12 C 338/2024

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o 19 802,28 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 434,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaní zaplacení částky 9 367,68 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 317,85 Kč od 21. 1. 2020 do za zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 317,85 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, dále zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 12 720,39 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 444,54 Kč, zamítá.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, na účet Okresního soudu v Karlových Varech č. 3703-226341/0710, variabilní symbol 1211033824, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 19 802,28 Kč s přísl. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se žalovanou uzavřela dne 21. 12. 2017 smlouvu o zápůjčce (dále jen: 1. zápůjčka), na jejímž základě jí poskytla částku 20 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit v 18měsíčních splátkách po 2015 Kč (poslední splátka ve výši 2 004 Kč) včetně sjednaného poplatku ve výši 16 259 Kč, dále dne 10. 6. 2018 smlouvu o zápůjčce (dále jen: 2. zápůjčka), na jejímž základě jí poskytla částku 12 000 Kč, kterou měla žalovaná vrátit v 60týdenních splátkách po 377 Kč (poslední splátka ve výši 357) včetně sjednaného poplatku ve výši 10 600 Kč. Žalovaná zaplatila na 1. zápůjčku částku 28 100 Kč, na 2. zápůjčku částku 1 565,40 Kč. Na předžalobní výzvu ze dne 28. 6. 2021 žalovaná nereagovala. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila své pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.

3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání dle ust. § 115a o.s.ř.

4. Z 1. smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 12. 2017 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované zápůjčku ve výši 20 000 Kč a závazek žalované tuto vrátit v 18měsíčních splátkách po 2015 Kč (poslední splátka ve výši 2 004 Kč) včetně sjednaného poplatku ve výši 16 259 Kč počínaje 21. 1. 2018 RPSN dle smlouvy činila 12990 %.

5. Z 2. smlouvy o zápůjčce ze dne 10. 6. 2018 soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované zápůjčku ve výši 12 000 Kč a závazek žalované tuto vrátit v 60týdenních splátkách po 377 Kč (poslední splátka ve výši 357) včetně sjednaného poplatku ve výši 10 600 Kč RPSN dle smlouvy činila 23810 %.

6. Z výzvy k plnění ze dne 28. 6. 2021 soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ze 2 smluv o zápůjčkách.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

8. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci, přičemž z tvrzení žalobkyně v její neprospěch má soud dále za zjištěné, že žalovaná zaplatila na 1. zápůjčku částku 28 100 Kč, na 2. zápůjčku částku 1 565,40 Kč.

9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:

10. Podle ust. § 2390 občanského zákoníku smlouvou o zápůjčce přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

12. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

16. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované zápůjčky ve výši 20 000 Kč a 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala tyto zápůjčky splácet dle podmínek sjednaných v jednotlivých smlouvách o zápůjčce. Žalovaná na dluh uhradila částky v odst. 8 odůvodnění uvedené. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávky.

17. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.

19. Nejprve soud zvažoval, zda smlouvy o zápůjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

20. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvách o zápůjčce. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o souhrnném poplatku ve výši 16 259 Kč představuje 81 % zapůjčené jistiny, ujednání o souhrnném poplatku ve výši 10 600 Kč představuje 88 % zapůjčené jistiny, jsou pro rozpor s dobrými mravy neplatná a pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vede soud pro nevyváženost vzájemných práv a povinností k závěru, že smlouvy jsou jako celek neplatné.

21. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 28. 11. 2024, č. j. 12 C 338/2024-15 k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalované splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 30. 11. 2024 a uvedla, že úvěruschopnost žalované posuzovala na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a je-li to nezbytné nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze informacemi poskytnutými žalovaným (vyplněním žádosti o úvěr – karty zákazníka), aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalované, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařila v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaná měla reálně na splácení zápůjček dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. S tímto názorem žalobkyně se soud neztotožňuje a opět poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C -679/18 DS – F.

22. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí.

23. Podle neplatných smluv jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění. Jelikož žalovaná uhradila na 1. zápůjčku částku 28 100 Kč, tak již zapůjčenou jistinu zcela splatila. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. Na 2. zápůjčku zaplatila žalovaná částku 1 565,40 Kč, byla jí zapůjčena částka 12 000 Kč, proto v rozdílu ve výši 10 434,60 Kč soud žalobě vyhověl. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla v řízení zcela pasívní a měla vědomost o tom, že dluh je již z roku 2018, soud jí dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovil 3denní zákonnou lhůtu k plnění.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť žalobkyně byla převážně neúspěšná a žalované náklady řízení nevznikly.

26. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.