12 C 357/2022

Plný text

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl soudcem JUDr. Radomírem Kubelkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro 13.099,40 Kč s přísl.

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 4.500 Kč od 14. 9. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4.500 Kč od 05.05.2022 do 13.09.2022, částky 6.349,36 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, částky 424,14 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení, a částky 2.250 Kč na smluvní pokutě, zamítá.

III. Řízení se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 472,63 Kč za dobu od 21.01.2021 do 14.03.2022, zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech na doplatku soudního poplatku částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet soudu [číslo] [variabilní symbol].

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 6.750 Kč s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], [anonymizováno] [adresa]), se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [anonymizována dvě slova], na jejímž základě žalobkyně dne 21.12.2020 žalovanému poskytla částku 4.500 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do 20.01.2021 nevrátil. Vedle jistiny dluhu 4.500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5.014,45 Kč se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z jistiny dluhu, smluvního úroku a smluvní pokuty za prodlení ve výši 2.250 Kč 2. V podání ze dne 05.10.2022 žalobkyně vzala částečně zpět žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 472,63 Kč za dobu od 21.01.2021 do 14.03.2022 a soud v této části řízení dle ust. § 69 o.s.ř. zastavil.

3. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.

4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.

5. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], [anonymizováno] [adresa]), se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela dne 21.12.2020 Smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na jejímž základě téhož dne žalovanému poskytla částku 4.500 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 20.01.2021. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 4.500 Kč a dále poplatku za uzavření smlouvy ve výši 5.014.45 Kč a smluvní pokuty pro případ prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dopisem ze dne 02.09.2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu do 13.09.2022 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 26.04.2022 má soud za prokázaný přechod pohledávky za žalovaným z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni.

6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 21.12.2020, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku.

7. Podle ust. § 6 a 8 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

14. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 4.500 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr do 20.01.2021, a to včetně poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5.014,45 Kč. Pro případ prodlení se zaplacením dluhu se žalovaný zavázal též k zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně zaslala žalovanému písemnou upomínku z data 02.09.2022 s výzvou k plnění do 13.09.2022. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnil a do doby splatnosti ani poté ničeho nezaplatil.

15. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, a to o poplatku a nákladech vynaložených v důsledku prodlení žalovaného musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).

16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).

17. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.

18. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí 11099,30 %, účastníci sjednali krátkou dobu splatnosti, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši přesahující 100 % zapůjčené částky smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky; (jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku).

19. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 04.10.2022, č. j. 12 C 357/2022-12, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala v podání ze dne 17.10.2022 a uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala na základě předloženého mzdového výměru a výplatních písek žalovaného. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze informacemi poskytnutými žalovaným výše uvedenými, aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaný měl reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť právní předchůdce žalobkyně nepostupoval v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by žalobkyně argumentovala, že i pro případ nesplnění povinnosti zkoumat řádně úvěruschopnost dlužníka nelze uvažovat o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po datu nabytí účinnosti zák. č. 257/2016 Sb. S tímto názorem některých věřitelů se soud neztotožňuje a poukazuje na obsah rozsudků Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. Pokud jde o aktuální úpravu, pak nelze pominout rozsudek Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) z 5. 3. 2020, zn. C -679/18 DS – F.

20. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud na jistině neuhradil ničeho, soud mu uložil zaplatit žalobkyni na jistině částku 4.500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z. od 14.09.2022 v návaznosti na předžalobní výzvu k plnění ze dne 02.09.2022 a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že převážně neúspěšné žalobkyni náklady nepřiznal a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

22. O povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek bylo rozhodnuto podle ust. § 2, 5, 6, 7 zák. č. 549/1991 Sb. ve spojení s položkou č. 2 bod 2 sazebníku soudních poplatků.