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni. 33 Odo 1253/2005: (na který poukazuje též žalobkyně): Definici pojmu„ veřejné prostranství“ obsahoval v období od 1. 1. 1991 zákon č. 565/1990 Sb. Veřejným prostranstvím podle tohoto zákona byla zejména náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň, jakož i další prostory přístupné každému bez omezení (§ 4 odst. 2 cit. zákona ve znění platném od 1. 7. 1994 do 31. 12. 2003). Nelze ovšem přehlédnout, že tato definice souvisela s vybíráním místních poplatků (srov. § 1, 4 a 15 zákona č. 565/1990 Sb.). Další vymezení veřejného prostranství přinesl až zákon č. 128/2000 Sb., účinný od 12. 11. 2000. Zákonem č. 229/ 2003 Sb., kterým se mění zákon č. 565/1990 Sb., účinným od 1. 1. 2004, bylo ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb. vypuštěno a jedinou legální definici veřejného prostranství tak nyní obsahuje v § 34 zákon č. 128/2000 Sb. Podle tohoto ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Podle tohoto ustanovení je nyní veřejným prostranstvím prostor, splňující znaky veřejného prostranství, ze zákona. K tomu, aby bylo možno vybírat místní poplatek za jeho užívání (§ 1 písm. c) zákona č. 565/1990 Sb.), musí být současně obecně závaznou vyhláškou obce určen jako místo, ze kterého se tento poplatek vybírá (§ 14 zákona č. 565/1990 Sb.). To, že žalovaný vyhláškou platnou od 1. 1. 2002 pozemky žalobkyně za takové místo neurčil, nemění nic na tom, že s ohledem na svůj charakter jsou tyto pozemky nadále ze zákona veřejným prostranstvím a jsou předmětem veřejného užívání. Současná právní teorie chápe pod tímto pojmem užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů. Musí jít přitom o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potenciální uživatele. Rozlišují se přitom dva druhy veřejného užívání, a to užívání obecné a užívání zvláštní. Obecné užívání nevyžaduje žádné rozhodnutí správního orgánu, není tedy pro ně třeba žádné povolení, okruh uživatelů je neomezený. Naproti tomu zvláštní užívání vzniká na základě správního rozhodnutí a jen pro uživatele v tomto rozhodnutí označeného (srov. Hendrych, D. a kol. Správní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 261). Podle teorie jsou veřejná prostranství, jako materiální statek, jedním z možných předmětů veřejného užívání, mezi něž patří zejména voda, pozemní komunikace, krajina, les, ovzduší, některé druhy energií a kmitočtové spektrum (cit. publikace, s. 265 a násl.). I když vlastník má právo bránit se obecnému užívání svého majetku, vyjmutí prostor, vlastněných soukromými subjekty a splňujících zákonné znaky veřejného prostranství, z veřejnoprávního režimu veřejného prostranství by vedlo k podstatnému ztížení či znemožnění právní regulace společenských vztahů, na nichž má obec, jako veřejnoprávní korporace, veřejný zájem (k tomu srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02, publikovaného pod [číslo] Sb.). Tak je tomu proto, aby obec mohla plnit povinnosti, vyplývající pro ni ze zákona o obcích (např. § 10 a 28). Vlastní-li soukromý vlastník pozemek, který splňuje všechny znaky veřejného prostranství podle zákonné definice (§ 34 in fine zákona č. 128/2000 Sb.), je nutno též akceptovat možnost, že obec takovýto pozemek prohlásí za veřejné prostranství (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., § 84 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb.). Příslušná obecně závazná vyhláška obce ovšem jen deklaruje již existující stav (k tomu opět nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Není-li proto v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 ObčZ), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně. Připuštěním opačné možnosti by došlo k porušení základního principu občanskoprávních vztahů, spočívajícího v rovnosti jejich účastníků (§ 2 odst. 2 ObčZ.). Navíc jestliže podle § 128 odst. 2 ObčZ lze ve veřejném zájmu věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit pouze tehdy, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu, pak by obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i pozemky soukromé osoby, znamenalo ve svých důsledcích vyvlastnění bez náhrady. Pro daný případ to znamená, že pokud pozemky žalobkyně nebyly ve veřejném zájmu vyvlastněny, je jako jejich vlastník povinna strpět omezení vlastnického práva tím, že její pozemky jsou užívány pro potřebu všech jako veřejné prostranství, ale za náhradu. Tento názor vyslovil ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003. Ze shora uvedených důvodů nemůže být správný závěr odvolacího soudu o tom, že jen po dobu platnosti obecně závazné vyhlášky označující pozemky žalobkyně za veřejné prostranství docházelo k bezdůvodnému obohacení žalovaného obecným užíváním prostoru, ze zákona prohlášeného za veřejné prostranství, neboť i nadále v důsledku zákonné úpravy je třeba na pozemky žalobkyně, nacházející se v parku S., hledět jako na součást veřejného prostranství. II. ÚS 3624/13: Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb. o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Krajský soud nevyhověl stěžovatelově žalobě s tím, že předmětnou plochu na stěžovatelově pozemku je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích nutno kvalifikovat jako účelovou komunikaci a že se v řízení neprokázalo, že jejím vlastníkem je žalovaný. Tím však krajský soud nijak nezodpověděl otázku, zda daná plocha má či nemá charakter veřejného prostranství. Jak již totiž bylo řečeno, přímo z definice v zákoně o obcích plyne, že proto, aby byl nějaký prostor kvalifikován jako veřejné prostranství, je otázka, kdo je jeho vlastníkem, nerozhodná. Stejně tak závěr, že danou plochu je třeba hodnotit jako účelovou komunikaci podle zákona o pozemních komunikacích, je v těchto souvislostech poněkud nicneříkající, zejména když sám zákon o pozemních komunikacích připouští účelové komunikace veřejně přístupné i veřejně nepřístupné (viz jeho § 7). Bude nezbytné, aby obecný soud otázku, zda se ve věci jedná o veřejné prostranství či nikoliv, případně zda tomu tak není alespoň v určité části (například té související s přítomnou zastávkou městské hromadné dopravy) a jaké z toho plynou následky, posoudil. Při svém posuzování by se přitom neměl zaměřit na to, jak předmětnou plochu kvalifikovat podle zákona o pozemních komunikacích a kdo je jejím vlastníkem, nýbrž měl by především uvážit, zda je stěžovatel omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je (případně v jaké části) předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání.XI. Dále bylo možné vyjít i z odborné literatury, konkrétně z článku JUDr. Aleše Máchy, Ph.D. v publikaci Právní rozhledy č. 11/2020, str. 409: Otázka existence, uspořádání, často i zřizování a údržby veřejných prostranství je věcí obce, resp. samosprávy. Obec jednak určuje, které plochy v obci budou v územním plánu označeny jako plochy veřejných prostranství, a dále ve smyslu zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, musí v obecně závazné vyhlášce obce, kterou zavádí v obci poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství, označit veřejná prostranství v obci, která poplatku podléhají. Obec však nemůže v rámci vymezování veřejných prostranství postupovat svévolně, nýbrž je omezena zákonnou definicí veřejného prostranství v § 34 OZř. Jen ty pozemky, které naplňují zákonnou definici, je možno označit za veřejné prostranství. Obec si tak musí v rámci zavedení poplatku udělat nejprve úsudek, které prostory v obci jsou veřejným prostranstvím, neboť veřejným prostranstvím se pozemek či prostor stává ex lege (zde autor článku odkazuje na rozhodnutí ÚS Pl. ÚS 21/02) Je potřeba také zdůraznit, že byť obec rozhoduje v územním plánu o tom, zda určité plochy budou označeny jako veřejné prostranství, neznamená to, že se jimi vydáním územního plánu stanou. Územní plán je totiž základní koncepční dokument obce (zde autor odkazuje na ust. § 43 odst. 1 stavebního zákona), který stanoví nejen současné využití ploch v obci, tj. faktický stav ke dni jeho vydání, ale také stav plánovaný, lze říci až ideální. Je-li tedy nějaká plocha označena v územním plánu jako veřejné prostranství, neznamená to, že jím fakticky je. Mimoto zákon o obcích jako podmínku jeho vzniku a existence nepožaduje jeho označení za veřejné prostranství v územním plánu obce.XII. Ve světle uvedené judikatury má soud za prokázané, že dotčený pozemek žalobkyně postrádá znaky veřejného prostranství, neboť není přístupný každému bez omezení. Jde o naprosto neudržovaný pozemek v části zarostlý nálety a zčásti zastavěný stavbou bývalé prádelny. Objekt je zpustlý, v dezolátním stavu a byl na něj vydán stavebním úřadem demoliční výměr. V posuzovaném období (12. 10. 2022 – 11. 10. 2023), stav trvá dosud, nebyl dotčený pozemek nikým a nijak využíván, neplnil žádný veřejně prospěšný účel, k němuž má veřejné prostranství sloužit (dopravní: např. ulice, chodník, cesta; hospodářský a sociální: např. náměstí, tržiště; rekreační: veřejná zeleň, park). Ke vzniku veřejného prostranství ani nebyl dán souhlas vlastníka dotčeného pozemku. Není tedy naplněna zákonná definice veřejného prostranství dle ust. § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, neboť jak už bylo výše judikaturní uzavřeno, veřejné prostranství vzniká ex lege naplněním podmínek jeho vzniku. Z toho plyne i závěr, že veřejné prostranství nemůže vzniknout na základě zařazení určitého pozemku do územního plánu jako veřejné prostranství, blíže viz odborný článek JUDr. Aleše Máchy, Ph.D. výše citovaný. V posuzovaném případě však ani územní plán žalovaného nepočítal se vznikem veřejného prostranství a ani dotčený pozemek neurčil k obecnému užívání jako veřejný statek. Jak uvedl žalovaný, předchozí vlastník dotčeného pozemku uvažoval o výstavbě parkovacího domu, proto požadoval, aby územní plán s takovým záměrem počítal a žalovaný mu vyhověl. Avšak nynější vlastník ani žalovaný vůbec o výstavbě parkovacího domu neuvažují. Lze proto bez pochybností uzavřít, že do vlastnického práva žalobkyně k dotčenému pozemku není nikým ani ničím zasahováno. Vlastnické právo žalobkyně tak nebylo v žalovaném období omezováno a není tomu až do současné doby. Nelze proto ani uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.XIII. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 52 066,30 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 529 596 Kč sestávající z částky 10 420 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení, sepis podání ze dne 20. 11. 2024, sepis podání ze dne 16. 12. 2024, účast zástupce při jednání soudu dne 18. 2. 2025 včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (dle a.t. účinného do 31. 12. 2024), 1 paušální náhrady po 450 Kč (dle a.t. účinného od 1. 1. 2025) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 43 030 Kč ve výši 9 036,30 Kč. Při přepisu shora specifikovaného rozhodnutí došlo ke zjevné nesprávnosti patrné i z obsahu spisu, kdy v originále jsou uvedeny všechny odstavce odůvodnění, tj. č 1 až č. 9 ve správném a úplném znění. Ve stejnopisech došlo technickým nedopatřením k neúplnému znění odstavce 2, vypuštění odstavců č. 3 až č. 8 a neočíslování odstavců 1, 2 a 9. Ve stejnopisech jsou pak navíc uvedeny nečíslované odstavce v nesprávném znění.Soud proto v souladu s ustanovením § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. uvedené zjevné nesprávnosti tímto usnesením opravil.