12 C 301/2023

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro 26.899 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 19. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20.000 Kč od 23. 9. 2022 do 18. 5. 2023, kapitalizovaného úroku za dobu od 29. 4. 2022 do 22. 9. 2022 ve výši 8.963, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč, smluvní pokuty ve výši 6.899 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1.231,14 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 269 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 26.899 Kč s přísl. s tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřely dne 25. 4. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 25. 4. 2022 žalované poskytla částku 20.000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit v 30 měsíčních splátkách po 1.995 Kč počítaje v to též sjednaný obchodní úrok 111,33% p.a. Vedle jistiny dluhu 20.000 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení dlužného úroku z úvěru ke dni zesplatnění úvěru dne 22. 9.2022 ve výši 8.963,15 Kč, denní pokuty ve výši 0,1% z dlužné jistiny od 23. 9. 2022 do 18. 8. 2023 ve výši 6.899 Kč, dále poplatku za 2 upomínky ve výši 900 Kč. Žalovaná na dluh ničeho nezaplatila. Žalovaná ani po předžalobní výzvě ze dne 4. 5. 2023 ničeho nezaplatila.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 25. 4. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalované poskytla částku 20.000 Kč, kterou žalovaná v 30 měsíčních splátkách po 1.995 Kč počítaje v to též sjednaný obchodní úrok 111,33% p.a. nevrátila. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu 2 upomínkami. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána ke splnění dluhu dopisem ze dne 4. 5. 2023 ve lhůtě do 14 dnů od odeslání dopisu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 59.850 Kč a dále pro případ prodlení se zaplacením dluhu též poplatku za každou písemnou upomínku ve výši 450 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 499 Kč a postupně narůstající smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny.

5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 25. 4. 2022, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku.

6. Podle ust. § 6 a 8 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

13. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 30 měsíčních splátkách po 1.995 Kč počítaje v to též sjednaný obchodní úrok 111,33% p.a., nevrátila ničeho. Pro případ prodlení se zaplacením dluhu se žalovaná zavázala k zaplacení poplatku za každou písemnou upomínku ve výši 450 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 499 Kč a postupně narůstající smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny.

14. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, a to o obchodním úroku, poplatku za upomínky a smluvních pokutách v důsledku prodlení žalovaného musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

15. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

16. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

17. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, obchodní úrok činí 111,33% p.a., RPSN dle smlouvy činí 189,56 %, poměrně vysoké náklady na upomínání 450 Kč za každou písemnou upomínku, kumulovanou smluvní pokutu (jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku).

18. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně se spokojila pouze informacemi poskytnutými žalovanou, že ohledně ní není vedeno insolvenční řízení, s poskytnutím výplatních pásek, rozhodnutím ČSSZ o výši invalidního důchodu, dále nahlédla do centrální evidence exekucí a dlužníků. Žalobkyně si nevyžádala např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru, nemohla mít proto vůbec obraz toho, zda žalovaná měla reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb., tak soud poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C -679/18 DS – F.

19. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná dosud na jistině ničeho neuhradila, soud jí uložil zaplatit žalobkyni na jistině částku 20.000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z. od 19. 5. 2023 v návaznosti na předžalobní výzvu k plnění ze dne 4. 5. 2023 a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.231,14 Kč, přičemž tato částka představuje 48,7 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,35 % a úspěchu žalované v rozsahu 25,65 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.076 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 26.899 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč.

21. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.